Přímá chyba nevidomýma očima Saši Mitrofanova

Mnohdy vzbuzují zdání, že Mitrofanov psát musí, (i kdyby měl dostat osypky, jak sám jednou uvedl), přestože vyjma nactiutrhání, nemá o čem psát. Potvrzuje to například článek pod geniálním názvem „Prezidentské tjamtadadá“, kdy ani samotný název článku nevydal na dvě smysluplná slova. Nemaje o čem psát, vydal se Saša cestou plivání na národ, u kterého je víceméně nezvaným hostem. Tady už troufalost a drzost snoubená s omezeností ducha, co se obyčejné slušnosti týká, překročila únosné meze. Zřejmě i proto byl prostor pro „vaše názory“ v daném případě vynechán. Hluboce zamindrákovaný, z volby prezidenta velice frustrovaný sloupkař Mitrofanov, nevynechá jedinou příležitost zarýt do našeho přímo voleného prezidenta. Takřka po každém jeho článku následuje pestrá škála opovržení s vracením urážek od čtenářů, oprávněně dotčených permanentními urážkami našeho prezidenta, potažmo našeho státu, od Alexandra Mitrofanova. Urážky od cizáka, který našemu prezidentu nesahá ani po kotníky, jsou zhusta přijímány s krajní nelibostí. A protože prezidenta nemohou bezmocné bláboly pisálka zvaného Mitrofanov, nikterak zasáhnout, rozhodl se kdo ví kým pozvaný host naší země, urážet celý národ. Tedy s výjimkou jeho dlouholetého čtenáře pana M. L., jediného pisatele reagujícího „hodnotnými názory“ na předmětné bláboly, za což je mu vděčný Saša přisátý k doslova ubohému národu, dle jeho slov neskonale, neskonale vděčen.

Dlužno dodat, že hned v následujícím odstavci po větě, ve které Mitrofanov klasifikoval hostitelský národ slovy „tento doslova ubohý národ“, že hned v následujícím odstavci bere zpátečku a zmírňuje ta slova. Nejspíš jej přeci jen osvítil pud sebezáchovy. Málo platné, kdosi z toho ubohého národa, tak či onak mu za jeho, s výjimkou pomluv bezobsažné výlevy, obživu poskytuje. A proto Saša vzápětí sebekriticky přidává pomyslný zlatý hřeb – že ne vždy sám se sebou souhlasí. Cituji: „S přívlastkem použitým v poslední větě nesouhlasím. Ne že by nebylo mezi námi dost ubožáků. Ale národ tvoří i lidé, kteří si toto označení nezaslouží. Svědčí o tom mimo jiné schopnost kriticky zhodnotit chybu. V tomto případě se zavedením přímé volby hlavy státu.“

Dále Saša uvádí geniální úvahu: „Měla to být první zkouška vnímavosti občanů vůči sobě, zemi i světu a praktické ověření, jaké procento voličů u nás přemýšlí vlastní hlavou. Výsledek známe. Je tak jednoznačný, že s myšlenkou, že šlo o systémově mylné rozhodnutí, nepřicházejí jako první právníci ani politici, ale samotní občané“. V tomto punktu Saša jakoby sám sebe usvědčoval z hlouposti i ze zaslepenosti. Pokud by totiž (ono zřetelně vyšší procento), většina voličů skutečně nepřemýšlela vlastní hlavou, pak by se nejspíš bezmyšlenkovitě řídila úsilím médií, médií podporovaných umělci, herci, zpěváky, hudebníky, novináři, bohatými podnikateli, různými VIP atd., Saša by neměl o čem psát své bláboly. A národ – pokud by voliči bez přemýšlení vlastní hlavou dali na média – národ aby co nejdříve zvládl němčinu, aby lépe rozuměl svému prezidentu. A nejspíš také, aby se začal řídit krédem, „co je dobré pro Němce, to je dobré i pro nás“.

Mimochodem, systémově špatné dle Saši může být zřejmě každé rozhodnutí, kdy samotní občané rozhodnou jinak, než právníci či politici, respektive než přikazuje „pražská kavárna“. Takže nějaké referendum, či něco takového, nemělo by přijít do úvahy. Jak zřetelně vidno dle Saši, z toho systémově mylného rozhodnutí většiny voličů při volbách prezidenta.

Nicméně Saša by si mohl ve vlastním zájmu uvědomit, aby nebyl považován za „trubku“, za „trubku“ až tak velikou, za jakou, (dle většiny ohlasů pod jeho články), nejspíš považován skutečně je, že jeho dlouholetý čtenář pan M. L., jediný pisatel reagující pozitivně na jeho bláboly, je prostě jediný. Měl by tedy vážit slova a nevyjadřovat se v množném čísle za „samotné občany“. Za samotného občana M. L. ale jo, to nepochybně může.