Jonathan Marshall
15. 3. 2016 Zvědavec
Zatímco si hlasitě stěžuje na „ruskou agresi“, eskaluje americká vláda plány na obklíčení Ruska v rámci moderní „Velké hry“, píše Jonathan Marshall.
Dvě stě let po „Velké hře“ o ovládnutí střední Asie, která začala rusko-perskou smlouvou z r. 1813, provádí Washington manévry s cílem zajistit si vojenskou přítomnost v podbřišku Ruska, tentokrát prostřednictvím „protiteroristického partnerství“ s Tádžikistánem a jeho sousedy.
Minulý měsíc Pentagon oznámil plány na novou vojenskou pomoc střední Asii ve výši 50 milionů dolarů – se zaměřením na Tádžikistán – aby „čelil Talibanu, ISIL a dalším regionálním teroristickým skupinám, a aby prosazoval stabilitu v regionu“. Tato pomoc rovněž pomůže americké armádě dostat svoji nohu do dveří tím, že umožní „vzájemnou součinnost a spolupráci“ s ozbrojenými silami místních partnerů.
Tento program přichází v době, kdy se Spojené státy a NATO pokouší postavit se Moskvě a poskytují miliardy dolarů nové pomoci sousedům Ruska, od pobaltských států a Ukrajiny po Gruzii, a stupňují námořní cvičení v Černém moři. Toto oznámení přišlo po listopadové návštěvě ministra zahraničí Johna Kerryho v Tádžikistánu a dalších bývalých sovětských republikách, kde slíbil „americkou bezpečnostní spolupráci“.
Představuje to také první velkou eskalaci americké vojenské pomoci střední Asii od doby, kdy Pentagon podporoval intenzivní výcvikový program pro zvláštní jednotky v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu v letech 2012 a 2013. Tato operace, údajně s cílem posílit válku proti drogám, byla kritizována výzkumníky, kteří poznamenali, že prostě jen zlikviduje konkurenty největších drogových a pašeráckých kruhů země, které jsou vedeny vysoce postavenými politiky a státními představiteli.
Nový program vojenské pomoci, bude-li schválen kongresem, pomůže napravit zvraty, které Washington utrpěl v regionu v r. 2014. V roce, kdy vláda Kyrgyzstánu uzavřela velkou americkou leteckou základnu, která byla zapojena do nechvalně známých korupčních kšeftů s bývalým prezidentem země. Kyrgyzstán se také připojil k Eurasijské ekonomické unii, společnému trhu, jehož součástí je i Rusko, a ukončil dohodu o pomoci s Washingtonem.
Spojené státy nejsou však jediným nápadníkem Tádžikistánu. Náčelník generálního štábu pákistánské armády, generál Raheel Sharif, se počátkem měsíce setkal s tádžickým prezidentem Emomali Rahmonem, aby s ním probral „spolupráci mezi národními armádami a právo vynucujícími agenturami Tádžikistánu a Pákistánu v boji proti moderním hrozbám a výzvám, včetně terorismu, extremismu a pašování drog“.
Jeho návštěva přišla pouhý den poté, co přední čínský představitel armády řekl prezidentu Rahmonu, že Peking je připraven „posílit vojenskou spolupráci a mnohostrannou protiteroristickou spolupráci s Tádžikistánem“.
Tádžikistán je již členem Šanghajské organizace spolupráce, která prosazuje vojenskou spolupráci a sdílení výzvědných informací s Čínou, Ruskem a dalšími členskými státy. Tádžikistán je také klíčovou tranzitní zemí pro obrovský plynovod, mající vést z Turkmenistanu do Číny. Podle dlouhodobých plánů Číny se má Tádžikistán stát prvním článkem plánované komerční trasy z Číny na evropský trh, nazývané ekonomický pás Hedvábné stezky.
Zatím se Rusko stále těší největší přítomnosti v Tádžikistánu. Má tam umístěno několik tisíc vojáků na podporu bezpečnosti hranic. Moskva nedávno vyčlenila 1,2 miliardy dolarů na výcvik a vybavení tádžické armády a plánuje v příštích dnech uspořádat velká společná cvičení. Rusko doufá, že zabrání islámským hrdlořezům přijít z Afghánistánu a destabilizovat další muslimské země na nebo blízko ruské jižní hranice.
Všechny vlády dvořící se Tádžikistánu zavírají oči před korupcí a brutalitou režimu země – o které dokonce i ruská média poznamenávají, že se stává „totalitářskou“. V květnu voliči v Tádžikistánu zcela jistě schválí referendum o jmenování prezidenta Rahmona „vůdcem národa“ a změně ústavy, která mu udělí výjimkou z omezení maximálně dvou funkčních období.
Human Rights Watch a norský Helsinský výbor v únoru obvinily Rahmanovu vládu ze „zatýkání, uvězňování a mučení členů poklidné politické opozice v zemi“ a dokonce z únosů kritiků, kteří žijí v zahraničí.
Jeden kritik Rahmanova režimu byl zastřelen v Istanbulu; další byl chycen v Moskvě, kde žil deset let, a letecky přepraven domů, aby si tam odpykal 13 let ve vězení.
Jeden vysoký představitel Human Rights Watch řekl: „Tádžikistán je uprostřed nejhoršího politického a náboženského potlačování od skončení občanské války v zemi,“ která si v polovině 90. let vyžádala 100,000 životů. „Stovky lidí končí za mřížemi jen kvůli své mírové politické práci.” Tádžická krize lidských práv se každým dnem rozšiřuje, ale reakce Washingtonu, Bruselu a dalších mezinárodních partnerů nenastala.
Lidsko-právní skupiny vyzvaly Obamovu vládu, aby bez dalšího váhání označila Tádžikistán za „zvláště znepokojivou zemi“ podle zákona o Mezinárodní náboženské svobodě za jeho “systematické, neustálé a hrubé porušování náboženských a politických svobod“.
Doposud však plány Pentagonu na užší „protiteroristické partnerství“ záležitost lidských práv ve Washingtonu přetrumfnou. A Evropská unie, také doufající, že odstaví Tádžikistán od Ruska, slíbila 251 milion euro na rozvoj.
Pro miliony lidí trpících za zkorumpovaných represivních režimů v Tádžikistánu a dalších „-stanech“ střední Asie takovéto intervence zvěčňují „Velkou hru“, kterou cizí mocnosti hrály na jejich úkor po dvě stě let. Z pohledu USA je pokračování v našem nesmyslném vojenském soupeření s Ruskem v tak vzdálených zemích jak kontraproduktivní, tak nelidské. Je čas, aby Washingtonu tuto hru hrát přestal.
Taking Aim at Russia’s ‘Underbelly’ vyšel 10. března 2016 na ICH. Překlad v ceně 374 Kč Zvědavec.
