Břetislav Olšer
1.3.2016 Rukojmí
Slovo inkluze se u nás stalo hitem, na němž si však láme zuby jedna instituce za druhou. Inkluze, z lat. inclusio, zahrnutí, znamená zahrnutí nebo přijetí do nějakého celku; v Ostravě se soužitím s Romy, teď ve školách ČR s ADHD.
Zažil jsem už dvě inkluze a obě patrně skončí fiaskem; u té romské se nebylo čemu divit, ale u té školské je sice řada pochybností, spousta otázek a málo času… Vzniknou třídy a studijní skupiny pro postižené děti, s výukou budou pomáhat stovky asistentů pedagogů a vše bude kontrolovat právnická osoba zřízená a pověřená ministerstvem? Každopádně s tím počítá novela školského zákona a suma není malá; jde o “novinku” za 5,2 miliardy korun. Mentálně, tělesně či jinak postižené děti by se tak měly učit v běžných namísto v praktických školách.
Mámy a tátové jsou nervózní; na jaké děti se tedy má inkluze vztahovat? Na všechny školou povinné, tedy i na ty, které trpí ADHD, resp. hyperkinetickým syndromem s poruchou pozornosti; tyto děti jsou nepozorné, aktivní a impulzivní v míře, která není přiměřená jejich mentálnímu věku a pohlaví. Jednotlivé symptomy vystupují do popředí v situacích, které kladou požadavky na udržení pozornosti a sebekontrolu. Máme ale nový vynález MŠ, novelu školského zákona opět se slovem inkluze, jenž se nyní týká společného vzdělávání v základních školách pro děti zdravé, mentálně i fyzicky postižené.
Rodiče na obou stranách měli naštěstí množnost mluvit rovněž s pragmaticky uvažujícím místopředsedou pražské organizace Asociace speciálních pedagogů (ASP) Stanislavem Drboutem, který je značně skeptický k plošnému prosazování školské inkluze. Je zde šance na úspěch? Nebudou inkluzí v běžné společné třídě ZŠ pro tyto děti “trpět” zbytek spolužáků, kteří jsou zdraví a nemají např. výchovné či pohybové a jiní problémy. Už dnes začlenit dítě s ADHD a poruchou chování skoro nejde. Chování těchto dětí je mnohdy ve třídě katastrofální a zbytek třídy má takové dítě tolerovat? Je jasné, že mentálně postižené dítě ani s pomocí asistenta nemůže zvládnout celý rozsah vzdělávacího programu pro základní vzdělávání. http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/povinnost-ucit-handicapovane-deti-v-bezne-tride-se-odklada_370542.html
A další ale; kolikrát je možné nechat žáka opakovat jednu třídu? A nebudou mít postižené děti v rámci inkluze nějaké výjimky? Vždyť řada z nich bude mít nejlepší problémy s geometrií, fyzikou nebo cizími jazyky? Nebo je učitelé raději nechají projít, aby se jich zbavili? Vzali “tvůrci” tohoto druhu inkluze v potaz, že postižené děti, u nichž se nejedná o mentální retardaci, nepotřebují výjimky v obsahu vzdělávání ale ve způsobu vzdělávání. A pokud se týká žáků s mentální retardací, budou se učit něco jiného než ostatní. A to během jedné vyučovací hodiny jedné třídy.
A co třeba s autistickým chlapečkem, který je nevyzpytatelný a shodí spolužáka ze židle a zraní ho, byť má u sebe asistentku. Nevylije paní ministryně s vodou z vaničky i dítě, není inkluze návodem k šikaně? Buď budou spolužáci šikanovat postižené, nebo naopak mentálně postižený bude moct beztrestně šikanovat zbytek třídy. Jaké pravomoci budou mít učitelé s problémovými postiženými žáky? Budou je moct vyloučit? Nechat propadnout…? Novela školského zákona sice nemění kompetence učitelů ve vztahu k této popisované situaci, která však nemusí být pravidlem.
A jak to bude s tělesně postiženými a mentálně zdravými dětmi? Dřív je školy nemusely přijmout, pokud jim nemohly nabídnout vhodné podmínky, hlavně bezbariérovost. Když teď bude muset škola přijmout mentálně postiženého a vše mu zajistit, bude muset přijmout i zdravotně postiženého třeba na vozíku? Novela říká, že “je povinností zřizovatele vytvořit ekonomické podmínky k naplnění zákona”. Rodiče trápí i jiná věc; jak to bude s hodnocením postižených dětí v běžných třídách? Pokud by bylo spravedlivé, měly by většinou špatné známky.
Kdyby jim ale učitelé »nadržovalli« bude to zase nespravedlivé k ostatním žákům. To se chystá nějaké dvojí známkování? Pokud mentálně postiženému dítěti pomůže v běžné třídě s vypracováním písemné práce asistent, nebude to vlastně podvod? A jak to budou vnímat ostatní děti, kterým nikdo nepomáhá? Pravidla inkluze mají jasno – mentálně postižené dítě nemůže vypracovávat písemnou práci shodnou s ostatními žáky bez mentální retardace. Toho nedocílí žádný asistent, takže se budou muset učitelé pěkně “otáčet”, aby vše spravedlivě rozsoudili a posoudili…
Zůstaňme na zemi; absolutní inkluze nikdy, dílčí inkluze neexistuje. Můžeme dosáhnout v odůvodněných individuálních případech smysluplného společného vzdělávání žáků s různými vzdělávacími potřebami, ale vždy jen po odborném individuálním vyhodnocení. Zvláště u žáků se smyslovým a tělesným postižením je společné vzdělávání při vytvoření odpovídajících podmínek nejenom ekonomických velmi efektivně možné. U dětí s mentálním postižením je velmi problematické.
Co je vlastně smyslem inkluze? Vždyť i laikovi musí být jasné, že mentálně postižené děti nebudou stačit tempu třídy. V lepším případě ji budou brzdit, v tom horším se stanou terčem šikany. Smysl inkluze vychází z chybného předpokladu, že společný několikahodinový pobyt žáků s různými vzdělávacími potřebami povede ke zvýšení dosaženého vzdělání a zlepšení vztahů mezi dětmi jako celku. Právo na vzdělání není absolutní, je vždy přiměřené možnostem jedince, který o vzdělání usiluje. Proto i handicapované dítě potřebuje vytvořit podmínky ke svému maximálnímu rozvoji tak, aby dosáhlo na co možná nejvyšší kvalitu svého osobního života, bez ohledu na to, co si instituce o tom myslí.
Inkluze po kanadsky…Snímek z Toronta Břetislav Olšer
Tak jsme probrali tzv. školskou inkluzi, ale máte zde i tzv. romskou fázi inkluze; obě spolu nejen významově souvisí, zvláště když víme, že do škol budou chodit i romské děti, jejichž rodiče ale v té své inkluzi neuspěli. Bylo září, 2008 a v Ostravě byl slavnostně vyhlášen pomocný romský program pod názvem „Ruku v ruce“. Jeho šlechetným cílem, financovaným z peněz Česka i EU, je zaměstnávat Romy, učit je pracovním návykům a pomáhat se vzděláváním romské komunitě, která žije v ostravských deseti ghettech v počtu zhruba deseti tisíc obyvatel.
Zamyslel jsem se nad účinností podobných akcí, jež sice mají bohulibý záměr, který však zatím vždy po několika měsících aplikací vzal za své. A to se v nich srdnatě angažuje už řadu let indický človíček jménem Kumar Vishwanathan, jenž si vybral za své svaté poslání zachraňovat cikánské soukmenovce v nouzi. Přesto se Česko snažilo a dál snaží vyjít Romům vstříc. Od 1. února 2012 mají třeba povinnost všichni v Ostravě se řídit heslem dle inkluze: „Lepší život s rodinou – lepší soužití s většinou“. Inkluze totiž znamená naplnění rovněž dalšího hesla: „Musíme je vzít mezi sebe“ a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný.
Byl to lakmusový papírek, který ostravský Magistrát ponořil do romské pracovitosti. Nic jiného nezbývalo; v každé romské demonstraci se nad hlavami hrdých potomků Indů nesly transparenty: “Chceme práci!” Tak ji dostali. Výplatu mezi 13 až 16 tisíci korunami hrubého mohli brát ostravští nezaměstnaní Romové, kteří neměli dlouhodobě práci. Dostali proto rekvalifikaci a nabídku práce v těžkém strojírenství, sociálních službách a ve stavebnictví. Město Ostrava se v rámci v Česku unikátního programu Sociální inkluze praštila přes kapsu.
Ovšem ouha: Našim romským spoluobčanům to ale bylo málo a nastoupit do práce odmítli. Lakmusový papírek se prudce zbarvil do kysela. Akce a proto přišla reakce; razantní krok a čtyři romské rodiny byly z programu vyškrtnuty, dvě z nich i musely opustit městský byt. Dobrovolně se pak vystěhovala z městského bytu do severních Čech čtvrtá romská rodina. Přitom 16 tisíc hrubého dostanou lidé, kteří nastoupí na ostravský magistrát na referentská místa. A podle ministerstva práce a sociálních věcí bere takový plat v Česku téměř šest procent nekvalifikovaných lidí, především v oblasti pomocných prací. Na Ostravsku za necelých 16 tisíc pracují ale i lidé se vzděláním, a to hlavně ve službách a obchodě.
Proromskými hesly jsou nadšeni zejména obyvatelé ostravských čtvrtí Mariánské hory a Hulváky, kde se občané už stejnou dobu snaží přijmout do své společnosti místní Romy. Platí na ně ze svých daní, aby se měli co nejlíp. Každé ráno vstávají a jdou do práce, aby „inkluzovaní“ nepřizpůsobiví spoluobčané, v Ostravě je jich přes šest tisíc, měli po bouřlivé noci nerušený ranní spánek a pohodu bez stresu. Ani osoby, které byly ze společnosti dočasně vyloučeny, nesmí přijít zkrátka. Je to zvláštní, asi český zlozvyk či tradice, ale poznal jsem dva politiky, co zásadním způsobem podle zákona dali základ pro řešení romské otázky a stali se rázem nepřáteli „lidu“. Lumpové a rasisté… Jiří Čunek, opět starosta Vsetína, a Liana Janáčková, ex senátorka a nynější starostka ostravského obvodu Mariánské hory a Hulváky.
Společně tak teď spolupracuje Magistrát města Ostravy, městské obvody, nevládní organizace, Městská i státní policie, soukromí investoři a církevní organizace. K tomu prostředky z EU, k dispozici příručka v češtině a angličtině pod názvem Sociální inkluze, aby navázali na evropskou dekádu inkluze pro Romy ze čtrnácti ostravských ghett. Nejvíc se na inkluzi těšili všichni spoluobčané ze sídliště Bedřiška, jistě tuto zázračnou metodu přivítají i ve Vítkově, bezesporu se zapojí rovněž obyvatelé v Chánově a na Šluknovsku. A ke všemu mají ostravští Romové ještě Sri Kumara Vishwanathana, indického aktivistu, co všude rozkřikuje, jak jsou Romové v Ostravě na Bedřišce a jinde diskriminováni, že jim nikdo nechce platit, když nic nedělají a ještě si “vybydlují” své zadlužené byty…
A nejen „inkluzování“, ale i Dža dureder – Pokračuj II., což je podpora romských středoškoláků, aby se hlásili na vysoké školy. Organizuje ji sdružení Slovo 21. K tomu je i Katalog sociálních služeb, opět z peněz EU… Každá pětičlenná nepřizpůsobivá rodina dostává měsíčně tisíce korun na přídavcích a sociální podpoře, aniž by někdo z této rodiny pracoval. Proč by to také dělal, když minimální mzda v Česku byla nižší, než podpora v nezaměstnanosti…
Proč pracovat, když jde brát podporu a ještě dělat „na černo“ nebo krást? Přes 150 krádeží a vloupání měl v Ostravě za sebou Rudínek, jak říkali policisté nepřizpůsobivému 14letému mladíkovi, který nešel “inkluzovat” ani jedním z výše jmenovaných způsobů. Ten často utíkal z výchovných domovů a diagnostických ústavů, aby vykrádal automobily. Celkem za pět roků svého “zbojničení” způsobil škodu za více než 2,5 milionu korun. Chlapec je vlastně hrdina, „mladý zbojník socialista“, který bohatým bral, chudým dával. A Rudínek byl nepostižitelný, jelikož byl nezletilý. Novináři se báli vyřknout jeho etnickou příslušnost, aby nebyli obviněni z rasové nesnášenlivosti, či dokonce z xenofobie. Mladý Jánošík z Ostravy je návodem pro ostatní nepřizpůsobivé, jak nerespektovat zákon a „inkluzovat“ do většinové společnosti. Chlapec zůstal na svobodě, kde ho pospolitá a početná rodina dokonale in(ex)kluzivně kryla.
Dnes je výsledek ostravského „inkluzování“ velmi tristní. Ze třinácti sociálně vyloučených rodin, které v Ostravě do programu začlenili, tak nyní zůstává devět rodin a dva jednotlivci, kterým se všichni snaží pomoci vrátit se zpět do společnosti. Z celkem dvaapadesáti osob jich v současnosti v sociálním programu zůstává pětatřicet. Šest z nich práci od města přijalo a už normálně pracují. Další dva procházejí rekvalifikací a brzy do zaměstnání nastoupí… Prý…
Inkluze po islámsky...
Češi jsou však trpěliví; viz. příklad z dnešního Přerova, kde dlouhodobě nezaměstnaní, kteří byli v evidenci úřadu práce třeba i celé roky, dostanou šanci. Tamní radnice hodlá v příštích měsících za minimální mzdu zaměstnat až 300 lidí – buď v technických službách, nebo v Povodí Moravy.
Pokud ovšem odmítnou, sníží se jim dávky. Z šedesáti adeptů, kteří jsou celé roky závislí na penězích od státu, vybralo vedení města dvanáct lidí. Někteří byli v evidenci nezaměstnaných i dvacet let. Přidělí jim úkoly, které zvládnou bez vzdělání i bez kvalifikace. Kdyby ale nabídku odmítli, hrozí jim zkrácení sociálních dávek. Ovšem, dopadlo to jako v Ostravě. Když probíhalo výběrové řízení, přihlásilo se podle radnice daleko méně lidí, než by chtěla. Někteří prý argumentovali tím, že mají ekzémy, že se jim točí hlava, když se sehnou, anebo že nemohou na slunce. Byly tam i takové věty, že když se rozvádí, je ve stresu a nemůže pracovat…
Jak je to s uchazeči o zaměstnání nejen z řad Romů v okrese Přerov? V roce 2013 jich bylo 8626, o rok později již 8859 a letos zatím tři měsíce před koncem roku 7269, Sdělil Úřad práce ČR v Přerově. Jak už jsem uvedl, nejde o první pokus zaměstnat lidi, kteří dlouhodobě nepracují. Za exministra Drábka to chvíli bylo jasné; když lidé nepracovali, přišli o dávky. Jak jsem již uvedl, Ústavní soud ale tuto veřejnou službu prohlásil za nezákonnou a srovnal ji s nucenými pracemi. Přerovští radní věří, že jejich pilotní projekt bude úspěšnější. Pokud se osvědčí, mohl by se ujmout i v dalších regionech. Ústavní soud, neústavní soud a navzdory jeho kategorickému rozhodnutí by se do Česka mohla znovu vrátit i placená veřejná služba. O její obnovení usiluje i ministryně práce a sociálních věcí. Návrh v tuto chvíli leží v Poslanecké sněmovně.
Závěrem ještě slova prezidenta Miloše Zemana na téma inkluze: …”Hrozně miluju multikulturalismus, já si myslím, že si to vymysleli blázniví intelektuálové z pražské kavárny, kteří nikdy nebyli ve škole, a když, tak do ní nakoukli na půl hodiny a ještě se jim předváděla Potěmkinova vesnice. Jsem proti inkluzi a vím, že multikulturalisté mě napadnou, že jsem rasista. Vůbec ne. Z hlediska duševní pohody těch dětí je daleko lepší, když budou existovat… ono se tomu říká praktická třída, protože to je méně dehonestující než předchozí známý název. Takže chcete-li znát můj názor, vůbec se mi to nelíbí a jsem proti tomu.”
Ministerstvo školství a tělovýchovy nakonec změnilo svůj záměr s novelou školského zákona o inkluzi, která by už neměla být pojata plošně; sláva, hurá, ať žije další vítězství ducha nad hmotou. A město Ostrava však chce přesto v programu Sociální inkluze, který ji už stál hodně přes tři milióny korun, pokračovat i v příštím roce… Komu není rady, tomu není dost ani eur z Bruselu… Inu, také někdy prožívám inkluzi, když jedu v tramvaji a se mnou moji romští spoluobčané, když mi v uších zní ledasco, tak si raději v duchu opakuji: „Musíme je vzít mezi sebe a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný… A občas zaregistruji pomocný romský program pod názvem „Ruku v ruce nebo v mé tašce, a čorkat, kde se dá…”
