Vadim Kilinčenko
7.3. 2016 Eurasia24
„Zabijáci letadlových lodí“ jsou desetkrát levnější než lodě samy. O sovětských a ruských ponorkách píše pro magazín Vojenno-promyšlennyj kurier kapitán 1. stupně, ponorkový námořník – veterán Vadim Kilinčenko.Pokud se diesel-elektrickým ponorkám slangově říkalo „potápka“, protože se musely často vynořovat na hladinu kvůli nutnosti dobít baterie, pak se vznikem jaderné energetiky se ihned začalo uvažovat o opravdové, pod vodou (prakticky trvale) plující lodi, dosahující vysoké rychlosti.
První i druhá světová válka dostatečně prokázaly význam ponorek při vybojování námořní převahy.
Představovaly vážnou hrozbu pro námořní cesty, velké námořní lodě i celé námořní bojové svazy. Navíc je ponorka schopná bojovat i s ponorkami protivníka. To všechno bylo nutno vzít v úvahu a také se odrazilo v rozvoji poválečného námořního umění – a vznik nového druhu využití energie a moderních zbraní (raket) přivedly konstruktéry k myšlence stavby principiálně nového typu ponorek.
Plná nezávislost na okolním prostředí
Jaderná energie řeší problém operačního dosahu lodě. Délka nepřetržitého nasazení (pobytu na moři) je omezena pouze fyziologickými vlastnostmi lidského těla. Autonomnost ponorky je tak v porovnání s hladinovým plavidlem několikrát vyšší. Důležitou vlastností ponorek je také jejich „neviditelnost“ a schopnost operovat na moři za libovolných povětrnostních podmínek. Ponorka nemá omezení ani co se týče námořní oblasti. Nevadí jí dokonce ani ledový příkrov Arktidy.
Naše konstrukce plavidel na jaderný pohon byly v řadě směrů na světové špici. Jako první jsme sestrojili křídlaté rakety vypouštěné pod vodní hladinou, v širokém měřítku jsme využili titan při konstrukci trupů. I v současnosti jsme držiteli světového rekordu v rychlosti plavby pod vodou (42 uzlů, projekt 661, ponorka Zlatá rybka), v maximální hloubce ponoru (bojové ponorky, projekt 685, víc než 1 000 m, ponorka K-278 Komsomolec) a na svém kontě máme i řadu dalších úspěchů.
To vše vytvořilo skutečnou rovnováhu našich námořních sil s flotilami USA a NATO. Zejména ponorkové loďstvo mělo v období studené války při zmírňování napětí na antivýchodní blok veliký vliv. A na tom, že jsme tuto válku vlastně prohráli, rozhodně nemá vinu námořnictvo.
Základní výzkumné práce na vývoji jaderné ponorky byly v SSSR zahájeny již v r. 1949. V roce 1950 byli o těchto výzkumech důvěrně informování velitelé některých částí Námořní flotily SSSR, zejména pak velitel Severní flotily, u které se předpokládalo první nasazení nového „výrobku“ (v rámci utajení byly v SSSR veškeré utajované projekty označovány číslem a slovem „Izdělije“ – „Výrobek“; teprve později dostávaly výsledky výzkumu označení – kódy, případně názvy). Následně 9. září 1952 podepsal Stalin nařízení Rady ministrů SSSR O návrhu a konstrukci Výrobku 627.
V Moskvě byly za mimořádného utajení sestaveny dvě skupiny vědců a konstruktérů; skupina V. N. Peregudova projektovala vlastní plavidlo a skupina vedená N. A. Dolležalem pracovala na konstrukci jeho pohonu. Vědeckým vedoucím celého projektu byl jmenován ředitel Ústavu jaderné energie Akademie věd SSSR A. P. Alexandrov.
Projekt prvního sovětského atomového plavidla vycházel z projektu velké sovětské diesel-elektrické ponorky projektu 611 (v kódu NATO třída Zulu, stavba v 1. polovině 50. let). Kompletní vývoj zkušební APL (Atomnoj Podvodnoj Lodky) projektu 627, který obdržel kód Kit (Velryba) byl na jaře 1953 svěřen tehdejší leningradské Speciální konstrukční kanceláři – SKB 143 Malachit (dnes OAO «Санкт-Петербургское морское бюро машиностроения «Малахит»). Paralelně probíhaly práce na konstrukci hlavní zbraně nového plavidla – torpéda T-15, od jehož vývoje bylo později upuštěno. O obrovském rozsahu prací na stavbě první sovětské jaderné ponorky svědčí fakt, že na konstrukci se podílelo 135 různých podniků a organizací, včetně 20 konstrukčních kanceláří a 80 podniků – dodavatelů zařízení a vybavení.
Slavnostní zahájení stavby ponorky proběhlo 24. září 1955. Devátého srpna 1957 byla spuštěna na vodu a 14. září proběhla instalace jaderných reaktorů. Od 3. července 1958 se ponorka označená jako K-3 podrobila provozním zkouškám. V lednu 1959 byla K-3 předána vojenskému námořnictvu do zkušebního provozu, který byl ukončen v r. 1962, a ponorka se pak stala plnoprávnou válečnou lodí Severní flotily.
Po úspěšné výpravě k severnímu pólu byl ponorce udělen název Leninský komsomol a sloužila pak až do roku 1991. Mimochodem ponorka K-3 projektu 627 zřetelně převyšovala první z americké flotily jaderných ponorek – SSN 571 Nautilus, která byla na vodu spuštěna rok před K-3 a sloužila do roku 1980.
Vše zcela nové má svá tajemství a může nás náhle překvapit, získáváme však také zkušenosti.
V srpnu 1967 při návratu z hlídkové plavby vypukl na palubě Leninského komsomolu požár, který připravil o život 39 členů posádky, mezi nimi i mého spolužáka, velitele 3. bojového oddílu ponorky (tj. minového a torpédového – v ruském loďstvu mají od r. 1932 všechny bojové oddíly na jednotlivých plavidlech přidělena stejná čísla podle typu své činnosti), kapitána 3. stupně Lva Kamorkina, který zachránil loď za cenu vlastního života.
Po vyřazení K-3 ze služby se objevily plány na její přeměnu na muzeum. V konstrukční kanceláři Malachit k tomu byl zpracován odpovídající projekt. Vzhledem k (hospodářské) situaci v zemi bylo rozhodnuto na něj „zapomenout“. Dnes se objevila naděje oživit tyto plány a muzeum zřídit v Petrohradě. Ponorka je k tomu připravena a kotví v Severodvinsku.
Období specializace
Úspěšný provoz prvních atomových plavidel a probíhající závody ve zbrojení v 60. a 70. letech daly mohutný impuls k rozvoji tímto směrem. V SSSR se objevují ponorné atomové křižníky s různými úkoly – víceúčelové torpédové, vybavené křídlatými raketami pro boj s letadlovými loděmi protivníka, nebo i vybavené strategickými balistickými raketami.
Ponorkové raketové nosiče, u nás označované jako RPKSN (Ракетный подводный крейсер стратегического назначения – raketový ponorkový křižník strategického určení) a u předpokládaného protivníka jako SSBN, případně SSB (nejaderný pohon) jsou na obou stranách „v kurzu“. Jistě, jejich hrozba nepříteli je obrovská, současně však vzniká otázka: „Kdo je bude chránit, resp. kdo je bude ničit?“
Proto byly zkonstruovány víceúčelové ponorky, kterým sice zůstal úkol boje s hladinovými (pozemními a případně i vzdušnými) silami nepřítele, ale jejich hlavním úkolem je vyhledávání cizích SSBN a SSB a připravenost k jejich okamžitému napadení v případě zahájení bojových operací. Ve světových oceánech tak začal vzájemný „hon na ponorky“.
Nejtypičtějšími představiteli třídy víceúčelových atomových ponorek se stala plavidla projektů 671 (kód Jorš – Ježdík), 671RT, 671RTM a také projektů 705 a 705K, nazývaná také „stíhače ponorek“. Tyto a ještě některé další typy nesly hlavní tíhu studené války v oceánech.
