Aneb, jak jsem napovídal v digitálním věku.
„A v které sekci?“ „Lineární algebra, koukni do mailu“.
Aha, zase jeden zakomplexovaný kantor. Příklad na lineární závislost vektorů, schovaný za infantilní fintou a zasazený do nesmyslných čísílek, aby se student musel babrat v bahně zcela zbytečných a otravných počtů. Nemám rád takové nesmyslné naschvály, jejichž autoři je většinou zadávají při vzpomínce na své vlastní upocené studium, kdy prolézali s odřenýma ušima.
Spouštím Maximu, ano výsledek je hned, ale 10 minut trvá, než poskládám věrohodné „ruční“ řešení. „Máš to v malu“, říkám jednookému. „Díky, ten zbytek jsem už zmákl a chybělo mi jen tohle. Posílám mu to.“, oddychuje si.
Kdesi daleko, za dvěma síťovýma připojeníma, digitální mlhou, co by se dala krájet a dost možná ještě dál, není rybníček Brčálník. Je tam jen jeden adept na inženýrský titul, co hrdě odevzdává svou bezchybnou písemnou práci z lineární algebry a už si představuje ta tři krásná písmena s tečkou před jménem.
Kdyby byly chytré telefony za mého mládí, mohl bych dát ještě jednu až dvě vysoké školy, někdy mezi návštěvou hospody Na růžku a exkurzí na dívčí koleje. Třeba bych vystudoval i nějaký prestižní humanitní obor, třeba plzeňská práva nebo „Filosofii ekologie se zaměřením na migrační krizi“ a byl bych ve vatě někde v neziskovce. Žádné nervy, žádné problémy, žádná zodpovědnost.
Ale kdo bude proboha napovídat těm slepým, až s jednookým natáhneme bačkory?
