Christopher Black
1.3.2016 Protiproud
Bubny propagandy duní naplno. A jak vše souvisí s 11. zářím?
V pátek 26. února, pouze den před tím, než mělo v Sýrii začít platit částečné příměří, vydal jeden z předních think-tanků NATO zásadní zprávu. Je zaměřena na to, zda je NATO připraveno bojovat a vyhrát válku s Ruskem – ačkoli se tváří přesně opačně. “Bojištěm” mají být pobaltské státy (ano, právě ty, kam ministr Stropnický chce vyslat i naše jednotky, pozn. PP).
Christopher Black , slavný odborník na mezinárodní trestní právo a advokát u Mezinárodního trestního tribunálu, zkoumá zprávu, vydanou Centrem Brenta Snowcrofta pro potřeby NATO a jeho válečné mašinerie, a dochází k hrozivým závěrům Když má armáda dítě s byznysem
Zpráva, nazvaná “Aliance v ohrožení”, má podtitul “Posílení evropské obrany ve věku turbulence a soutěživosti”. Vrstvy polopravdy, překroucení faktů, přímých lží i fantastických představ zakrývají především základní problém – že je to v prvé řadě NATO a jeho členové, kdo způsobují “turbulence” od Blízkého Východu po Ukrajinu. Ovšem podle oné zprávy NATO není zodpovědné za nic, jen “chrání mír”. Agresorem je prý Rusko, jehož hlavním cílem je podkopat evropskou bezpečnost, dokonce zaútočit na Evropu – tedy “existenční ohrožení”, kterému musí být NATO připraveno čelit.
Kdyby Rusko hodilo Spojeným státům rukavici a začalo volat po oboustranném odzbrojení, Amerika by to jistě odmítla. Pak by ale bylo jasné, kdo je skutečně agresorem
Zajímavost první: hned pod titulem září logo Airbusu, vyvedené stejně velkým fontem, jako titul sám, spolu s prohlášením, že publikace je společně vydána Centrem Brenta Snowcrofta pro mezinárodní spolupráci a jeho partnerem, společností Airbus. Tady to máme – propletení velkého byznysu a americké vojenské mašinerie. Dokonalá charakteristika novodobého západního fašismu, pro který je vzájemná závislost velkých korporací a armády typická.
Podivný případ Brenta Snowcrofta
Zajímavost druhá: Snowcroftovo centrum se jmenuje po generálu Brentu Snowcroftovi. Mezi jinými byl poradcem pro věci národní bezpečnosti za prezidentů Forda a Bushe, později radil i prezidentu Obamovi a byl dlouholetým spolupracovníkem Henryho Kissingera. To ale není jediné, co je na panu Snowcroftovi zajímavé. Naopak. Možná nejzajímavější epizoda jeho života, alespoň z našeho hlediska, se odehrála 11. září 2001. Tehdy se generál Snowcroft nacházel na palubě vojenského letadla Amerického letectva E-4B, jinak známého jako Létající generální štáb (National Airborne Operations Command Center).
E-4B je militarizovaná verze Boeingu 747, něco docela jiného, než slavný Air Force One. Jeho posláním je sloužit jako zázemí pro amerického prezidenta, viceprezidenta a generální štáb, z něhož by bylo lze řídit válečné operace i chod vlády během jakéhokoli stavu nouze.
Co dělal civilista v generálním štábu?
Tohle letadlo tehdy “náhodou” sedělo na ranveji na letecké základně Andrews v těsném sousedství Washingtonu D. C. a zrovna se chystalo vzlétnout a zamířit na základnu Offcutt v Nebrasce, kde je velitelství Strategického velení vzdušných sil. V tom okamžiku narazilo do věží Světového obchodního centra v New Yorku první letadlo.
Co vůbec letadlo E-4B dělalo ve Washingtonu? Údajně se účastnilo předem naplánovaného vojenského cvičení jménem “Globální strážce”, které zahrnovalo nácvik na jadernou válku. Jen pár minut poté, co letadlo odstartovalo, zasáhl úder ze vzduchu i Pentagon a E-4B ze cvičení hladce přešlo do akce, když se stalo velínem americké vlády. Poté pokračovalo na původní cíl, základnu Offcutt, kde se Snowcroft i zbytek posádky přidali k osazenstvu Národního velícího střediska (National Command Center), jak bylo původně plánováno. Později toho dne se k nim připojil i prezident Bush a jeho tým.
Tou dobou Snowcroft šéfoval Poradnímu výboru pro zahraniční rozvědky (Foreign Intelligence Advisory Board) a byl poradcem a osobním přítelem prezidenta Bushe. Naopak nebyl vojákem – dávno byl v penzi. Co dělal civilista v letadle E-4B?
Později to byl právě Snowcroft, kdo vystupoval proti tomu, aby Američané napadli Irák samostatně a prosazoval vytvoření “koalice”, která poskytovala americké invazi krytí a zdání legitimity. A to se také stalo. Přítomnost tohoto “stínového muže” na palubě E-4B těsně před událostmi jedenáctého září – při údajném cvičení pro případ nukleární války – nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena.
Bubny propagandy
Promiňte, že odbočuji. O zas tak velkou odbočku ovšem nejde – spíše o vysvětlení pozadí událostí. Mám totiž podezření, že se NATO nyní v Pobaltí pokusí o sérii provokací za použití metod hybridní války, nebo jednoduše vyrobí televizní záběry, jež budou posléze použity k tvorbě nového mýtu. Mýtu, který posléze ospravedlní válku, mýtu o tom, že se Rusko pokouší dobýt Pobaltí.
Zpráva Centra Brenta Snowcrofta je totiž vytvořena především proto, aby vládám států, kterých se vše nejvíce týká – Británie, Francie, Německa, Itálie, Polska a Norska – dala základnu propagandy, kterou budou posléze moci cpát do hlav svých občanů přes mediální kanály. Výsledkem bude nárůst výdajů na zbrojení a armády, které budou ospravedlněny takzvaně “hrozící válkou s Ruskem”.
Na straně 6 se ve Zprávě píše:
“Ruská invaze na Krym, podpora separatistů a invaze na východní Ukrajinu v konečném důsledku roztrhaly na cáry uspořádání Evropy, jak se vytvořilo po konci Studené války. Prezident Vladimír Putin rozbil jakékoli naděje na strategické partnerství Ruska s NATO. Namísto toho je dnešní Rusko de facto strategickým protivníkem NATO.
Co je horší, jde potenciálně o existenční hrozbu, protože Putin vykonstruoval sled událostí na mezinárodní scéně, který by potenciálně mohl vést ke střetu jeho země s NATO. Tento střet by se patrně týkal velkých, rusky mluvících menšin v pobaltských státech – jejichž údajné zájmy Kreml používá jako prostředek k ospravedlnění vlastních agresívních akcí v regionu. A vzhledem ke článku 5 Washingtonské úmluvy, jež zakládá NATO, by jakýkoli pokus dobýt pobaltské země silou vedl k válce, potenciálně válce jaderné, vzhledem k tomu, že Rusové integrují jaderné zbraně do všech aspektů vlastního vojenského plánování.”
Chystá NATO Barbarossu 2?
Zpráva tedy potvrzuje varování, jež přicházela od nezávislých komentátorů s ohledem na NATO a jeho pohyb v Pobaltí již celý loňský rok. Sám jsem v několika dalších esejích na toto téma konstatoval, že NATO nepochybně bude chtít provést několik hybridních operací pod falešnou vlajkou. Analýza z dílny NATO, zaštítěné “centrem” Brenta Snowcrofta podobné domněnky podporuje už tím, že volá po tom, aby “si k zabránění narušování pobaltského území ze strany Ruska NATO v Pobaltí vybudovalo stálou přítomnost… aby zabránilo možnosti bleskové války provedené Ruskem…”
Celý elaborát je zaměřen na jediné sdělení: nepřítelem je Rusko. Sepsalo jej několik expertů na vojenské analýzy z již zmíněných zemí, ale obsahuje jen propagandu, která se dá shrnout jednoduše: Evropa je zranitelná a brzy podlehne zběsilým ruským hordám.
Zdá se, že pánové “experti” očekávají, že je jejich publikum dosti hloupé – protože dokument je už na první pohled buď výplodem choré fantazie, nebo zločinného úmyslu. Jakýkoli inteligentní člověk, který si podobnou zprávu přečte, ji okamžitě zahodí do popelnice. Ještě inteligentnější člověk ji pak ovšem zase vytáhne a přečte si ji znovu. Ne proto, aby se dozvěděl, co udělá Rusko – ale co udělají autoři sami a ti, kdo za nimi stojí.
Posilování přítomnosti NATO především ve východní Evropě má totiž zcela zjevně jisté společné prvky s pohyby, které předcházely nacistickému pokusu o dobytí Ruska, nazvanému operace Barbarossa. V zásadě sledujeme Barbarossu 2.
“Mluv a bojuj”: Pobaltský gambit
Nejnovější zpráva z dílny NATO podporuje mou teorii, že se bude právě NATO snažit v Pobaltí vyvolávat nebezpečné situace, z nichž posléze obviní Rusko. Není vůbec náhodné, že byla vydána právě v okamžiku, kdy mělo vstoupit v platnost syrské příměří. Spojené státy, které zjevně intelektuálně, strategicky i vojensky podlehly Syřanům, Rusům, Íráncům a jejich spojencům v Sýrii, byly donuceny příměří akceptovat. Už teď ale mluví o svém plánu B – pokusu Sýrii rozparcelovat, což měly v úmyslu už od začátku.
Můžeme očekávat, že budou dělat vše pro to, aby křehké příměří nevydrželo. Jde o taktiku “mluv a bojuj”, která bude udržovat Rusko stále zaměstnané: dosud se tak dělo v Sýrii, rozdmýcháváním napětí na Donbase i obtěžováním ruských spojenců, především Číny a Íránu. Teď ale můžeme očekávat otevření další fronty, té v Pobaltí. Nevíme ještě přesně, jaký druh otevření hry NATO na této šachovnici zvolí, jisté ale je, že půjde o tah, známý od té doby jako Pobaltský gambit.
Jsme na počátku světové války?
Znovu zopakuji – podobné činy jsou v rozporu s mezinárodním právem, přesněji Chartou Organizace spojených národů, která předepisuje závazný postup pro urovnávání sporů. Podle Římského statutu by se “analýza” z dílny NATO, o níž jsem hovořil, dala považovat za důkaz proti jejím autorům v soudním řízení, jehož předmětem by bylo spiknutí za účelem spáchání válečného zločinu. Ale vsadím se, že si vrchní žalobkyně při Mezinárodním trestním soudu nevyžádá kopii a nepodá žalobu. Koneckonců se vše děje přímo před jejíma očima už dlouho – a zatím neudělala nic.
Nejděsivějším momentem zprávy ale je ta část, která volá po jaderné “modernizaci” – čili novém vyzbrojení a zvýšení produkce nukleárních zbraní – těmi samými zeměmi, které již dlouhé měsíce verbálně napadají Severní Koreu, že se snaží o totéž. Člověk musí uznat, že naše elity mají pro strach uděláno. Problém pro nás všechny ostatní je, že mají té odvahy trochu moc – až se zdá, že docela zešílely.
Co může Rusko dělat? Koneckonců se mu podařilo odhalit americký podvod v Sýrii, tak proč nezapojit stejnou taktiku? Svět nikdy nebude mít mír, pokud bude jiná cesta, jak prosazovat zájmy velkých hráčů. Jedinou zárukou míru, kterou si dokážu představit, je eliminace jaderných zbraní, protože pak si národy navzájem nejsou takovou hrozbou. Francouzská část zprávy přitom vesele žvatlá o tom, jak protijaderné občanské iniciativy ve Francii slábnou a už se ani neobtěžují protestovat. Platí to nejen ve Francii, ale na celém světě.
Kdyby Rusko hodilo Spojeným státům rukavici a začalo volat po oboustranném odzbrojení, Amerika by to jistě odmítla. Pak by ale bylo jasné, kdo je skutečně agresorem. Jenže pokud se to nestane – bude stejně jistě následovat Pobaltský gambit. A vše ostatní, co po prvním tahu ve válce následuje.
Christopher Black je odborník na mezinárodní trestní právo z kanadského Toronta. Je členem Law Society of Upper Canada a je proslulý řadou materiálů na téma lidská práva a válečné zločiny. Píše především pro magazín New Eastern Outlook.
