Anatolij Sokolov
3. 2. 2016 zdroj
Balistická raketa Siněva odpalovaná z ponorek v řadě svých charakteristik předčí analogickou americkou raketu Trident II (článek obsahuje video).
Úspěšný, celkově již sedmadvacátý start balistické rakety Siněva, který se uskutečnil 27. prosince z paluby strategické raketové atomové ponorky Verchoturje, potvrdil, že Rusko má zbraně (jaderné) odvety. Raketa překonala vzdálenost zhruba 6000 km a zasáhla stanovený cíl na kamčatském polygonu Kura.
Mimochodem – ponorka Verchoturje je výrazně zmodernizovanou variantou jaderných ponorek Projektu 667 BDRM třídy Delfin (podle klasifikace NATO třídy Delta IV), které dnes tvoří základ (ruských) námořních sil strategického jaderného odstrašování.
Pro ty, kdo pozorně sledují stav našich obranných schopností, už to není první, ale celkem běžná zpráva o úspěšném zkušebním startu Siněvy. V současné složité mezinárodní situaci leckoho zajímá srovnání možností naší rakety s jejím typově nejbližším zahraničním protějškem – americkou raketou UGM-133A Trident II D5, zkráceně Trident II.
Ledová Siněva
Raketa R-29 RMU2 je určena k ničení strategicky důležitých cílů protivníka na mezikontinentální vzdálenosti. Je sestrojena na bázi staršího typu rakety R-29RM a představuje hlavní výzbroj strategických raketových ponorek Projektu 667 BDRM. Podle klasifikace NATO je označována jako SS-N-23 Skiff, podle smlouvy START pak RSN-54. Jde o třístupňovou mezikontinentální balistickou raketu na kapalné palivo (ICBM – z anglického Inter-Continental Ballistic Missile) třetí generace, vypouštěnou zpod hladiny moře. Po jejím přijetí do výzbroje v roce 2007 bylo plánováno vyrobit jich zhruba 100.
Startovní hmotnost Siněvy je cca 40,3 tun; raketa je schopna dopravit do vzdálenosti 11 500 km návratovou část o hmotnosti 2,8 tun, obsahující podle výbušné síly 4 -10 samostatně naváděných bojových hlavic.
Maximální odchylka dopadu hlavice od cíle je při vypuštění rakety z hloubky do 50 metrů pod hladinou maximálně 500 metrů, a to díky palubnímu systému navádění, využívajícímu astrokorekci řízení a satelitní navigaci. K překonání protiraketové obrany protivníka může být Siněva vybavena speciálním zařízením, se kterým je schopna přejít na plochou trajektorii letu.
To tedy jsou základní charakteristiky Siněvy, známé z veřejně přístupných zdrojů. Pro srovnání uvedeme také základní charakteristiky rakety Trident II, která je americkou protiváhou k ruskému podvodnímu meči.
Americký Trojzubec – Trident II
Mezikontinentální balistická raketa na tuhé palivo odpalovaná pod mořskou hladinou Trident II byla do výzbroje přijata v roce 1990. Má také lehčí variantu – Trident I – a je určena k ničení strategicky významných cílů na nepřátelském území; její úkoly jsou tedy analogické k úkolům ruské Siněvy.
Raketou jsou vyzbrojeny americké SSBN třídy Ohio (SSBN – ponorky-nosiče balistických raket). Jejich výroba byla ukončena v roce 2007. Při startovní hmotnosti 59 tun je ICBM Trident II schopna dopravit náklad 2,8 t na vzdálenost 7 800 km. Maximálního doletu 11 300 km může být dosaženo pouze za cenu snížení hmotnosti a počtu bojových hlavic. Podle užitečného zatížení může raketa nést 8-14 samostatně naváděných bojových hlavic střední (hlavice W 88; 475kt TNT) nebo malé (W 76, 100kt TNT) ráže. Odchylka dopadu hlavic od cíle se pohybuje mezi 90 a 120 m.
Porovnání charakteristik raket Siněva a Trident II
Z celkového pohledu Siněva svými charakteristikami nezaostává za Tridentem II a v řadě z nich ho i předčí. Přitom má naše raketa proti americké výhodu – má ještě značný modernizační potenciál. V roce 2011 byla vyzkoušena a v roce 2014 přijata do výzbroje nová verze rakety – R 29 RMU 2.1 Liner (Лайнер). Mimo to, další modifikace R 29 RMU 3 je v případě potřeby schopna nahradit raketu Bulava s pohonem na tuhá paliva.
Naše Siněva je nejlepší na světě co se týká efektivní nosnosti, tedy poměru mezi bojovou zátěží a startovací hmotnosti rakety v přepočtu na jednotku dopravní vzdálenosti. Tento její ukazatel (koeficient 46) výrazně převyšuje obdobný ukazatel u Tridentu I (33) i Tridentu II (37,5), což se přímo promítá do maximálního doletu.
Siněva vypuštěná v říjnu 2008 pod hladinou Barentsova moře jadernou ponorkou Tula proletěla 11 547 km a dopravila maketu bojové hlavice do určené oblasti Tichého oceánu. Tento výkon převyšuje analogický ukazatel Tridentu o 200 km. Takový dosah nemá žádná jiná střela na světě.
Je tedy faktem, že ruské strategické raketové ponorky jsou schopny zasáhnout centrální státy USA přímo od vlastních břehů, pod ochranou hladinových plavidel. Dalo by se říci, že „přímo z vlastní postele“.
Máme zde ale i takový příklad, kdy raketonosná ponorka uskutečnila vypuštění Siněvy v oblasti severního pólu pod ledem o síle cca 2 metry. Ruská ICBM může být vypuštěna z nosiče pohybujícího se rychlostí až 5 uzlů v hloubce do 55 metrů a v bouři o síle větru 7 balů nezávisle na jeho směru.
Trident II může být při stejné rychlosti ponorky vypuštěn maximálně z hloubky 30 metrů a v bouři do 6 balů. Důležité je také to, že Siněva hned po startu přejde na stanovenou letovou dráhu, což se o Tridentu říci nemůže. To je tím, že Trident startuje za pomoci tlakových zásobníků vzduchu – a velitel ponorky se kvůli bezpečnosti rozhoduje mezi vypuštěním rakety pod vodou nebo na hladině.
Důležitým ukazatelem takovýchto zbraňových systémů je rychlost přípravy ke střelbě a možnost střelby salvou během přípravy a provedení odvetného úderu. Tyto charakteristiky výrazně zvyšují pravděpodobnost proražení systémů protiraketové obrany protivníka a jeho zasažení. Jestliže u Siněvy je maximální interval mezi dvěma starty 10 sec, pak u Tridentu je 2x delší (20 sec). V srpnu 1991 bylo ponorkou Novomoskovsk provedeno vypuštění celé salvy 16 raket Siněva, což do dnešního dne nikdo nezopakoval.
Pokud je vybavena novou hlavicí střední síly, není Siněva horší než americká raketa ani co se týká přesnosti zásahu. Může však být použita i v nejaderném konfliktu s vysoce přesnou tříštivou hlavicí o hmotnosti kolem 2 tun. Mimo již zmíněné speciální zařízení může Siněva k překonání protiraketové obrany nepřítele letět k cíli po ploché trajektorii. To výrazně sníží pravděpodobnost její včasné detekce a zničení.
A ještě jeden v dnešní době důležitý faktor. Budu se opakovat: při všech svých výhodných parametrech se Trident dá již těžko modernizovat. Za více než 25 let, po které je zařazen do výzbroje, výrazně pokročil vývoj elektroniky, která není kompatibilní s původní a nelze vhodně vyměnit přístrojové ani programové vybavení.
A nakonec ještě jedno velké plus ve prospěch naší Siněvy – možnost jejího využití pro mírové účely. Svého času byly zkonstruovány nosiče Volna (Vlna) a Štil (Klid) pro vynášení kosmických aparátů na nízkou oběžnou dráhu kolem Země. V letech 1991–1993 proběhly 3 takové starty a poté se pro civilní účely upravená Siněva dostala do Guinessovy knihy rekordů jako nejrychlejší pošta: v červnu 1995 byla touto raketou ve speciálním pouzdru dopravena na Kamčatku, do vzdálenosti 9 tisíc kilometrů, sada vědeckých přístrojů a písemná korespondence.
A výsledek? Výše uvedené a další ukazatele se staly pro německé odborníky základem k tomu, aby Siněvu prohlásili za mistrovské dílo vývoje a konstrukce námořních raket.
Zdroj: rusplt.ru/sdelano-russkimi
Překlad: mbi, Eurasia24.cz
Foto: YouTube.com, Topwar.ru
