Obyčejně je vše složitější aneb zkusme tentokrát i zrcadlo…

K nápravě by stačilo zákonem upravit pracovní dobu (řeči o důvodech, proč to nejde, beru pouze jako výmluvy maskující skutečnost, že vládnoucí podnikavecké lobby to právě takto vyhovuje, neboť: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo ne, důvody“). A dále, i kdybychom přistoupili na variantu kompenzovat nemožnost pracovat a získávat prostředky k existenci formou dávek, při bližším zkoumání zjistíme, že i v této části systému jsou vady, i takové, které mohou člověka přivést do existenční nouze zcela nezaviněně. Přesto považuji za velmi nevhodné, jestliže situaci pojímáme jako „my = oběti“ a „oni = viníci“ (jistě – ne každý je ochoten či schopen přijmout svět v celé jeho složitosti, aniž by si to přijetí neusnadní zjednodušováním a schematizováním, načež přímo úměrně míře onoho zjednodušení se výsledný obraz odlišuje od reality a mnohé z ní se pak stává neviditelným). Tomu samozřejmě napomáhá obvyklá lidská tendence – personalizovat a lokalizovat viníky, nejlépe všeho existujícího zla, výhradně do “oni“. Ať už proto, že pro vlastní pochybení máme prostě vyšší míru pochopení, či proto, že si spoluvinu neuvědomujeme. A protože zjednodušováním reality v různé míře trpí i mnozí z těch, kteří nesobecky hledají, jak ze současné situace ven, zkusím nyní pohled jiný, přesto, že bude mnohem méně populární, než „To oni!“ či „To levičáci!“, recipročně „To pravičáci!“, neboť půjde o pohled do zrcadla, a to bez růžových brýlí.

Zkusím za tím účelem vyhrábnout z paměti něco vlastních skromných znalostí mykologie: na i pouhou jedinou nevelkou plodnici připadá mnoho metrů čtverečních podhoubí. Navzdory tomu, že je většinou neviditelné, bez podhoubí by plodnice vyrůst nemohla. Což, aplikujeme-li tuto skutečnost na naši lidskou společnost, přináší dvě pozoruhodné otázky:

– Mohli by vyrůst globální nenasytní pošetilci bez vhodného podhoubí?

– Mohli by existovat globální nenasytní pošetilci bez naší permanentní podpory v podobě vlastní nenasytné pošetilosti?

A řadu stejně pozoruhodných podotázek:

– Mohli by existovat potažmo velmi dobře prosperovat banksteři bez naší neochoty vyčkat s nákupem chtěného, dokud si na to nevyděláme?

– Mohl by existovat potažmo velmi dobře prosperovat konzumně – tržní systém profitující na nadspotřebě bez naší pošetilé nezvládané tendence nakupovat, a to bez ohledu na skutečnou potřebu kupovaného?

– Může jakýkoli společenský systém dlouhodobě stabilně fungovat, pokud nepřestaneme maximalizaci vlastnictví považovat za smysl života?

– Má náš živočišný druh šanci přežít, pokud nepřestaneme v úsilí co možná nejvíc existujících zdrojů získat pro osobní potřebu?

– Je opravdu nemožné pochopit, že mezi „mít“ a „být šťastný“ není přímá úměra?

– Je opravdu až tak obtížné pochopit, že šťastným je ten, kdo se o to zasloužil vlastním úsilím, a to přímo úměrně tomu, kolik úsilí pro to vynaložil, a že pokusy obejít toto naše antropologicky/vývojově dané nastavení, pevně vtisknuté do lidské genetické výbavy, vždy končí rozčarováním, podobně jako u narkomana, který si bere, co předem nezaplatil, co si předchozím úsilím nezasloužil (na rozdíl například od sportovce, který se musí hodiny dřít a potit, aby si užil endorfinového blaha) a který, aby uniknul rozčarování po návratu z opojení do reality, už jen vytlouká klín klínem?

– Je opravdu nemožné pochopit, že veškerým úsilím soustředěným na nabývání selektivního prospěchu způsobem asociálním, tedy společensky škodícím, včetně snahy lépe zabezpečit potomky, jim ve skutečnosti dáváme to nejhorší, co můžeme, když jim říkáme, že podvádět je normální, a když svět jim nastavujeme a následně předáme nikoli jako kooperující společenství, ale jako množinu bezohledně si konkurujících jedinců či smeček, přičemž jako jedinci ani jako malé smečky nemůžeme dlouhodobě přežít?

Odpovědi ponechám na Tobě, vážený čtenáři. Za sebe jen stručnou úvahu: vinní (stejně jako hloupí) jsme všichni. Lišíme se pouze mírou (spolu)viny a charakterem: kdo má alespoň nějaký, usiluje svoji spoluvinu minimalizovat, kdo nemá žádný, je mu to lhostejné (a pak se mnohem víc, než člověku, podobá stroji, naprogramovanému na maximalizaci vlastních výhod, bez ohledu na způsob jejich nabývání). Nicméně můžeš zůstat klidný, vážený čtenáři: až na naprosté výjimky lze v práci na sobě být úspěšný. Stačí jen více chtít. A tomu může napomoci znovu uvěřit (navzdory tomu, že neoliberálně cinknutý mainstream nám už dvacet let sofistikovaně podsouvá opak), že slušnost není hloupost.

Konkrétně (a jmenovitě – odkaz na tento svůj příspěvek zasílám Petru Hartmanovi emailem):

Pane Hartmane, skutečně jste žádal o příspěvek na bydlení, příspěvek na živobytí navýšený o výdaje zvýšené o zdravotní postižení, a doplatek na bydlení a všechny Vám byly zamítnuty? Vašemu „Věřte, že sem vyzkoušel všechny rady a možnosti českého sociálního systému.“ totiž, jako člověk, který je na tom velmi podobně, příliš nevěřím. A Vaše: „Vzhledem k tomu, že pracuji, nemám na žádnou další sociální pomoc nárok.“ už je velmi pravděpodobně nepravdou, neboť nárok na dávky, pokud je mi známo, nezávisí na tom, zda jste v pracovním poměru, ale odvozuje se od výše Vašeho měsíčního příjmu.

Pane Hartmane, nepřijde Vám iracionální v existenční tísni, je-li taková, jak ji dlouhodobě popisujete, se o potravu dělit se psem? A nepřijde Vám nefér žádat o příspěvek pro sebe, když je pravděpodobné, že ve skutečnosti byl na psa (mimochodem – nepíše se mi to snadno, protože právě psa mám z celé živočišné říše nejraději…)? Já si pořídit psa, taky bych nevyšel.

Pane Hartmane, před cca třemi léty, v souvislosti s mým názorem publikovaným na Britských listech ZDE, jsem se Vás ptal, koho jste volil. Zeptám se nyní znovu: ještě stále volíte pravici? Protože pokud ano, i kdybych byl v situaci, která by mi umožňovala Vám přispět, pravděpodobně bych neudělal nic víc, než co činím nyní. Neboť jednak finančně dostatečně přispět všem zotročeným technicky nelze, a dále, protože jsem přesvědčen, že mnoho lidí přiměje k pochopení reality a opuštění absurdních ideologických předsudků, žel, až bezprostřední existenční tíseň. A mírnění té tísně jen oddaluje vytvoření podmínek, nutných k odstranění příčiny.

Na základě významného množství indicií docházím k závěru, že nenasytných pošetilců, kvůli kterým svět upadá, není hrstka, ale několik miliard (přesněji tolik, kolik se jich ocitlo ve stavu, kdy už nejsou nuceni kumulovat zdroje kvůli pouhému přežití, ale kdy naopak nezvládají snadnou dostupnost zdrojů, například v podobě nadspotřeby, obezity, a kdy nadále usilují o „mít co nejvíc“ jen proto, aby demonstrovali svoji schopnost zabezpečit tlupě dostatek zdrojů, ovšem způsobem vhodným do pravěku, kdy tyto naše dispozice byly žádoucí a kdy se nám vtiskly do genů). A dále, že se snahou zastavit všeobecný globální úpadek je žádoucí začít neprodleně, ale především u sebe. Jestliže pak levice má ambice být pouze tím nejvlivnějším pošetilcem s úmyslem pošetilost společensky nanejvýš solidárně nivelizovat, pak i ona musí se změnami začít u sebe.

Nevím, zda ještě máme šanci. Ale jsem si jist, že pouhou náhradou jedněch pošetilců u moci jinými nevyřešíme nic.