Ivan David
29. 2. 2016
Inkluzí nazýváme buď objekt někam vniklý, případně proces tohoto vnikání. Několik občanů, kteří mi posílají různé zajímavosti, za což jsem jim vděčen, mi poslalo petici žádající přezkoumání paní učitelky Štěpánové z Brna. Pořad „Máte slovo“ jsem neviděl, ale o vystoupení paní učitelky jsem si přečetl zde. Jiní občané se na mě občas obracejí s různými problémy z oblasti psychiatrie. V tomto případě uvádím expertní stanovisko, že hloupost léčit nelze.
Paní učitelku Štěpánovou hodnotím jako inkluzi, tedy nepatřičný objekt vniklý do učitelského sboru. Teze, které paní učitelka v pořadu uvedla („Spojené státy osvobodily Evropu od agresora Hitlera. Naučte se dějepis!“) a tvrzení, že ji desetileté děti žádaly, aby v televizi zmínila vzkaz: „Ať už u nás skončí komunismus!“, svědčí o jejím oslabeném kontaktu s realitou. Je možné, že se toto oslabení v jejím případě omezuje jen na oblast dějepisu, spíše bych však předpokládal, že má paní učitelka problémy i v jiných oblastech a její život je těžký pro ni samotnou i pro její okolí. Léčit to nelze, ale lze paní učitelku politovat. To nic nestojí, tak proč si to nedopřát.
Pozvání paní učitelky Štěpánové do pořadu „Máte slovo“ bylo dobrým tahem, neboť pořadu dodalo nejen další emoční náboj, ale přispělo i k jeho zábavnosti.
V románu Zvonokosy (Gabriel Chevallier) se vyskytuje postava učitele, jemuž velmi páchlo z úst, což věděl v širokém okolí každý mimo učitele samého. Všichni tak litovali místní školáky. Domnívám se, že i v případě učitelky Štěpánové široké okolí o jejím problému ví, jí asi napořád zůstane utajen.
Zhoubný vliv učitelky Štěpánové na citlivé duše dětí bych nepřeceňoval. V místě mého bydliště se před dvaceti lety vyskytovala učitelka, která z vlastní iniciativy založila „křesťanský kroužek“. Rodiče tam posílaly děti, aby tam nasály nové větry vanoucí z nového společenského uspořádání. Děti však přicházely domu s poznatky, např. že hubení Židů za druhé světové války byla spravedlivá odplata za to, že nám Židé ukřižovali Ježíška. Rozhodl jsem se jednat a tak jsem navštívil pana ředitele a žádal znemožnění fungování „křesťanského kroužku“. To mi pan ředitel vymluvil s tím, že to není povinná aktivita a nemá kompetenci, přeřazení mojí dcery do jiné třídy mi rozmluvil s tím, že je to necitlivé vůči prvňáčkovi a paní učitelka stejně půjde za rok do důchodu. Navštívil jsem tedy učitelku, abych jí vytkl nepřijatelnou indoktrinaci malých dětí. Ta mě však laskavě poučila, že Písmo praví „Nechte maličkých přijíti ke mně!“ Od dalších kroků jsem upustil.
Proč to uvádím? Nyní po dvaceti letech nic nenasvědčuje tomu, že moje dcera zastává kdysi podsunutý názor na holocaust. Patrně by ho nezastávala, ani kdyby neslyšela poučení od spolužáků, ale přímo od učitelky, pokud by totiž navštěvovala „křesťanský kroužek“. Z toho usuzuji, že nehoráznosti plynoucí z úst učitelů obecné školy jsou nutně korigovány dalšími zdroji informací. Dnes opravdu nehrozí, že by bizarní výroky učitelky v obecné škole navždy změnily představy lidí o světě.
Jaromír Štětina, učitelku Štětinovou pochválil: „Statečná ženská. Zvláštní: pětadvacet let po Listopadu musí mít člověk odvahu, aby řekl, že komunismus byl špatný. Je potřeba bránit demokracii a postavit komunisty mimo zákon.“ Pan Štětina je podobný případ. Vnímám ho jako kuriozitu a jeho vliv na veřejné mínění bych rovněž nepřeceňoval. Z jeho výroků se jen dozvídáme cosi o panu Štětinovi samotném, co už dávno víme a nijak zvlášť nás nezajímá. Jeho kontakt s realitou je aspoň na takové úrovni, že postřehl, že názory jeho a paní učitelky jsou stále vnímány jako, řekněme, excentrické. Zřejmě už ztratil naději, že po něm bude pojmenována nějaká přiměřeně krátká ulice.
Pokud jde o petici samotnou, nejen z výše uvedených důvodů ji nepodepíši. Nerozčiluje mě, že paní učitelka chce něco zakazovat, protože její zákaz lze bez námahy ignorovat. Nedomnívám se ani, že bychom kdy žili „v komunismu“, ani se nedomnívám, že by bylo možno bez vážných výhrad konstatovat, že „26 let žijeme v demokracii“.
