Ilona Švihlíková
16.3. 2016 A2larm
V čem spočívá tajemství úspěchu Donalda Trumpa?
Ve Spojených státech, a nejen mezi republikány, probíhá zuřivá debata o tom, jak je možné, že si Donald Trump vede v primárkách tak suverénně. Co se to stalo s americkou společností? Jedna z možných odpovědí zní: mýtus selfmademana, ono křehké pojivo americké společnosti, přestává fungovat. Anebo, lépe řečeno: lidé si začínají uvědomovat, že přestává fungovat. Mýtus selfmademana totiž velmi dlouho tlumil sociální rozdíly, které by byly v evropské společnosti netolerovatelné, neboť – když využiji známý bonmot – „chudí se necítí jako vykořisťovaný proletariát, ale jako milionáři v dočasných nesnázích“.
Probíhá tu třídní válka
Velkou práci odvedl ekonom Joseph Stiglitz s dnes již velmi slavným článkem Vláda jednoho procenta, jedním procentem, pro jedno procento. Koneckonců, heslo Occupy Wall Street – „My jsme 99 procent“ – se jeho textem inspirovalo. Další článek, jenž vyšel v listu New York Times v roce 2012, provedl dobré shrnutí hned několika studií k sociální mobilitě. Jednak na rovinu konstatuje, že ono „vypracování se“ je americké civilní náboženství. Analýzy ovšem ukazují, že právě Spojené státy mají menší sociální mobilitu než Kanada a západoevropské země. I poněkud starší studie OECD o mezigenerační mobilitě ukazuje podobný vývoj s tím, že do kategorie nízké mobility zařazuje například i Velkou Británii a Itálii.
Osmdesát čtyři procent Američanů se domnívá, že politickým lídrům jde jen o moc a privilegia, a jednaosmdesát procent věří, že moc obyčejných lidí každým dnem slábne, protože politici obou stran jednají pouze ve svůj vlastní prospěch
Zajímavé ovšem je, že republikány příliš netrápí vysoká nerovnost, jako spíše to, že Američané přestanou věřit svému snu. Pregnantně to vyjádřil americký miliardář Warren Buffett (ten, který mimo jiné prohlásil: „Ano, probíhá třídní válka, ale moje třída, tedy těch bohatých, v ní vítězí.“). Buffett vyjádřil své znepokojení nad tím, jak jsou prezidentští kandidáti přehnaně kritičtí vůči americké ekonomice. „Mnoho Američanů si nemyslí, že jejich děti se budou mít tak dobře jako oni.“ (Bingo!) To je ale podle Buffetta zásadní omyl: „Děti, které se dnes v USA narodí, budou nejšťastnější generací v dějinách,“ tvrdí. A jde pouze o to, jak přinutit Američany, aby tomu – v rozporu se svou sociální zkušeností – uvěřili.
Negativní tendence potvrzuje i vývoj na trhu práce. Jásání nad více než dvěma sty tisíci nových pracovních míst není na místě. Jsou to totiž místa, která spadají do kategorie pracující chudoby – a ta jen dále zvyšují obrovskou nerovnost v USA. V únoru bylo těchto mizerně placených pracovních míst osmdesát procent z celkového počtu. Týkají se maloobchodu, ale i sociálních služeb či obsluhy v restauracích. Řada těchto zaměstnání je tak mizerně placená, že zaměstnanci jsou závislí na potravinových poukázkách vlády (čímž vláda vlastně tyto sektory dotuje).
Společnost zralá na revoluci
Americký novinář Max Blumenthal se domnívá, že republikáni v minulých letech připravovali pro Donalda Trumpa půdu – jak svou rétorikou, tak i odporem k jakémukoli závanu sociálních opatření (viz například zuřivý odpor proti potravinovým poukázkám). V rámci stále silnější radikalizace elektorátu se Trump ve své kampani chová zcela racionálně – přesně tak, aby tento elektorát, který byl celé roky „kultivovaný“ stanicí Fox News, oslovil. Zároveň se ovšem svým spolustraníkům poněkud vymkl z rukou a může se chlubit tím, že řada významných republikánů, ale i zákulisních aktérů ho ze srdce nenávidí. (například Paul Ryan a především bratři Kochové, kteří stvořili hnutí Tea Party). Ostatně je zajímavé, že Trump se staví proti nenáviděné dohodě NAFTA, která zbavila Spojené státy zbytků průmyslové struktury.
Trump tím pádem získává i antiestablishmentové kouzlo, které dobře funguje. A vzhledem k tomu, jak od sebe jdou tradiční politické strany čím dál méně rozeznat (všechny krouží kolem tržně konformní demokracie à la Angela Merkelová), není se čemu divit.
Výzkumy politické nálady v USA ukazují na tendence, které vytváří vskutku revoluční podhoubí. Osmdesát čtyři procent Američanů se domnívá, že politickým lídrům jde jen o moc a privilegia, a jednaosmdesát procent věří, že moc obyčejných lidí každým dnem slábne, protože politici obou stran jednají pouze ve svůj vlastní prospěch. Sedmdesát osm procent se domnívá, že demokraté ani republikáni nemůžou nic změnit, protože jsou v zajetí zájmů, které jakoukoli smysluplnou změnu bojkotují. A pětasedmdesát procent uvádí, že americká vláda nepracuje v nejlepším zájmu občanů. Tato čísla jsou i z dlouhodobého hlediska výjimečná.
Donald Trump i Bernie Sanders, i když se nám to nemusí líbit, loví v podobném rybníku. V rybníku sociální frustrace, zoufalství, vzteku, ale i touhy po změně. Jejich řešení jsou ovšem velice odlišná. Koneckonců, být radikálem znamená jít ke kořenu věci. Ke kořenu a podhoubí, z něhož ten současný stav – a nejen v USA – vyrůstá. A to je hodně poučné i pro nás.
Ilona Švihlíková
