 |
| Simone Hericourt |
Maru
12. 2. 2016 Zvědavec
Na níže uvedeném videu vypráví obyvatelka Calais, Simone Hericourt, o současné situaci ve městě, o soužití s migranty a o tom, že policie spolu se státní správou nereagují na porušování zákona ze strany ilegálů a naopak tvrdě potlačují lidská práva původního francouzského obyvatelstva.
„Žiji v Calais. Jsem rozená Calaisanka a moji rodiče také. Calais je můj život. Vyrůstala jsem zde a vždy jsem zde žila. A Calais bývalo velmi krásným městem. Milovala jsem procházky po okolí, žili jsme v míru a cítili jsme se bezpečně. V létě i v zimě tam bylo vždy hodně lidí a Bůh ví, jaká léta v Calais jsou. Ne příliš přívětivá, počasí není dobré, ale žít se tam dá.
A pak, před nějakým časem, byli uprchlíci v Sangatte a Sarkozy (bývalý francouzský prezident) se rozhodl squat v Sangatte vyčistit a tito uprchlíci přijeli do Calais.
Dokonce i já zpočátku říkala, že jsou to nešťastní lidé, že jsou ztracení a nic nemají a že bychom jim možná mohli pomoci. A nemohu vám vysvětlit, jak se to přihodilo, ale z jednoho dne na druhý jsme se ocitli mezi tisíci migranty.
V současnosti jich je 18 tisíc v tzv. Džungli. Ano, 18 tisíc. To je strašné, protože reálně vytvořili město ve městě.
Mají diskotéky, obchody, školy, holiče – dokonce mají … ne, nemohu to říci, ale vím, že víte, o co jde … pro potřeby pánů, samozřejmě … Budují cesty a dávají jim jména, volí si svého starostu – ano, a policie dokonce nemůže ani vcházet do oblasti, kterou nazývají Muslimskou čtvrtí. Je to zakázáno.
Až dosud jsme ledacos přetrpěli, ale člověk nemůže snášet nesnesitelné.
Když vidí neustále, každý den, každou noc, výtržnosti.
Oni přijdou do městského centra v počtu dvou, tří, čtyř tisíc – jsou všude, mlátí do aut železnými tyčemi, napadají lidi, dokonce napadají i děti, znásilňují, kradou …
Je nepředstavitelné, co si vytrpíme.
Vchází do soukromých domů, i když jsou lidé doma. Prostě vstoupí a žádají něco k jídlu nebo žádají, nějakou pomoc. Někdy také lidi zmlátí a ukradnou, co chtějí, a to, co nemohou odnést s sebou, rozmlátí.
A když se chceme bránit, máme hned v zádech policii. Policie již dlouhý čas nepřijímá žádná naše oznámení.
Můj vlastní syn byl napaden. Procházel klidně centrem města se sluchátky na uších a poslouchal hudbu, když mu někdo poklepal na rameno. Otočil se, protože myslel, že je to někdo z jeho přátel, a hleděl do tváří třem ilegálům. Dostal do obličeje silný úder železnou tyčí.
Můj syn je docela silný, tak se pokoušel bránit a ti tři ustoupili. Ale pak uslyšel z jedné strany nějaký hluk – a tam stálo třicet migrantů, kteří jej přišli zmasakrovat.
Utekl, protože není žádný kamikadze.
Když jsem viděla, v jakém stavu se můj syn vrátil domů, říkala jsem si, že ho mohli zabít.
A on není jediný.
Migranti napadají děti a studenty na cestě do školy i ze školy. Jdou do konce tak daleko, že vnikají do školních autobusů.
23. ledna zorganizovali migranti v Calais velké výtržnosti. Bylo to strašné, trvalo to celé odpoledne a celý večer. Poničili i sochu generála De Gaulla. Napsali na ní „Fuck France!“ a pod to dali vlajku islámského státu.
O čem jiném mohu mluvit, než o tom, čím si tu procházíme?
Oni demonstrují kvůli svým podmínkám, ale čím více dostanou, tím více chtějí. Nikdy nebudou mít dost – nikdy, nikdy nikdy.
Když procházíte okolo nich, to je hned „Dej mi mobil …“. A pokud jim ho nedáte, zmlátí vás.
A nepočítejte s tím, že vám policie pomůže. Jak jsem již řekla, už dlouho dokonce ani nepřijímají žádná oznámení.
Ale jakmile někdo demonstruje, má policii v zádech hned.
A když je někdo napaden a jde to ohlásit, zeptají se ho „Co si přejete?“ a vyzařuje z nich jediné: „Nemůžeme nic dělat“.
A to vám opravdu nelžu, přísahám.
Já, osobně velmi ráda chodívám tam, kde to nazývám hrobem svého syna. Je to u moře. Ztratila jsem svého syna a jeho popel jsme rozsypali do moře, jak si přál. Respektovala jsem jeho přání.
Říkávala jsem večer manželovi: „Vezmi mě ke hrobu mého syna, potřebuji to.“ Teď tam již nemůžeme chodit, protože i pouhým přechodem centra v Calais se vystavujete nebezpečí. Večer, jakmile se sešeří, je člověk v ohrožení.
Já už nemohu chodit tam, kde to miluji – už nikdy víc, není to možné, mám strach. Mám strach a v Calais je nás takových mnoho.
Čemu už vůbec nerozumím, jsou Calaisané. Včera byla demonstrace a bylo nás tam cca 10 Calaisanů – kde byli ostatní?
Ale strach vás přece před nebezpečím nezachrání.
Vláda nás opustila. Rozhodli se hodit Calais přes palubu. A jestliže se my, Calaisané, nerozhýbáme, tak nám sem nacpou všechny migranty Francie. A to bude náš konec – bude po nás.
Ale Calaisané jsou jako ovce. Nerozumím jim.
Včera jsem byla na demonstraci, zúčastnili jsme jí s mým manželem, mým synem a mými přáteli. Byl tam generál Piquemal (75 let, bývalý velitel cizineckých legií). To, čeho jsem včera byla svědkem, vám zde nebudu zamlčovat. Nemohla jsem spát celou noc, stále jsem měla ty scény před očima. Nehovořili o tom v televizi ani v rádiu a dokonce ani v novinách.
Viděli jsme, jak ho (generála) zatkli, spoutali – jako zloděje – člověka, který je ikonou Francie, jejím obrazem, člověka, který si zaslouží zacházení s úctou a ctí.
Viděla jsem, jak ho přimáčkli k zemi, policista mu stoupl nohou na krk.
Přísahám, že jsme to viděli.
Pak ho zvedli, vlekli ho, jeho nohy se skoro nedotýkaly země.
A nám dali pokutu, samozřejmě.
Mám štěstí, že tu dnes mohu být s vámi, protože nás můj manžel provedl zadem kolem dodávek pořádkové policie. Nebýt toho, sebrali by mne také a byla bych dnes ve vazbě.
Ale co jsem tak zlého provedla?
Přišla jsem tam, abych protestovala proti masivní invazi migrantů, kterou v Calais trpíme. I obchodníci ztrácí 40 % až 60 % příjmů. Dříve bylo Calais kvetoucím městem, bylo živoucí, rušné, během letních prázdnin a na konci roku tam vždy byli cizinci.
Dnes už z toho nezůstalo nic.
Všechny obchody v centru města byly jeden po druhém pozavírány.
Calais je mrtvým městem – mrtvým městem kvůli ilegálům, které zde máme.
A když přijdou do města, do ulic Calais, ozbrojeni železnými tyčemi a Molotovými koktejly, pak jde opravdu do tuhého.
Já prostě nerozumím tomu, proč nejsou potrestáni? Proč je policie propouští hned potom, co je chytí, zatímco my jako Calaisané a jako Francouzi máme smůlu, když uděláme chybu. To jsme pak okamžitě zatčeni a perzekuováni.
Pozbyli jsme všech svých práv.
Hovořme teď o Madame Bouchardové, Natasche Bouchardové (primátorce Calais). Velké bučení od posluchačů. Povím vám, jak ji nazývám, Mme Bouchardovou, říkám jí „koule“. Ano, protože čím déle je ve funkci, tím je tlustší a zjevně nedělá nic pro obyvatele Calais.
Na pomoc rezidentům Calais dostala milióny. Ty peníze byly určeny k tomu, aby lidé mohli lépe najít zaměstnání.
První věcí, kterou za ně zorganizovala, byla výstavba kontejnerových domů pro migranty. Nenechala je v Calais ani vyrobit, dělaly se v Británii.
Jediná pracovní místa, která v Calais vytvořila – a já to vím, protože mám kamarádku, které bylo jedno z nich nabídnuto – bylo 50 míst na vyčištění svinstva, které zbylo po migrantech v Džungli.
Hle, pracovní místa, naslibovaná Mme Bouchardovou.
…
Viděla jsem pořádkovou policii ustupovat před migranty. Rozplakalo mě to, protože jsem si řekla: To není normální. Není to normální, vždyť jsme v našich domovech, v naší zemi a v našem městě.
Pořádková policie by přece měla nařizovat migrantům, aby ustoupili – a ne naopak.
Demonstrují, protože chtějí 2.000 eur kapesného měsíčně. Já osobně tolik peněz nemám. Chtějí auto a také dům, samozřejmě.
A když už jsme u těch domů. Mme Bouchardová vystěhovává v Calais lidi z jejich domů blízko zóny „Les Dunes“ pod záminkou, že to tam není k životu, že jsou příliš blízko, trpí útoky, krádežemi atd.
Vystěhovává je dokonce, i když řádně platí nájem.
I mne příští měsíc z mého domu vystěhují. Vezmou mi můj dům – a to jsme vždy jednali korektně. Ale to je dlouhá historie. Je zde rozsudek a oni můj dům příští měsíc prodají. A přitom neexistuje nic, co by nám mohlo být vytýkáno.
Můj manžel je nemocný, má rakovinu, ale to nikoho nezajímá. Francouzi musí být rozdrceni, musí být vystěhováni. Musí přijít o všechno.
Musí uvolnit prostor sběři, která nás chce kolonizovat.
A ještě nám tvrdí, že tihle jsou pro nás „kulturním obohacením“. Ptala jsem se sama sebe, co tím „kulturním obohacením“ vlastně myslí? Protože, jestli je to znamená ničení, krádeže, znásilňování atd., tak pak jsou to Francouzi zcela schopni zvládnout sami – stačí požádat.“
Pro dokreslení situace:
Napadení rezidentů Calais migranty:
Řeč generála Christiana Piquemala před jeho zatčením: Lid je v demokracii suverénem
75 letý generál Christian Piquemal je bývalý velitel cizineckých legií. Je ve Francii všeobecně ctěn a vážen. Byl zatčen na demonstraci s Pegidou v Calais, kterou Hollande zakázal. Dva dny byl držen ve vazbě a pak byl kvůli špatnému zdravotnímu stavu z podchlazení propuštěn do nemocnice. Soud, který byl odložen na pondělí, jej může odsoudit až na 1 rok vězení.
Těsně před svým zatčením dal generál Piquemal interview reportéru „Boulevard Voltaire“ (volný překlad videa):
„Dnes jsme se sešli, abychom jako vlastenečtí občané bránili velkolepost a identitu Francie, protože ty jsou dnes – a zvláště v Calais – ohroženy. A naše přítomnost zde – jako vlasteneckých občanů – je zcela oprávněná.
Zákaz demonstrace vydaný státem je naprosto skandální, protože bylo slíbeno – a my jsme muži cti – že zde nebudou žádné provokace, žádné výtržnosti a žádné potíže.
K tomu zákazu (s četníky, se kterými jsem sloužil 40 let a kteří jsou připraveni bít vlastenecké občany):
Vzhledem k tomu, že ten zákaz byl vydán na základě lživých důvodů, je zcela nepřijatelný. Dnes se s námi zachází jako s kanibaly. Vláda na nás může povolat ozbrojené síly – policii, vojáky – kteří pak takto jednají s Francouzi. A to je něco opravdu absolutně nepřijatelného!
Ale toto je jenom začátek. Protože Francie začne povstávat, ona začne povstávat. V příštích měsících se budou dít věci, to je jisté. Protože nelze přijmout takovéto zacházení s důstojnými občany, s lidmi, kteří mnoho let věrně a se ctí sloužili Francii – to je zcela nepřijatelné.
A když vidím, jak policisté při zaznění hymny stojí v pohovu, místo aby se postavili do pozoru a zpívali s námi – to je …
Francie umírá. Francie umírá. A to je opravdu skandál a my uděláme vše pro to, aby se znovuzrodila. Protože „Věčná Francie“ byla vždy majákem celému světu a musí jím zůstat.
Takže tohle je jen začátek.
Dnes jsou (četníci) v přesile, ale sami ani netuší, co vlastně brání. Já být teď v jejich řadách, tak bych se styděl za to, jakou práci tu dělají. Protože to jsou vojáci, kteří mají sloužit republice. Ale dělat svoji práci takto, bít občany, kteří přišli bránit důstojnost své vlasti, a dokonce rozkazovat, že s námi mohou být jen dva lidé s vlajkou Francie …
S tříbarevnou vlajkou, která je symbolem slz, krve a hrdinství lidu Francie – svobodné Francie.
Dnes tu je, dá se říci, skandální diktatura.
Je to diktatura a to je neakceptovatelné, protože lid je v demokracii suverénem a síla lidu je větší a důležitější než politická moc.“
