Řecko jsme „opustili“ v době, kdy bylo vystaveno podmínkám EU pro ustavení tzv. záchranného balíčku. Ten obnášel mimo jiné „oktrojovanou“ privatizaci zbylého řeckého národního majetku i další reformy. Kam jsme se od té doby dostali a co byli Řekové nuceni obětovat?
Asi to nejhorší na celé řecké tragédii je, že ačkoliv míra oběti řecké ekonomiky a společnosti stoupá, vyřešeno není nic. Jen před pár dny prošlo řeckým parlamentem další zvýšení daní a další snížení penzí. Navíc by tento rok měla být provedena privatizace aktiv státu za více než 50 miliard eur.
Sami věřitelé z toho dělají „nekonečný příběh“, protože podmínky, které Řecku stanovují, jsou naprosto nesplnitelné. Až nyní tohle začal intenzivněji vyjadřovat i Mezinárodní měnový fond, který tlačí zejména na Německo, aby přistoupilo na odpuštění části řeckého dluhu. V dopise, který měly k dispozici např. Financial Times, vyjadřuje Christine Lagardeová stanovisko směřující k realistickým fiskálním cílům. Primární přebytek stanovený na 3,5 % HDP je absolutně mimo realitu. Jenže Německo už dlouho žádnou realitu vidět nechce. Proto MMF říká, že pokud nedojde ke změně postoje, tak z programu na „záchranu“ Řecka odejde. A to je zase pro Německo nepřijatelné. Takže je tu šance, že se konečně pořádně „řízne“ a nebude pokračovat ta typická německá politika nekonečného odkládání problémů, které byly samotnými německými představiteli způsobeny.
Nejnovější prvky těchto reforem přivedly do ulic Athén tisíce lidí. Jak má levicový volič vnímat demonstraci radikálně levicového davu směřovanou vůči vládě, jejímž základem je strana rovněž vnímaná jako radikálně levicová?
Je to velice důležitá informace nejen pro levicového voliče. Ukazuje totiž, jak doopravdy funguje eurozóna. Je zcela jedno, jakou si zvolíte vládu, politiku musí provádět jen jednu – a tu vám naordinuje zahraničí, resp. Německo. Můžeme sice Syrizu chápat jako stranu, která buď zradila, nebo to takticky nezvládla, ale faktem je, že Tsipras a spol. byli v neskutečně obtížné pozici. Z ČR se to snadno kritizuje. Pro mě je to informace o nedemokratickém, a navíc i ekonomicky kontraproduktivním fungování eurozóny. Ne nadarmo Varufakis, bývalý ministr financí, vzpomíná, že při jedné ze schůzek s věřiteli ironicky nadhodil, že zadlužené země by možná ani neměly mít volby, a odpovědí mu bylo jen mlčení… to vypovídá o stavu eurozóny hodně.
Co je ovšem možná nejpodstatnější, evropský občan vidí v tuto chvíli dvojí zátěž Řecka: Kromě nekončících problémů se sanací státního dluhu i problém přítomnosti uprchlických zařízení na ostrovech v Egejském moři. Jak běžní Řekové vnímají to druhé? A řekněme si na rovinu… Kdyby dnes byly předčasné volby, jak by to dopadlo při souběhu obou dvou těchto problémů?
Nemůžu mluvit za běžné Řeky. Je ale pravda, že tlak na jejich zemi je enormní. Však už také Řekové varovali, že nejsou daleko od zhrouceného státu. Politika EU je ale natolik přihlouplá, že si zhroucené státy vyrábí sama jak na běžícím pásu a pak se diví následkům. Někdy z toho mám pocit, že by evropské elity přivítaly, kdyby se k moci v Řecku dostala vojenská junta…
Oběvují se zvěsti o další budoucí „eurokrizi“. Hraje v ní hlavní roli Řecko, nebo jde o jiné faktory? Abychom hovořili hlasem zdravého selského rozumu… O jak moc hůře by to pro Řeky mohlo dopadnout a mohlo by se Řecko, již tak oslabené, stát spouštěčem další eurokrize?
Není divu, že se hovoří o eurokrizi. Je to proto, že základní problémy eurozóny prostě nebyly vyřešeny; a to vůbec nejde jen o Řecko, kde je to sice nejpatrnější, ale Řecko není jediná země, která má problémy. Podívejme se na Finsko, které má už delší recesi než za Velké deprese – o něm se nicméně u nás skoro vůbec nemluví.
Z hlediska Řecka jde krátkodobě pořád o jedno a totéž – odpustit větší část dluhu, zainteresovat Evropskou centrální banku a zaměřit se na růstová opatření řecké ekonomiky, protože jenom tak může Řecko splácet. Z delšího časového horizontu je patrné, že euro je měna je do dobrého počasí. Jakmile nějakou zemi zasáhne nějaký asymetrický šok, tak eurozóna zná jediné „řešení“: tlak na pokles mezd a cen. Což je nevyhnutelně nejen bolestivé, ale i socio-ekonomicky kontraproduktivní. V současné době euro nesbližuje, ale naopak země rozděluje. Je to od počátku chybně navržená měna, protože nepočítá s pomocí slabším zemím či regionům. Ale i v rámci jednoho státu je možno udržet jednu měnu (viz např. Československo) jen díky přerozdělování. To není otázka ideologie, ale čiré ekonomické praxe.
Pro Řeky to nakonec může dopadnout tak, že iracionalita evropských „elit“ nebude korigována postojem MMF a Řecko se jako stát zcela zhroutí a vezme to tam do rukou armáda. Koneckonců by to nebylo poprvé. A jak jsem uvedla v předchozí odpovědi, obávám se, že by to část evropských představitelů i uvítala. Řecká ekonomika tvoří sice jen necelá 2 % evropského HDP, ale další nejistota ohledně fungování a přežití eurozóny společné měně jistě nijak nepomáhá. Ale za to si mohou představitelé EU sami.
Máme zde Itálii, o které se dlouho hovoří jako o nestabilním prostředí. Španělsko, kde neexistuje stabilní vláda. Francii, o jejíž veřejných financích se vedou legendy… Kde vidět nebezpečí?
EU má neuvěřitelnou schopnost vytvářet problémy, které následně nedokáže řešit, a to jak ve vnitřní politice, tak i v zahraniční – a pak se divit následkům, viz Ukrajina, Sýrie, Libye…
Itálie je určitě riziková z hlediska děsivého stavu svého bankovního sektoru. Ve Španělsku se přeměňuje celá politická scéna, ve Francii socialistická vláda zavádí neoliberální děs a běs v zákoníku práce. Já vidím nebezpečí v nízké kvalitě evropských elit. Kombinace zbabělosti, přenášení tlaku na ty nejslabší, neuvěřitelné geopolitické hlouposti (podíl na rozvrácení Sýrie, o Libyi nemluvě, či vydírání Tureckem…), to je něco, co nás všechny ohrožuje. Nelze se pak divit, že znejistělí občané hledají alternativu, třebas i na extrémnější pravici. Pokud nebudou evropské elity, na prvním místě Angela Merkelová, rychle vyměněny, tak nás nic dobrého nečeká.
