Týden, který dovedl EU zase o kus blíž k propasti

V pondělí média zveřejnila tzv. Panama Papers, v nichž svá jména našli i nejvyšší unijní činitelé jako například někdejší španělský ministr a nyní eurokomisař pro energetiku a ochranu klimatu Miguel Arias Cañete. To už se ale Evropská komise musela zabývat nápravou škod jiných – WikiLeaks dva dny předtím zveřejnil konverzaci vysokých představitelů Mezinárodního měnového fondu, kteří v souvislosti s řeckou finanční krizí diskutovali o „vytvoření případu“ destabilizujícího celou Evropu, navíc v čase chystaného Brexitu.

Ve stejné době se měla začít naplňovat nemravná migrační dohoda s Tureckem o „lidském barteru“, ale v praxi vlastně nic technicky nebo logisticky nešlo podle plánu; chaos a kritika na evropské straně dokonce přiměly tureckého prezidenta Recepa Erdogana konstatovat, že pokud se Evropská unie nevzpamatuje, může se na celou smlouvu vykašlat.

Ve středu se pak konala konference, která měla Evropu vykreslit jako skvělou destinaci k investování, ale místo toho účastníci ve finále přiznali jen to, že evropský recept na ekonomickou krizi „prostě nefunguje“, přinejmenším slovy někdejšího švédského premiéra Carla Bildta. V EU je 22 milionů nezaměstnaných, čísla o ekonomickém růstu jsou diskutabilní, krize stále trvá a i šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker – „shodou náhod“ sám velkýodborník na „odklánění“ peněz z veřejných rozpočtů různých zemí do daňových rájů — konstatoval, že se „musíme polepšit“ a nabídl své osvědčené mantry o „fiskální zodpovědnosti, strukturálních reformách a investicích“. Mimochodem, jedním z mála zájemců o investice v takové Evropě jsou Číňané, ale když řecký premiér Alexis Tsipras nyní podepisoval s čínskou COSCO smlouvu o privatizaci největšího řeckého přístavu, v Pireu, celkem a za půldruhé miliardy eur, policejní těžkooděnci museli silou rozhánět protestující dokaře…

K tomu je ochromené i samotné srdce Unie: belgická vláda stále ještě v turbulentním týdnu, ve středu, připustila, že po teroristických útocích došlo k „určitým chybám“, ale má za to, že čtyřměsíční chaotický hon na Salaha Abdeslama je skoro nic ve srovnání s americkým desetiletým lovem na Usámu bin Ládina… Belgické úřady dál honí teroristy a prý mají v plánu i spoustu nových důmyslných opatření, jak zabránit, aby se jejich země stala skutečnou operační základnou teroristů v Evropě, ale dva měsíce před tím, než desítky tisíc lidí zaplaví fotbalové mistrovství Evropy v sousední Francii, se mnohé jeví už jen jako rétorické cvičení… A francouzská policie mezitímslzným plynem znovu rozháněla tisíce demonstrantů, jimž se nezdála vládní „reforma“, která zaměstnavatelům umožňuje vyplácet za přesčasy pouhých 10 procent mzdy.

Vzhůru do Evropy?

A pak, rovněž ve středu, přišlo nizozemské referendum o asociační dohodě s Ukrajinou. A bylo to hlasování dost absurdní. Jeho organizátoři – podivná směsice euroskeptiků, pravicových populistů typu Geerta Wilderse, levého křídla socialistů nebo dokonce i ochránců zvířat – předkládali stejně podivnou směsici varování počínajenepravdivou představou EU zaplavené levnou ukrajinskou pracovní silou, přes možnou válku s Ruskem, v níž by mladí Holanďané museli umírat za šílené sny jakýchsi unijních technokratů, až po hrozivou možnost vstupu Ukrajiny do Unie, což ale Brusel pro nejbližší dekády rezolutně vylučuje (a po oněch dekádách už ani EU nemusí existovat). Stoupenci asociační dohody si nevedli o nic logičtěji a naopak se hlasování snažili absurdně zvrátit v referendum o Vladimiru Putinovi. Podle nich bylo odmítnutí smlouvy zradou na Ukrajincích, posílením Kremlu a odměnou Putinovi za agresi proti Ukrajině, přičemž digitální billboardy v Amsterdamu ukazovaly, jak se Wilders líbá s Putinem.

Referendum se přitom nemělo týkat ani ukrajinského členství v EU, ani Putina, ale čistě asociační dohody, kvůli níž – resp. kvůli jejímuž odmítnutí – před dvěma lety propukl Majdan, po němž na Ukrajině následoval puč. Asociační dohoda měla být – podle tvrzení Západu – záchranou Ukrajiny: vliv a diktát Ruska měl být vystřídán Evropskou unií a jejím půlmiliardovým trhem pro ukrajinské zboží. Ve skutečnosti ale vše tak kouzelně nevypadá. „Asociační dohoda odhalila slabiny ukrajinské ekonomiky,“ popisuje situaci unijní velvyslanec v Kyjevě Jan Tombinský. „Záplava ukrajinských produktů, které by bylo možné v Evropě okamžitě prodávat a které by odpovídaly evropským standardům kvality a certifikátům, nepřišla.“ Ukrajina si podle něj musí poradit sama, protože „partneři z Evropské unie nepřijedou na Ukrajinu a nebudou sami vybírat zboží, které by se prodávalo na evropském trhu, protože zodpovědnost leží na každém jednotlivém výrobci“.

Například The Guardian ale tuto „zodpovědnost výrobců“ ukazuje v trochu jiném světle. Unijní pravidla omezující dovoz snížila loni ukrajinský vývoz do Unie o 23 procent, a to bez ohledu na vyhlášení tzv. preferenčních tarifů. Potravinářskou produkci tak do EU smí vyvážet jen 72 ukrajinských firem, přičemž hned 39 z těchto vývozních licencí se týká medu. Na první pohled se zdá, že by tak už Evropa musela být ukrajinským medem celá zalepená, ale nestane se tak, neboť povolená kvóta na med byla vyčerpána během prvních šesti týdnů letošního roku. A podobně EU „pomohla“ Ukrajině i s dalšími komoditami…

Za situace, kdy je asociační smlouva s EU pro Ukrajinu silně nevýhodná – a reformování a restrukturalizace ukrajinské ekonomiky v nedohlednu – znějí výroky nejvyšších ukrajinských činitelů, kteří dál razí „evropské směřování“, poněkud bizarně. Stejně jako velkohubá prohlášení prezidenta Porošenka, kterého Panama Paperspotopily až na samé morální dno, že euroskeptici, kteří v referendu zvítězili, ve skutečnosti jen „rozbíjejí jednotu Evropy“ a „brání šíření evropských hodnot“. Čili, Evropané v demokratickém procesu jsou podle Porošenka vlastně protievropští. Mimochodem, v proukrajinském duchu už z celé EU znějí jen někteří politici z Pobaltí…

Bouře na obzoru

Je zřejmé, že zamítnutí asociační dohody v nizozemském referendu už zbídačené Ukrajině ekonomicky víc nijak zásadně neublíží, referendum navíc není závazné ani pro vládu nizozemského premiéra Marka Rutteho a ani pro Brusel. Nizozemská koaliční vláda je ale vratká, volby se mají konat za necelý rok a popularita Rutteho konzervativních liberálů z „lidové strany“ je srovnatelná s popularitou euroskeptiků a xenofobů Geerda Wilderse. I proto Rutte do kampaně před referendem ve prospěch Kyjeva nijak ostře nezasahoval, ujišťoval jen voliče, že se Ukrajina „nikdy nestane členem EU“, což pro Kyjev coby jeho obhajoba muselo znít dost strašně.

Po oznámení výsledků hlasování premiér jen konstatoval, že jeho země, která aktuálně předsedá EU, v ratifikačním procesu nebude moci pokračovat jako doposud, další kroky bude ve spolupráci s EU zvažovat týdny až měsíce, načež Petra Porošenka alespoň ujistil, že se mu výsledky referenda také opravdu nelíbí. Kleptokratický Kyjev následně oznámil, že „bez ohledu na cokoli bude pokračovat v plnění dohody“ s EU a navíc Bruselu poradil, co si má počít s rostoucími počty euroskeptiků: Unii prý citelně chybí společná tajná služba, která by pomáhala s řešením valících se problémů… Ukrajinští nacionalisté už stihli rozjet petici, která chce, aby prezident Porošenko všechny Holanďany ztrestal zavedením víz, ale premiér Arsenij Jaceňuk zhodnotil situaci racionálněji a raději oznámil dlouho očekávanou a požadovanou demisi. Prý proto, že potřebuje „širší záběr“, než jaký mu umožňoval post v čele vlády…

Není jasné, co z nizozemských „konzultací“ o referendu vzejde, nicméně dosavadní praxe Bruselu ukazuje, že pokud hlasování dopadne podle plánů, je okamžitě oslavováno jako triumf demokracie, zatímco opačný výsledek akceptován nebývá. Když nizozemští a irští voliči odmítli ústavu EU, hlasování se musela opakovat až ke kýženému ANO. Loni v létě Řekové v referendu odmítli tvrdé podmínky finanční pomoci, a přesto jejich názor nikdo nevzal na vědomí. A v prosinci pak podobně Dánové hlasovali proti hlubší legislativní integraci. Jinými slovy, nizozemské referendum jen zdůrazňuje přetrvávající trend – jakmile Evropané, občané kolébky demokracie, dostanou vzácnou příležitost promluvit do chodu Evropské unie, vysloví se proti prohlubování integrace. Nizozemské referendum tak jen znovu naznačilo, že Evropská unie je už jen jakousi „chromou kachnou“, „evropská myšlenka“ za tónů Ódy na radost už přivádí do extáze jen málokoho a propast mezi institucemi Unie a voliči se neustále prohlubuje.

Pokud Brusel vůli Nizozemců „přehlédne“, nahraje tím jen britským euroskeptikům před červnovým referendem o setrvání či vystoupení z Unie, a navíc za situace, kdy hlavní obhájce setrvání, premiér David Cameron, figuruje v Panama Papers a jeho (potažmo bruselská) důvěryhodnost je v troskách… Členské státy nelze v Unii držet násilím a hodnotnou ideu nebo odpovídající smysl členství Brusel po ruce očividně nemá. Lze současně předpokládat, že některé, převážně nevýznamné členské státy sice budou chtít dál „pomáhat“ Ukrajině, ale většina unijních „elit“ dá pro dohlednou dobu jednoznačně přednost záchraně své.

„Nedělám si žádné iluze,“ prohlásil na sklonku roku loňského o roce letošním Jean-Claude Juncker. Dokonalý eufemismus.