1. 3. 2016 Literární noviny
…. Za dobu od vaší poslední publikace na PL jsme zažili několik summitů EU, slyšeli mnoho, mnoho prohlášení o uprchlické krizi, brexitu, ochraně hranic a Schengenu, problémech Řecka či reformách EU. Češi jsou vůči EU extrémně skeptičtí. V jakém stavu tato instituce je a jak vážně berete nervózní varování, že se může rozložit?
Když to řeknu hodně stručně, z mého pohledu už EU v plném rozsahu neexistuje. Byrokracie sice „jede“, ale to je tak nějak všechno. Neschopnost dohodnout se na čemkoli racionálním, produkování kočkopsích řešení, naprosto rozplizlých kompromisů, které problémy jen prohlubují…
A pak je tu onen strach o Brexit (odchod Británie z EU – pozn.red. NR), ale v době, kdy je podle mého větším problémem to, že Unii už zcela nedemokraticky vládne Německo v tandemu s Francií. Zkrátka, ať z Bruselu zazní cokoli, výsledkem jsou čím dál tím významově vytunelovanější slovní obraty. Je to surrealistická podívaná. Podle mého je škoda, že to končí takhle divně. Vždyť v jednotě je síla, ne?
Miloš Zeman, Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš, Jiří Dienstbier, Milan Chovanec… A kdokoliv další: Jak obstáli při řešení uprchlické krize? Jaký koncept jejího řešení po skoro roce jejího trvání preferujete?
Moje řešení je pořád stejné – zastavit války v Sýrii a Iráku porážkou Daeše a spol. Přestat bojovat v Afghánistánu s Tálibánem, který jen tak mimochodem splňuje všechny „syrské“ parametry pro „umírněné rebely“. Investovat do infrastruktury nebo vzdělávání, což neplatí jen pro Sýrii, ale především pro subsaharskou Afriku… Prostě zkoušet vytvářet kdesi „tam daleko“ takové životní podmínky, aby lidé nemuseli kvůli holému přežití prchat do Evropy. Vyšlo by to levněji, a navíc v rámci byznysu by to mohlo přinášet i zisky. Potíž je ale v tom, že už nás v Africe i na Blízkém východě s investicemi předběhli Číňané a Rusové, a tak nám nezbývá než trpět to, co naši ideologicky zcela zaslepení politici nadrobili…
Vaším smutným hobby je sledování situace na Ukrajině. Událostí je nepřeberně, jak v Kyjevě, tak už asi i, bohužel znovu, na Donbase. K jakému vektoru to vše směřuje?
Nebýt desítek milionů ukrajinských občanů, jimž se každým dnem komplikuje život, tak řeknu, že je to obrovský svátek pro cyniky – Západ už podruhé po oranžové revoluci z roku 2004 zkusil převzít moc na Ukrajině a znovu se vše zvrhlo ve vítězství tamní totálně zkorumpované oligarchie a politiky. Některá západní média už zcela vážně volají po dalším Majdanu, který by svrhl ten nepovedený hezký, demokratický, protiruský a teprve dva roky starý Majdan. Je to vlastně podobné Sýrii – tam už jsme zmatečně „těkali“ tak dlouho, že dnes proti sobě na život a na smrt bojují skupiny svorně vyzbrojované ze Západu. Na Ukrajině jen namísto teze o „umírněných teroristech“ pořád mluvíme o „reformátorech“, ale ne a ne je najít. Je mimochodem zvláštní, že si v castingu na „změny režimů“ neustále vybíráme ty největší psychopaty a sociopaty. Hodně to vypovídá o schopnosti „našich elit“ reálně hodnotit situaci a nežít jen podle ideologických manter, o jejichž významu a smyslu dnes nikdo ani nechce přemýšlet. Čili vypovídá to o neschopnosti našich lídrů být alespoň v triviálním styku s realitou. Naposledy jsem podobnou diagnózu vnímala u Ústředního výboru KSČ v 80. letech minulého století…
Celý článek najdete v Literárních novinách
