Zdeněk Hrabica
16. 4. 2016
Do konečného rozhodnutí potentátů (i s hlavou státu) dohromady, mám nezcizitelné právo kibicovat. A v demokracii a svobodě, kterou podle Miroslavy Němcové už u nás máme, mám tu možnost i povinnost jistě i posléze.
Kvůli pojmům vznikají i války.
Ač by se to kdysi slušelo, nikdy jsem pražské Vinohradské třídě neříkal Stalinova třída, ale do Československého rozhlasu jsem musel psát Hajajovi podle regulí. Hlavnímu nádraží jsme po desetiletí říkali zkráceně Wilsoňák, dneska s mladými říkám občas Hlavák.
Ani znovunavrácením názvu této překrásné železniční stanici v roce 1990 a pozdějším postavením pomníku americkému prezidentovi se už nic nezměnilo a nezmění. Ať se Fero Fenič a Dagmar Havlová na mně a na jiné nezlobí, anebo právě naopak, ale nikdy mi do mých úst nedostanou název Letiště Václava Havla. Při nedávné návštěvě čínské hlavy státu se moderátor Jakub Železný mohl strhat, když vždy jednou oficiálně a podruhé docela šuma fuk nepřestajně brebendil o „komunistické Číně“ a ve druhém případě dodržoval etiketu. S pukrletem a obrazně v předklonu to za něj udělal vždy následně a hodně přeslazeně jeho televizní kolega Michal Takáč. Kritizoval servilitu a sám se dlouhé hodiny hrbil a mlaskal. Dokonce se při všem i potil.
Ani přejmenování Zlína na Gottwaldov v ústním podání nic nezměnilo – a tak se našlo řešení – k Velkému Gottwaldovu patřil také Zlín.
Ani ČSR a ČSSR a ČSFR se nevžily.
Stali jsme se vůkol ve světě známým Československem – ne přijatým názvem, ale svými přednostmi. Úspěchů jsme nedosáhli jenom po vzniku samostatného státu v roce 1918 – 1938. Ale i spontanním protifašistickým bojem doma i v zahraničí – za „Protektorat Bőhmen und Mähren“, jak nám nařídil Vůdce Adolf Hitler a potvrdil státní prezident Emil Hácha. Ale velkých úspěchů jsme dosáhli i v letech 1945 – 1989. Vždy, včera i potom – i se současně velkými nebo malými problémy.
Všechno míněno jinak a opačně je již jenom důsledek dokonalého vymytí mozků, kteréžto vymytí patří k největším úspěchům popřevratového čtvrtstoletí.
Píši tyto řádky bez nároku na jakoukoliv odměnu, na rozdíl od papalášského posezení ústavních činitelů, kteří utráceli honorovaný čas rozjímáním, jak se bude venku naše Česká republika jmenovat.
A rozesmálo mně, že své myšlení a rozhodnutí ještě pošlou „na vládu“ – tedy „do vlády“!
Občas listuji a slabikuji si z půvabné knížky, pokvětovaného kancionálu z pera slovenského básníka Milána Rúfuse: „Nové modlitbičky“ (Mladá léta 1995). Všechny blízké od sebe při svém modlení odháním, modlit se pořád ještě umím. Chci být sám a chci být jediný. Opakuji si řádky „Modlitby za Slovensko“.
Mazlím se nedávným pohledem na krásnou Bratislavu, na nábřeží Dunaje, na nový a znovuobnovovaný most. Těším se skoro zázračným náhodným setkáním se slovenským básníkem a překladatelem Danteho Božské komedie Viliamem Turčánym, s „človekom XX.storočia“. Odehrálo se po boku věrného kamaráda Rudko Belana, kamaráda jakých málo.
Modleme se: „ Viem jedno hniezdo, rád ho mám./Hreje ma dňom i nocou,/ vystlané mäkkou vravou mam/ a mozoĺami otcov.// Môj dobrý Bože, zhliadni naň./ Stráž nám ho neustále./ Ach, aspoň Ty ho, Veĺkých, chráň,/ keď si ho stvoril malé.“
Klaním se před slovenským Básníkem a v pokleku jiné prosím, abychom se ani v názvu vlasti naší nesnažili být většími, než jsou včera i dneska na světě jiní. Vždyť takový Alžír se například jmenuje Alžírská demokratická a lidová republika – a skoro každý ví, jak se té zemi říká, kde leží a co její lidé umějí.
Název z lidu „Čechomor“ mi zatím ještě nesedí.
Ani název, jaký se nyní zrodil pod patronací poněkud hyperaktivního ministra Lubomíra Zaorálka.
I jemu se v ústním podání vžitě říká úplně jinak, než se mu říkat má.
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK.
