Emil Hruška
11. 4. 2016
Na začátku je vždy zvědavost, pak hysterie, kádrování a osočování a nakonec nezájem a zapomnění. To se týká českého dneška a jeho metálování. Dneškem je myšlena doba po listopadu 1989. Píše se rok 2016 a už je to tady zase. Kohopak letos, a kdo navrhuje, jakpak se asi pan prezident rozhodne, enykybenyky kliky bé, jen ať metál nedostane X, vždyť je to stará struktura, a Y? Ten by si metál stejně nevzal, je to přece karakter… A že si ho loňský Y vzal? Musíte ho chápat, musel…
Rakousko-uherští oficíři a loajální úředníci byli za monarchie patřičně mocnářem dekorováni. Většinou měli i přidělené stejnokroje a šavličky. Byly jich statisíce, mezi mini přemnoho budoucích československých republikánů à la bourali jsme vesele, to Rakousko zpuchřelé. Monarchistické metály šly po 28. říjnu 1918 bleskurychle z hrudí do šuplíků a krabic, nejlépe na půdu, a bylo-li nějakému Antonu Špelcovi cosi v tomto ohledu vytýkáno, bránil se, řka: No já jsem přece musel, to víte, jinak…
Československá republika měla samozřejmě své řády, své medaile, své okrasy uniforem a společenských oděvů. A tak se zasedekorovalo. První byli legionáři, pak šli na řadu i jiní. Mezi nimi také mnozí ti, kteří své předchozí vyznamenání za Rakouska patřičně zdůvodnili, ale hlavně náležitě odsoudili. I když nemuseli, ale jistota je kulomet, jak se říká na vojně.
Přišli nacisté a s nimi protektorát BöhmenundMähren.
Prvorepublikové metály šly rychlostí blesku na smetiště nebo do tajných úkrytů. Protektorátní vládci sice nebyli, pokud šlo o metály, tak štědří, ale taková Svatováclavská orlice byla v jistých českých kruzích respektována a záviděna, ačkoliv – jak se ukázalo po válce – nebylo vlastně jediného jejího nositele, který by ji převzal dobrovolně. Všichni museli. To víte, ta doba…
Komunisté pak zavedli nové řády, nové medaile. Ty staré rakouské zůstávaly v šuplících a krabicích, prvorepublikové taky, kam zmizely orlice, kdo ví… A zase se dekorovalo. Prsa se vypínala, uctivé předklony hrozily zlomením páteře a Novák dostal infarkt poté, co se dozvěděl, že medaili dostal Nováček a on nikoli. Však netruchli, Nováku, vždyť není všemu konec!
Věru že není! Je po listopadu, Nováčkové házejí své medaile nejlépe před svědky do Vltavy, naříkajíce pateticky, že přece přijmout museli. Na Hradě jsou noví páni a razí se nové metály. Nejlépe jen pro ty věrné, dobré, zasloužilé a milé, kteří dárci pěkně poděkují, prsa před ním vypnou ve stoji spatném a milým úsměvem rozzáří tvář…
A co s tím kovem a příslušným glejtem?
Inu – nejlépe bude dát hned do šuplíku.
Člověk nikdy neví. Navíc – kdo si po roce vzpomene?
Tuhle jsem zvěděl, že Čínská lidová republika tyto nejrůznější dekorace na vypjatá prsa zcela zrušila. Stejně tak jako zrušila dříve povinné odznaky s portrétem Mao Ce-tunga. Nebylo by vhodné oprášit a moderně vytýčit staré heslo „Lidová Čína – náš vzor“?
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK
