Zdeněk Hrabica
10. 4. 2016
Pamatuji dobu, kdy jsme se vzpouzeli. Víra v nepoznané a nadpřirozené nás od dětství odvracela od bigotní sevřennosti; krutě do našeho tradičního věření zasáhla válka. I zbraním se v ní žehnalo.
Ani těm, co zbraním žehnali, se její krutost a útrapy nevyhnuly.
Ani za války, ani po jejím konci.
Ač jsme toužili po osvobození, od potřeby patřit ke stádu, nepodařilo se.
Víru v Boha nelze vymýtit vírou k jakémukoliv konkrétnímu a živoucímu Vůdci. Obojí se lehce stane tou nejjednodušší cestou do pekel.
Pamatuji si, jako by to bylo dnes, své dětské chvíle s básnění nad kostelními jesličkami v jihlavském kostele U Minoritů, stejně jako pamatuji pozdější stupidní dirigismus zakazovat jedno věření a nahrazovat jej jiným.
Nezůstal jsem bez úhony.
Tak tomu bylo a nezapomínejme, co všechno nakonec bylo. A co konečně dneska je.
Evidence věřících a nevěřících a účast na církevních obřadech byla strašně a navlas podobná masovému prověřování všech, kdo a jak se díval na bratrskou internacionální pomoc v jediném dnu 21.srpna 1968 a kdo setrval na mínění, že šlo o okupaci a o narušení suverenity.
Strach z následků se dostal v českém národě hluboko pod kůží milionům lidí. Z nutnosti sáhli i po Jidášově groši.
Příslušnost ke stádu byla nejednou nařízena dekretem. Byla však také směrníkem cesty do nového pekla.
Letenská modlitba s milionem modlících na samém konci roku 1989 to veřejně demonstrovala – modlil se Havel, modlil se Malý, „modlil“ se Adamec, Dubček, modlil se herec se zpěvákem.
Aniž se před mší, kromě monsignora, alespoň jeden jediný z nich vyzpovídal ze svých hříchů.
Malíř z poctivosti i z umění Cyril Chramosta, kterého splašení novináři vláčeli a ostouzeli za to, že se protivil davu a označil dav v několika řádcích v deníku Práce za vánici protisocialistických sil v podzimním období roku 1989. Jako málokdo – ze zoufalství – udělal bleskurychle pokání.
Již v prosinci téhož roku vystavil v pražském vysočanském Kulturním domě Gong své největší, obrovské plátno, zobrazující milionový dav a s rozevlátou československou vlajkou nad hlavami.
Nazval jej Modlitbou.
Ani tento akt jej však dosud nepřivedl k Blahoslavenní.
Na řadu se na místo něho dostali jiní. Jedním z nich se na místo nepoznaného Boha – dostal nedotknutelný Mesiáš, po němž se dneska jmenuje i pražské metropolitní letiště.
Podle nepřesných údajů je v České republice aktivně věřících asi 15 % obyvatel, na rozdíl od Ruska, kde se aktivně účastní církevních obřadů a věří téměř 75 % občanů.
Obojí není jistě věrohodné tvrzení, ani správný statistický údaj.
Nevím, zda budu nakonec dostatečně srozumitelný; hodně mne uchvátila Indie.
Listuji v letopisech…
Mistr, třebaže ho moderní technika uchvacovala, ji odmítal nazývat pokrokem.
Pokrok byl podle něho „pokrok srdce“ a „pokrok štěstí“, ne „pokrok mozku a hračiček“. ¨
„Co si myslíte o moderní civilizaci?“ zeptal se ho jednou reportér.
„Myslím, by to byl výborný nápad,“ odpověděl.
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK.
