Michail Chazin
15.9.2016 Ostrov Janiky
Triumf úroku.
Právě v tom období, když jsme odmítli vítězství ve „studené válce“, jsme se fakticky zřekli základních principů „Rudého“ projektu. O něco později, ve druhé polovině let 80-tých, Gorbačov vyhlásil, že SSSR neponese světu svoje hodnoty, protože přechází na hodnoty „všelidské“. Zřeknutím se sovětského systému globalizace vedl nás Gorbačov neodvratně do systému globalizace „Západního“ projektu, protože jiná globalizace prostě nebyla k dispozici.
O koncepci globálních projektů jsem čtenářům „Družby národů“ vyprávěl v čísle 6 z roku 2009. Nyní jen zopakuji základní teze.
Základem jakéhokoliv globálního projektu je nadsvětová idea, daleko přesahující rámec smysly vnímaného světa. A nejenom to, od počátku musí být tato nadsvětová idea vyhlášena coby Pravda pro všechny, na věčné časy a bez alternativ. Ani to však samo o sobě nestačí. K tomu, aby se masy lidí ideou nadchly a pustily se do její realizace v celosvětovém měřítku, je nutné tuto ideu převést do politické dimenze, ve které jedině může dojít k její realizaci. Pro své úspěšné šíření se globální projekt musí uchytit v nějaké opěrné zemi. Ta musí být velká a z hlediska ekonomického a vojenského mocná. Pouze silný stát, který je uznávaným vůdcem projektu může zabránit ostatním státům v neustálých vzájemných konfliktech a zajistit zapojování do projektu dalších a dalších účastníků. Od tohoto okamžiku se globální projekt stává hierarchickým, řízeným z jednoho centra a otevřeně expansionistickým.
V průběhu dějin lidstva takových nadsvětových idejí nevzniklo nijak mnoho. V naší zemi je více či méně známá historie všehovšudy tří projektů: Křesťanství (které se již dávno rozpadlo na několik projektů), Islámu a Komunismu.
Podívejme se trochu podrobněji na to, jak to vypadalo posledních 500 let v Evropě. V XVI. století, po katastrofální „zlaté“ krizi, vyvolané dramatickým pádem ceny zlata, které tehdy (a téměř celou psanou historii) bylo Jedinou mírou hodnoty (JMH), a následném rozbití naturálního feudálního hospodářství, se v Evropě začal vyvíjet nový, Kapitalistický projekt. Jeho ideovou základnou se stala Reformace. Ve svém doktrinálním schématu tento projekt ustoupil od biblického systému hodnot a rezignoval na jedno z dogmat – zákaz lichvy, protože základem ekonomiky Kapitalistického globálního projektu se stal úrok. Zákaz, samozřejmě, nemohl být zrušen v dogmatice. Například v tezích Martina Luthera je stále obsažen, ale byl odstraněn mýtem takzvané „protestantské etiky“. V systému hodnot se zásadně změnil základní cíl. Jestliže cílem Křesťanského projektu ve všech jeho variantách je spravedlnost, pak v Kapitalistickém je to zisk a obohacení.
Právě s kapitalistickým projektem, obsahujícím úrok, je spojen ještě jeden fenomén lidstva – tak zvaná technologická společnost. Nedokázal ji vybudovat žádný stát nebo civilizace neschvalující úrok. Jediná výjimka – Sovětský svaz.
Zlato v retortě
Kapitalistický projekt v „čisté podobě“ dnes již neexistuje. V XIX. století proběhly závažné změny v jeho ekonomických základech, které podstatně transformovaly jeho základní hodnoty. Spojeno je to s tím, že struktura dogmat kapitalistického projektu byla nestabilní a naléhavě vyžadovala změny. Buď další ústup od biblických hodnot (nové kapitalistické státy byly ještě v mnohém křesťanské), nebo návrat k zákazu lichvy. Pozoruhodné je, že se realizovaly oba způsoby.
Oba se zrodily koncem XVIII. století. První z nich, jež se stal základem „Západního“ projektu, byl v podstatě zkratkou pradávné touhy všech alchymistů syntetizovat zlato v retortě. Proč se snažili stvořit právě zlato je celkem jasné – v té době bylo pro celé lidstvo Jedinou mírou hodnoty. Potom našli jednoduché řešení: jestliže nelze syntetizovat zlato, je třeba změnit míru hodnoty – stanovit takovou, kterou lze syntetizovat v retortě. A potom k té baňce nikoho cizího nepustit. Právě z této myšlenky (o té druhé se zmíním níže) vyrostl projekt finančního kapitalismu, a potom i nový globální projekt.
Aniž bychom zacházeli do podrobností, můžeme říci, že Jedinou mírou hodnoty je dnes americký dolar. A jedinou retortou, ve které vzniká je – Federální rezervní systém USA, soukromá firma, jejímiž majiteli jsou největší investiční banky Wall Streetu. Celý světový finanční systém s jeho institucemi jako je MMF, Světová banka a mnohé další, jako svůj hlavní cíl vidí právě zachování monopolu FRS na emisi peněz.
Je jasné, že tento projekt, jenž se aktivně rozvíjel v XIX. a XX. století vzkvétal pouze a jedině díky úroku. Jeho základními stádii byly: vznik první soukromé státní banky (s monopolním právem na emisi peněz) v Anglii v polovině XIX. století, vytvoření FRS USA počátkem XX. století, Bretton-Woodská úmluva z roku 1944 a konečně rozpad „Rudého“ projektu v roce 1991. A změna názvu z Kapitalistického na „Západní“ souvisí s tím, že termín „Západ“ používaný našimi masovými sdělovacími prostředky je zmiňován právě při popisu projektových organizací „Západního“ globálního projektu – států jako jsou USA nebo Velká Británie, a některých čistě projektových útvarů, jako MMF, NATO atd..
Základní systém hodnot „Západního“ projektu se ve srovnání s projektem „Kapitalistickým“ dosti podstatně změnil. Právě „Západnímu“ projektu vděčíme za vznik nového Kázání na hoře – „Protestantské etiky“, která fakticky anulovala zbylé biblické hodnoty. Závažné změny proběhly také v ekonomice, vzhledem k tomu, že dominantní majetky se začaly vytvářet ne v materiální sféře, ne ve výrobě nebo díky přírodní rentě, ale pomocí nezřízené multiplikace čistě finančních aktiv. Tento model způsobil, že podíl finančních hodnot (statků), které v XIX. století tvořily méně než polovinu všech aktiv lidstva, tvoří k dnešnímu dni více než 99 procent těchto aktiv. Jenom objem futures contract, například na ropu, přesahuje (v cenovém vyjádření) objem fyzické ropy až tisíckrát.
Tento způsob vytváření aktiv „pomocí tiskařského lisu“, v podmínkách již existující technologické civilizace, vyvolal v život fenomén „nadspotřeby“. Rozmach systému spotřebitelských půjček na základě emise dolaru umožnil rychle zvýšit životní úroveň značné části obyvatelstva na teritoriu „Západního“ projektu. Současně to také snížilo chuť bojovat za realizaci projektových hodnot, protože boj nevyhnutelně snižuje životní úroveň. Do rozpadu světového socialistického systému sjednocovala řadové stoupence „Západního“ projektu vnější hrozba. Po jejím zmizení se totálně uvolnili. V důsledku čehož byla pro „Západní“ projekt nenávratně ztracena jedna z hlavních front vzájemného boje projektů, fronta demografická.
Kromě toho změna rozhodujícího způsobu výroby nejen že podstatně změnila psychologii projektové elity, ale i podstatně zmenšila její řídící část: dnes přijímá zásadní projektová rozhodnutí „Západního“ projektu skupina lidí o velikosti maximálně několika desítek jedinců.
Renesance socialistických myšlenek
A teď se vrátíme k osudu druhého způsobu – zákazu lichvy. V XVIII. století, prakticky současně s ideou finančního kapitalismu, se v pracech utopických socialistů objevily myšlenky, které se staly základem rozvoje „Rudého“ projektu. Z hlediska biblické dogmatiky to byl pokus vrátit zákaz lichvy (formou zespolečenštění výrobních prostředků). Jeho ideologie má však jednu důležitou zvláštnost – podstatné zaměření do sociální sféry, efektivní rozvoj sociálních technologií.
Slabé místo „Rudého“ projektu – chybějící mystická složka, nebylo zpočátku příliš vidět díky kontrastu s projekty Kapitalistickým a „Západním“. Ovšem jakmile protivníci začali od „Rudého“ projektu přejímat sociální technologie, tento nedostatek začal hrát stále větší a větší roli. Není vyloučeno, že pokusy Stalina „resuscitovat“ pravoslaví ve 40-tých letech měly za cíl vyplnit tuto mezeru, jeho smrt ale tyto aktivity ukončila.
„Rudý“ projekt, který se v SSSR rozvíjel, jestli se to tak dá říci, v celkem ostré formě, prohrál, ale definitivně nezmizel, nýbrž přešel do latentního stádia. Prudký propad životní úrovně ve státech „Západního“ projektu po neodvratné a brzké globální ekonomické krizi nevyhnutelně vyvolá mocnou renezanci socialistických myšlenek.
Kromě toho, podle všeho, vzhledem k problémům s dolarem, coby Jedinou mírou hodnoty, bude lidstvo objektivně nuceno seriózně zvážit možnost znovuzavedení (minimálně dočasně) do životní praxe biblického dogmatu o zákazu lichvy. Tato varianta je podporována ještě jednou skutečností.
Totiž, v VII. století vznikl za hranicemi Evropy ještě jeden projekt založený na biblických cnostech – Islámský. Aktivně se rozvíjel téměř 1000 let, ovšem přechod do imperiálního stádia v rámci Osmanské říše vyvolal jeho zamrznutí. A teprve ve XX. století pokusy jak „Rudého“, tak „Západního“ projektu využít ve svém zájmu „islámskou kartu“ vyvolaly znovuzrození Islámského globálního projektu v novém vydání. Významným faktorem jeho oživení se stala demografická dynamika, v jejímž důsledku prudce stoupl počet obyvatel muslimských zemí.
Charakteristickým rysem Islámského projektu je velmi silná ideologická složka. To je dáno tím, že normy a pravidla soužití jsou zahrnuty přímo do dogmatiky Koránu a téměř každý nositel projektu se tak stává jeho šiřitelem. Čímž se podstatně liší od všech ostatních globálních projektů, kterým bývá podobná aktivita vlastní pouze v nejranějších stádiích vývoje.
Na tomto místě je však třeba zmínit fenomén „technologické civilizace“. Hlavním problémem Islámského projektu, který se zjevně dere k vládě nad Evropou a hledá stát-základnu k přechodu do hierarchické fáze, je naprostá nemožnost postavit na svých vlastních základech moderní technologickou strukturu. Využít zkušenosti Kapitalistického a „Západního“ projektu nemůže – úrok je v Islámu zakázán kategoricky. Takže se nedá vyloučit, že pronikání islámu do Evropy začne nabírat socialistické rysy, což bude neodvratně korelovat se vzestupem podobných nálad v podmínkách ostré ekonomické krize.
A na závěr několik slov o Číně, která se dnes nachází na rozcestí. Zatím ještě není jasné jakou cestu rozvoje si vybere. Zvedne-li vypadlý prapor „Rudého“ projektu a půjde cestou internacionalismu, nebo zůstane v rámci čistě národní říše, kterou v podstatě nebudou zajímat ve světě se odehrávající procesy, jež se přímo nedotýkají zájmů etnických Číňanů. Mnohé mluví pro to, že komunismus ve své klasické podobě není cílem Říše středu. Čína naplno adaptuje kapitalistický instrumentář, zatímco komunistická atributika zůstává pouze z důvodů změkčení transformace.
Zatím to dělá dojem, že Čína nemá zájem na vytváření vlastního globálního projektu na „Rudém“, nebo nějakém jiném (například budhisticko-konfuciánském) základě. Tím ovšem podstatně omezuje své možnosti kontroly světa.
Krach západního projektu
Počátkem 1990-tých let chování USA naprosto odpovídalo základním principům projektu. Aktivně propagovaly své hodnoty coby „jediné správné a universální“ a prohlašovaly, že je „ohněm a mečem“ rozšíří na celé lidstvo. Nebudeme teď řešit, jak se taková pozice slučuje s biblickými principy (i když jedna z interpretací podobenství o „Babylónské věži“ říká, že „věž“ americké ekonomiky musí spadnout stejně a ze stejných důvodů, jako ta babylónská). Ovšem fakta jsou fakta, a zdá se, že pokus postavit globální „Babylónskou věž“ podle amerických výkresů se celkově nepříliš vydařil. A jak na to zareagovaly americké vládní kruhy?
Podle mého názoru nastartovaly pohyb zpět. Když si připomeneme politiku prezidenta Bushe, jasně vidíme pokusy změnit ekonomický model. Zhruba řečeno, probíral (ať už zjevně nebo neveřejně) otázky návratu ke Kapitalistickému projektu, možnost východu z ekonomické krize na základě návratu k původním křesťanským hodnotám (jako protiváze liberalizmu a politické korektnosti), izolacionismu a zbavení amerického rozpočtu zátěže, kterou představuje udržování světového finančního systému. Jinými slovy, mluvilo se o odstoupení USA od „Západního“ projektu.
Ve stejném duchu pokračoval i Bushův nástupce. Ve svém vystoupení na 64-tém zasedání Valného shromáždění OSN v září 2009 president USA Barack Obama řekl přibližně toto: podle jeho názoru v tomto roce více než kdykoliv před tím, nejenom v současnosti, ale v historii lidstva jako takové, „zájmy států a národů jsou společné“. „Nastal čas, aby svět zamířil novým směrem“! – zdůraznil šéf Bílého domu – „Musíme začít novou éru spolupráce, založenou na společných zájmech a vzájemném respektu, a tato naše práce musí začít hned teď„. (Tato pasáž, velice překvapivě, téměř doslovně reprodukuje tezi Michaila Gorbačova o nové doktríně „rovnováhy zájmů“, která jakoby měla nahradit „rovnováhu sil“.) Obama přiznal, že „mnozí ve světě se dívají na Ameriku se skepticizmem a nedůvěrou“ a že politika minulé vlády, zvyklé jednat unilaterálně, vyvolávala ve světě „reflexivní antiamerikanismus“.
Jaká by podle Obamy měla být budoucí „éra světového milosrdenství„? „Demokracie nemůže být do kterékoliv země přinesena zvenčí. Každá země půjde cestou, která má kořeny v kultuře jejího lidu, a v minulosti byla Amerika příliš selektivní ve své propagandě demokracie“. Jinými slovy, USA se fakticky zříkají své pozice vůdce „Západního“ projektu a nadále nemají v úmyslu silou vnucovat celému světu jeho principy (což nezabránilo Spojeným státům účastnit se vojenské agrese proti Libyi, nebo, což bude možná přesnější, tuto agresi iniciovat).
Za prvé, jestliže se USA vzdají své pozice vůdce „Západního“ projektu (nezávisle na tom, jestli mají zdroje k pokračování v této politice nebo ne), pak tento projekt skončil. A z toho plyne, že dříve nebo později (bereme-li do úvahy probíhající světovou ekonomickou krizi, tak spíše dříve) začne též rozpad technologické zóny USA, tedy celého světového systému dělby práce, postaveném na americké poptávce vyjádřené v dolarech. Můžeme přemýšlet o tom, jaké budou důsledky, ale úplně nejjednodušší je připomenout si Rusko 1990-tých let, jehož krutá technologická degradace byla důsledkem nejen protistátní politiky „liberál-demokratů“, ale i čistě objektivního faktoru – zničení vlastního systému dělby práce se ztrátou velké části odbytišť. Tatáž perspektiva čeká zítra USA a celý svět.
Za druhé, zřeknutím se drsného šíření své hodnotové báze zanechává USA celý svět v hlubokém ideologickém vakuu. V průběhu již dvou desetiletí je lidu vyprávěno o tom, že socialistické myšlenky jsou zřejmé zlo (což bylo doprovázeno kolosálním ilustračním materiálem, speciálně z tohoto důvodu vyráběným). O tom, co provedli s náboženskými idejemi přívrženci „lidských práv“ a „politické korektnosti“ ani nestojí za to hovořit. A jestliže v SSSR/Rusku bylo možné vzdát se bázových idejí s tím, že máme („Západní“) alternativu, pak dnes je situace úplně jiná: alternativa jako na just chybí. Což je samo o sobě krajně nebezpečné a může mít za následek závažné důsledky. V prvé řadě rozpad světa na řadu vzájemně velmi nepřátelských klasterů.
Za třetí, nezapomínejme, že USA – to je dosti složitě uspořádaná společnost, kterou tvoří nositelé těch nejrozmanitějších ideologií. Ano, dnes jsou všichni pod (přísnou) kontrolou, což je celkem přirozené, neboť jejich vysoká životní úroveň je zajišťována právě dominancí ideologie „Západního“ globálního projektu. Ovšem my z příkladu SSSR víme, že když se řekne „A“ (když se vzdáme celosvětové dominance své ideologie), bude nutné říci také „B“ (vzdát se téhož i ve vnitrostátním životě). A to znamená, že ve střednědobé perspektivě USA čeká, že se ponoří do víru krutých ideologických sporů a zápasů, které budou těžko napomáhat rychlému východu z krize.
Pokračování bude následovat dnes v podvečer
