Jan Urbach
29. 2. 2016 Vaše věc
Tváří v tvář migrační vlně – a většinově utečenci přicházejí trasou via Turecko – se mnohým Ankara zdá jako ideální partner řešení krize. Navíc rusofóbní pravice jásá, když se dnešní režim prezidenta Recepa Erdoğana dostal do konfliktu s Ruskem. Podpora Turecka se tedy vyplatí. Opravdu?
Důležitá otázka ovšem je, zda skok do takovéhoto proudu je účelný nejen pro naši republiku, ale pro i pro celou Evropskou unii. Jaké vlastně máme společné zájmy s Tureckem, do jejichž naplňování, ale i vyvolaných důsledků můžeme potom velmi snadno být zataženi? Nakolik se vrací do Ankary myšlenka obnovení Osmanské říše, ať by už měla tu či onu podobu? Vůbec není vyloučeno vytváření nějakého vojenského paktu závislých, ale ani snaha dosáhnout takové reality územními zisky. Třeba dnes ještě ne, ale co zítra? Co všechno je tomu Erdoğanův režim ochotný dát, o tom svědčí jeho spolupráce s islamistickým a teroristickým Islámským státem.
Po sestřelení ruského vojenského letadla se pro některé Ankara stala úžasným hrdinou, který se postavil ruskému medvědovi. Všechny okolnosti ukazují, že šlo spíše o tureckou provokaci. Využito pro ni bylo okolnosti, že Rusko začalo v Sýrii reálně bojovat proti islamistickému terorismu a fakticky na obranu naší evropské civilizace.
Takový americký senátor John McCain jistě musel jásat. Přesně v jeho kruzích totiž musely znít sladce požadavky: Zrušme Radu NATO – Rusko, přesuňme co nejblíže hranici s Ruskou federací co nejvíce zbraní pro každou příležitost a mírotvorně tam také vybudujme co nejvíce dalších základen. Pohled na mapu stávajících základen NATO okolo ruských hranic je sice výmluvný, ale i tak je to pro některé málo. Jak daleko je však od takové válečnické politiky k možnému reálnému konfliktu v Evropě? K jakým provokacím může dojít na hranici Ukrajina – Rusko, v Pobaltí, na hranici Kaliningradské oblasti? Jaké záminky mohou být využity?
“Červený šátečku, kolem se toč, máme jít na Rusa, nevíme proč.” To si zpívali vojáci, když před sto lety jeli ve Velké válce na východní frontu. A co dneska? Jistě slavnostně vyprovodíme na východní pozice stovku vojáků Stropnického kontingentu. Proč a za koho? Za Miroslava Kalouska, abychom zůstali v Česku? Nebo za Washington? Za Osmanskou říši? Kvůli evropským hodnotám to rozhodně není.
