A. Frey
14. 3. 2016
Podíváte-li se do historie, lehce zjistíte, že za otce EU lze považovat dva muže. Prvním byl francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman, který navrhl integraci uhelného a ocelářského průmyslu v západní Evropě.V důsledku toho vzniklo v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), tento skvělý nápad dostal po seznámení se s myšlenkou jiného Francouze, pána jménem Jean Monnet.
Nutno podotknout, že oba pánové byli pragmatičtí obchodnící, a to v době doznívání koloniální nadvlády a rozpínavosti Francie. Mimo jiné byla tudíž myšlenka společné Evropy dobře promyšlenou snahou o omezení koloniálního vlivu jiných evropských států, hlavně pak Velké Británie. Tyto muže jistě nefascinovala ani tak jimi proklamovaná vize trvalého míru v Evropě, jako spíše regionální hospodářská prosperita, stabilita a rozšíření odbytiště francouzkého zboží, vlivu a surovin v rámci Evropy.
Jako další krok pak od 1. ledna 1958 zahájila svou činnost Evropská investiční banka s ústředím v Lucembursku a taktéž vznikl Hospodářský a sociální výbor s centrálou v Bruselu. Zakládající členové EHS a EURATOM byly stejné země jako v případě ESUO: Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu. Francie se stala neformálním leaderem všech těchto seskupení a upevnila svou vedoucí pozici v západní Evropě.
A to bylo přesně to, o co Franzouzům původně šlo.
V tomto kontextu si nelze nevšimnout, že velká Británie, odvěký hospodářský a kolonální rival Francie, Do Evropské unie vstoupila až v roce 1973 a to hlavně z důvodů zmírnění důsledků tehdejšího hospodářského poklesu. Navíc si vyjednala takzvaný „opt-out” při přijímání eura. To znamená, že není zavázána přijmout jednotnou evropskou měnu tak jako ostatní členské státy. A co je podstatné – Británie rovněž dodnes nepřistoupila k Schengenským úmluvám. Británie totiž dodnes nepřijala svou roli druhých houslí v rámci EU a hledá cestu k obnovení své původní koloniální moci.
Jinými sklovy, Eu není produktem vzniknuvším na základě myšlenek humanizmu či sociální rovnosti zůčastněných států .EU byla stvořena jako nástroj generování zisků a liberalizace trhu. Přeloženo do srozumitelného jazyka, jedni prodávají – druzí makají a platí. Nebo také jinak, jedni diktují pavidla, tak jak byli po staletí v rámci svých koloniálních tradic zvyklí, a druzí, ti se svou spotřebou postarají o cekový růst HDP v rámci EU. Tato idea je ekonomicky zvrácená a jde o trvale neudržitelný stav.
Tak jako se jednou vyčerpají zásoby nerostných surovin, stejně tak se vyčerpají lidské zdroje, nástroje ekonomické konjunktury, prostě už každý bude vlastnit vše, co si vzhledem ke svému příjmu může dovolit. Toto si už v padesátých letech minulého století uvědomili nejen Rotschieldové, ale takřka celý imperiálně-buržoazní svět, striktně fungující na principu nabídka versus poptávka.
Tuto závislost náš bývalý prezident Václav Klaus nazýval neviditelnou rukou trhu, což je pojem zavedený ekonomem Adamem Smithem v díle nazvaném Bohatství národů. Vše, čeho jsme od té doby v rámci evropské politiky svědkem, je jen snahou o ovládnutí dalších lidských zdrojů. V 80.letech se staly těmito zdroji Země východní Evropy v čele s tehdejším SSSR a staly se pro původní signatáře evropských seskupení živou vodou jejich ekonomického zraví.
Nyní ale životodárná tekutina opět dochází, a proto je třeba pustit žilou dalším zemím, vysát jejich nerostné i demografické bohatství. Mají to být země středovýchodu jako Libye, Irák, Sýrie ale také Ukrajina i jiné. Momentálně v tomto parazitickém snažení exceluje Německo se svou vstřícnou uprchlickou šaškárnou, které přinejmenším zpočátku samozřejmě zbytek “demokratické” Evropy nadšeně tleskal.
Lidé jako Gorbačov a Havel, možná i nevědomky, ale také na základě neutěšené politickohospodářské situace v jejich zemích, dobrovolně vsunuli hlavu svého národa do oprátky nadnárodního ekonomického diktátu. Většina z nás sice jistě cítí ,že se nám dnes ekonomicky daří lépe než v 80. letech. V obchodech najdeme přehršel zboží, v autosalonech bezspočet značek, do zahraničí lze vyjet bez problémů. (donedávna).
Ale jistě jsme tyto benefity nezískali zadarmo. Zdravotní péče již není bezplatná, jistota práce či starobní důchod již také není samozřejmostí a naše nacionální cítění trpí pod diktátem zákonodárných struktur EU. Nelze prostě slepě sledovat egoisticky jen cestu k rádoby vlastní prosperitě a nevidět, že náš zisk je vykoupen utrpením a bídou druhých, možná těch méně schopných. Toto nesmíme připustit. Toto není pravým smyslem demokracie.
Svět je nutno vidět na základě souvislostí a nepřipustit, aby nás někdo pod jakoukoli záminkou svedl na cestu zla a bezpráví. Nenechme si namluvit, že například na bombardování může být něco “humanitarního”. Závěrem chci říci jen jedno. Je lhostejné, v jakých evropských strukturách zaujme naše země své místo, přijme-li euro či ne. To vše se ale musí dít na základě většinové vůle našeho národa. V tom je podstata věci.
Je potřeba si uvědomit, že jednotlivým zemím EU nelze upírat jejich právo na vnitřní politiku. Ponechme také Rusku jeho sféru vlivu, protože má-li se zachovat přirozená rovnováha sil na planetě, pak musí svět zůstat polarizovaný. Nepokoušejme se za každou cenu vyrabovat jak lidské, tak i materiální zdroje na východ od našich hranic. Uvědomme si, že existují i jiné než evropské národy, národy, které na základě svého kulturního dědictví a geopolitického uspořádání uznávají jiné hodnoty než my.
Pokud totiž tyto národy budeme nadále nutit přijmout naši “pomocnou ruku” přes jejich svobodnou vůli, ocitneme se opět ve světové válce, která s největší pravděpodobností bude již tou poslední.
