Proč stály fronty na výstavu Serova? – tip kulturního referenta

(více info o moskevské galerii zde wikip)

Překlad je udělán z mluveného slova, za případné nepřesnosti se omlouváme – Ďouba a nkv

Ve videu je o výstavě mluveno ve druhé polovině, viz stopáž.

24:05
Nikita Michalkov (NM): Pohleďte, stojí fronta, vše jasné. Velká řada. Proč? Na salám? Ne. Na vodku? Ne. Za konzervami? Ne. Na toaletní papír? Ne? Co? Kam? Jaký Serov?

… Zima a oni stojí na výstavu umělce Serova…!? Bratři, to je tragická zpráva, pro ty, o kterých mluvím (pro “pátou kolonu” – pozn. překl.). První úder jí byl zasazen 9. května (2015), kdy několik milionů lidí vyšlo na akci “Nesmrtelný pluk”.

24:43
Kolik bylo v mediích vylito nechutností, špíny! Jak obelhávali, že ti lidé byli podplaceni, opili je vodkou, že nosili stejné fotografie, atd. atd., byli donuceni, auta, auta, auta, plno aut policie, která dovezla tyto lidí z vězení…

25:05
A teď – bum! Druhý úder! Dlouhá fronta a mráz… Jaká hrůza pro naše liberály… A proč oni stojí několik hodin? Tak proč oni, naši spoluobčané, stojí hodiny na mrazu? Kam? Na výstavu obrazů Valentina Serova…

25:30
NM: Přečteme si: Michail Janpolskij MJ), filosof kulturolog, podle mnohých nezajímavý malíř.

MJ: …ale jsou tam portréty velkých kněžen, dalších celebrit, bomont Rossijské impérie z doby jejího konce. U každého portrétu je cedulka s životopisem portrétovaného, jaká kněžna, ze kterého rodu pochází. Návštěvníci stojí a čtou a jsou nadšeni historií světského života odešlé impérie. Ženy nějaké, nepříliš módně oblečené, se zajímají krásou žen a carského dvora…
Treťjakovka (moskevská galerie výtvarného umění, přes 130 000 exponátů – pozn. překl.) se trefila do zájmu lidí, pro které žít není umění (kteří nerozumějí umění – pozn. překl.). Když se ti dá tenhle mýtus o pozdní rossijské impérii, ty chodíš a užíváš si.

26:20
Sergej Medveděv, novinář: epická síla umění – přímo konec vystavovatele, to se muselo stát a tento frmol kolem výstavky Serova zaslouží analýzu. Já tam byl v listopadu, ale už tehdy ve vzduchu viselo mnohem víc, než jen zájem o umění – obnovení nezdravé imperské nostalgie a zájmu o identičnost, tak jako na výstavě Romanových. A jako obyčejně, resentiment se končí hysterií, vylomenými dveřmi a rozbitým nosem.

V. Serov 1905 – Koupání koní

V. Serov 1905 – Koně na moři

26:53
Alexandr Archangelský, novinář: duševnost na pochodu – národ “dverenosec” (???)…

27:00
NM: Takové množství těch, co chtějí zájem o výstavu vysvětlovat, z různých pozic, i s ironií, s chytráckým způsobem o nutnosti provést sociologickou analýzu… a vše se to hodnotí z pozice křivého zrcadla: že je to anomálie, flešmob, podplacení lidé, alkoholový syndrom, posilvestrovská kocovina, tak řečeno alkoholická, atd atd… Ale nikoho nenapadne, oni prostě nechtějí věřit, že ruští lidé stojí, protože chtějí vidět velkého ruského umělce, podívat se, cítit a slyšet ho.

27:50 (mluví návštěvníci)
– Já, upřímně řeknu, přišla jsem na doporučení kolegů, říkali, že výstava je překrásná… Já mám ráda Serova. Rozhodla jsem se jít, přivedla jsem i dítě.

– Já neviděla všechny obrazy tohoto malíře a proto se mi zachtělo všechno uvidět, obrazy dovezené z celého světa. Chci vidět barevné ladění, kompozici, to je aktuální.

– Zde jsou z různých měst, my jsme jen kvůli tomu přijely z Petrohradu, nám známé říkaly, že jsme se zbláznily, 3 hodiny stát ve frontě.

V. Serov 1888 – Zarostlý rybník Domotkanovo

V. Serov 1898 – Zimou 1898

– Já už jsem byla, ale rozhodla jsem se jít ještě jednou. Další může být třeba až za 50 let.

– I já už byla, ale nestihla jsem prohlédnout grafiku, proto jsem zde.

– Já přišel po druhé, poprvé jsem byl v listopadu. Za chvílí i má sestra přijde. Taková věc se nesmí propásnout.

– Jdu shlédnout živé obrazy, kdo už viděl, byl na výstavě, říká, že to je úplně jiný dojem z obrazu, obrazy – obličeje doslova svítí.

– Já jsem z Itálie, já se zde teď učím ruský jazyk a literaturu. Přišel jsem a stojím tu už 1,5 hodiny. Chladno, smrtelně chladno, ale vydržím kvůli umění, je dobře, že je takový zájem. Ale já si nedovedu představit, že něco podobného by bylo v mém městě, a asi ani v žádné jiné zemi.

29:21
NM: Všimněte si, jak probíhají ty “černé pátky” (výprodeje v různých státech – pozn. překl.): Stovky lidí, odtlačujíc děti a starce, se předhánějí navzájem, aby zachvátily dříve pračku za poloviční cenu nebo celou noc na dlaně píší čísla, spí ve stanech, ohřívají se petrolejkami, aby uchvátily nějaký hadr nebo přístroj ve slevě. Ale i na nový typ tabletu také stojí fronty před otevřením obchodu. To pak lidé polámou nejen dveře, ale i budovu, jen aby dostali vytoužený tableteček. Ne, to se neposuzuje. Tohle je normální, to je “civilizace”. To je v pořádku, to je spotřebitel.

30:21
NM: Ale tahle fronta na Serova, to je jako cesta k sabezáchraně, to je skutečné sebezachránění! A to je pravda. Má známá mi říkala, že její kamarádka se rozhodla, že půjde na výstavu Serova i s dítětem 1. ledna, s nadějí, že lidé ještě budou vyspávat, ale tam ve 12 hodin byla už kilometrová fronta. A to je pravda.

30:54
NM: Dobře, to vše jsou různé názory, z různých pohledů, více vypovídající, méně vypovídající, více nebo méně filosofické, ironické. Ale tady je názor – mistrovské dílo (vrchol všeho) – to je Xenija Larina (redaktorka z rádia “Echo Moskvy”). Její názor na frontu na Serova:

XL: Není to poprvé, co o ní přemýšlím, poněvadž já sama jsem z generace front, byly fronty v sovětské době na salámy, toaletní papír, na troubu, sovětští lidé také stáli hodiny na výstavu Glazunova na Manéžním náměstí, na výstavu úspěchů amerického hospodářství, na odznaky, igelitky, na pohár coca-coly, na lístky do divadla Na Tagance… V mé rodině se fronty ignorovaly, ze všech druhů front jsme uznávali jen fronty v poliklinice. S knihou v ruce, na delší čekání to bylo potřebné. A ještě fronta na trhu jolek, taková u nás byla tradice, že jolka (vánoční stromek – pozn. překl.) má byt živá a vysoká. A ještě fronta u hrobu, ale to už je jiná historie. Víc jsme v žádných frontách nestáli. Bylo tak nepříjemné to přešlapování mezi nerudnými lidmi, několik hodin, k tomu se ještě přihlašovat a mít pořadové číslo. To nelze vysvětlit jinak, než estetickou trapností, ničím nemotivovanou (? – pozn. překl.). Až později, když jsem dospěla, jsem pochopila, že moji rodiče i prarodiče nemohli akceptovat tuto ponižující proceduru, kterou tak kultivoval stát, aby lidi museli prosit málem na kolenou. Tento akt má rodina nepřijala.

NM: A jak se s tím vypořádali?

XL: Nehladověli jsme, ani jsme se novinami neutírali.

NM: Já gratuluji!

XL: Já doposud mám lístky na chleba, na maso, alkohol, cigarety, na cukr. Nechala jsem je propadnout, protože bylo protivné stát ve frontě. Cokoliv, jen ne fronta. No, byla i výjímka, ke které se přiznám beze studu: stála jsem ve frontě do McDonalds. Právě v té první frontě v zimě 1990, věřte mi, tohle nebyla tlačenice za hamburgery, za americkým žvancem, tohle byla fronta za svobodou. Otevření McDonalds v mračné, chladné a hladové Moskvě, to byla akce netoliko humanitní, nakolik humanistická – nás přijímali do svobodného civilizovaného světa, přiznávali nás jeho rovnoprávnými občany, toto bylo mnohem významnější než samotný fakt dostat hamburger. Tohle byla nejkrásnější, nejduchovnější fronta v mém životě.

34:22
NM: Tak to je dokonalé! Nemám slov. To je vrchol! Xenije, já vám gratuluji. To je mistrovský kousek! Ale já něco prozradím pro objektivitu: ono je jednoduché říkat, že jsme nehladověli, nestáli ve frontách, ale vždyť vaše máma byla vedoucí uzavřeného obchodu pro vyšší úředníky a poslance, tam byly fronty menší a ceny také. Ale rozhovor teď není o tomto. Neuvěřitelné, ale to bylo napsáno vážně – jako protiklad frontě na Serova! Jako protiklad frontám na lístky a permanentky na filharmonii, které už jsou všechny vykoupeny za ohromnou částku 60 milionů rublů. Protože to je jejich sebezachování, to je jejich ventil, odpověď vám, Lariny, pro které byla ta nejšťastnější fronta za svobodou ta do McDonalds pro hamburger!

35:48
NM: Vraťme se k výstavě Valentina Serova, já uvedu několik citací od novinářky Natalie Osipové, ona píše:

NO: Skutečně nepořádek, říká se tomu třesk výbuchu ustálených šablon, lidé nestojí na vodku, ve směnárně, ne za odměnou na putink (? – pozn. překl.), ale na výstavu ruského klasika Serova, není-li v tom nějaké velké bídy?

36:12
NM: Skutečně, stáli tiše, disciplinovaně, jako pásek Bohorodičky, Serov vyvolává některými obrazy téměř náboženský pocit. Děvče s broskvemi je jako ikona ruského světa, který byl … (? – pozn. překl.). Po stání na mrazu a přetrpění nepohody být teď v kontaktu s letním obrazem Serova, to je jako nacházeti se v letním ráji, jako druhý akt představení, který nelze hodnotit bez prvního. Vlastně nic manifestačního v obrazech Serova není, jsou to pohledy, prsty, bledě modré žilky v záhybu lokte, ruměnec živý plnokrevní, elegance, proměnlivost světa a barev. Malíř, který uměl zobrazit lidský osud, dokonce před tím, než se vyplnil. V obraze cara Nikolaje II je charismatický příklad, v něm je všechno co nastane poté, a dokonce i to, co si myslí člověk z ledna 2016, stojící v sále Treťjakovky v Moskvě.

V. Serov 1900 – portrét Nikolaje II

37:17
NM: A v jednu chvíli, stojíc v chorovodu portrétů, pochopíš – i to jsou lidé s dobrými tvářemi: šlechtici, podnikatelé, géniové ruského umění, lékaři, skladatelé, zpěváci, křesťané, zemědělci, matky rodin, junioři, děti… Hodně let musí uběhnout, aby stojící u obrazu viděli v děvčeti ozářeném sluncem sebe a ne cizí milostslečnu z jiného občanského stavu, děti Botkina a malá velká knížata, to jsou děti z vedlejší ulice, teď všechny děti vypadají tak.

V. Serov 1899 – Děti

(info pro zájemce o děti Botkina zde)

37:58
Filosof Jampolský říká, že sem přišly nějaké nedobře oblečené ženy, dívat se na krásu carského dvora.

NM: Ale všechno je právě opačně! Ne cizí, ale naši. Krása je dána následníkům, byť ne v přímé linii. Potomci vesnických babek s ruměncem na tvářích na obrazu Serova. Ve stejně štiplavý mrazivý den. Potomci a předci se potkali v Treťjakovce! A to nejzajímavější na této výstavce: už se nedíváš jen na obrazy, ale i na lidi, dívající se na obrazy. Portréty promluvily!

V. Serov

38:41
NM: Tohle je překvapivě přesné a podívejte se, jak se to prolíná s oním “Nesmrtelným plukem”, kdy toto spojení nastalo: minulého se současným a budoucím. Kdy úplně malé děti nesly nad hlavou portréty svých předků, které ony samy nikdy neviděly, zahynulých ve válce. V tom bylo spojení, to bylo to strašné pro ty, kteří nechtějí cítit tuto jednotu jdoucí přes století, kterou by rádi zničili, která jim překáží, protože jestli tato jednota bude existovat, velmi těžko bude dosáhnout rozdělení Ruska na 8 nebo 6 administrativních teritorií, tohle není možné.

39:50
NM: Skutečně, poslechněte ty lidi, kteří přišli na výstavu, nemají důvod lhát, proč by měly říkat nepravdu, proč oni jsou zde.

Podívejte se na jejich obličeje a jak se shodují s tím, o čem mluvil ve svých portrétech geniální ruský malíř Valentin Serov. Podívejte se na jeho portrét, zahleďte se do této tváře (Serova – pozn. překl.) a teď si představme, jaké první slovo by řekl, kdyby si mohl přečíst tu zpověď děvčete s hamburgrem z McDonaldu.

Všechno dobré, do příštího setkání!