 |
| baseballové tričko nabízí zde |
– K. K. –
24. 1. 2016 SeveročeskáPravda
Po sedmdesáti létech Slované zapomněli, že je před genocidou zachránila Rudá armáda. V souvislosti s nacistickým pučem v Kyjevě, vyvolaným Spojenými státy a jejich lokaji v NATO, po kterém následovalo připojení Krymu, jehož obyvatelstvo se v celonárodním referendu vyslovilo ke sjednocení s Ruskem a po první porážce v preemtivní imperialistické válce proti Rusku, vedené pod krytím potlačení ruského obyvatelstva v Donbasu ukrajinskou armádou, rozpoutal světový a evropský imperialismus informační válku, jejímž hlavním principem je rusofobie.
Neméně důležitým prvkem v informační válce proti Rusku, do níž se zapojily i slovanské národy Evropy, které by již bez rozhodnutí sovětských komunistů vedených Stalinem neexistovaly, je úsilí o přehodnocení výsledků II. světové války. SSSR je označován za okupanta evropských zemí a naopak autoři genocidy komunistů, židů a Slovanů, němečtí nacisté, Wehrmacht a svazky SS, bojující proti Sovětskému svazu, masově vraždící civilní obyvatelstvo a ponechávající za sebou spálenou zemi, jsou považování za hrdiny.
Při přepisování dějin používají buržoazní propagandisté nejen polopravdy, ale i otevřené lži.
V období existence SSSR nevěnovalo jeho politické vedení velkou pozornost těm spojencům hitlerovského Německa ve válce proti SSSR a komunistům světa, kteří se stali členy Varšavské smlouvy a RVHP. Ve skutečnosti Rudá armáda nebojovala pouze proti Německu, ale proti celé Evropě. Některé vlády posílaly na frontu proti SSSR své armády, další dodávaly Německu nejmodernější zbraně a bojovou techniku.
Společně s Hitlerem
Do agrese proti SSSR se zapojily v rozsáhlém měřítku země nacistického bloku, Slovensko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Finsko, Bulharsko a dokonce i maličká Albánie.
Od prvního do posledního dne války bojovalo proti Rudé armádě 55 – 75% pozemních vojsk německých ozbrojených sil a sil jeho spojenců, přes polovinu sil Luftwafe a Kriegsmarine.
Po otevření „Druhé fronty“ v létě 1944 se tento poměr nezměnil. Proti Rudé armádě stálo 235 divizí, (1,7x více než proti spojencům). Do Wehrmachtu bylo zařazeno 1,8 milionu vojáku z jiných států. V průběhu války z nich bylo zformováno 59 divizí, 23 brigád, několik samostatných pluků, oddílů a praporů.
Itálie vyslala na frontu proti SSSR expediční sbor, který čítal 62 tisíc vojáků. Rumunská armáda v průběhu války okupovala Besarábii, část Ukrajiny a Krym. Její armáda byla ze spojeneckých armád nejpočetnější – celkem 262 727 osob. Maďarsko vyslalo armádní sbor o síle 40 tisíc osob, 4 pěší brigády (63 tisíc osob) 2. armádu, složenou z devíti pěších divizí. Slovensko vyslalo proti SSSR dvě pěší divize a další síly: celkem 56 tisíc osob. Bulharsko se tažení na Východ neúčastnilo, poskytlo však nacistům své vojenské základny. Finsko plnilo v plánu Barbarossa významný úkol blokády severního přístupu k Leningradu přes Karelskou šíjí.
Německé válečné dokumenty potvrzují, že po napadení SSSR v roce 1941 vznikla v Evropě vlna antisovětské hysterie a tisíce evropských občanů usilovaly o vstup do Wehrmachtu. Euforie trvala až do porážky u Stalingradu.
Ve Wehrmachtu bojovaly proti SSSR i dobrovolné formace fašistů ze Španělska (Modrá divize), Švédska, Norska a Portugalska. Kromě toho bojovaly proti Rudé armádě síly z Estonska, Bosny, Lotyška, Dánska, Norska, Holandska, Belgie, zařazené do vojsk Waffen SS. Ještě 10. 2. 1945 byla zformována francouzská divize SS, která byla nasazena proti Rudé armádě v Pomořansku a pak v Berlíně. Hitlerovi nepomáhaly okupované a neutrální státy pouze dodávkami zbraní a bojové techniky. Řada katolických biskupů si pospíšila schválit přepadení SSSR a nazvat je „Evropskou křížovou výpravou“.
Kde se zrodila současná ruská „pátá kolona“
Wehrmachtem a vojsky SS prošlo v průběhu II. světové války celkem 250 tisíc Ukrajinců, 70 tisíc Bělorusů, 70 tisíc kozáků, 150 tisíc Lotyšů, 90 tisíc Estonců, 70 tisíc Středo – asiatů, 12 tisíc Volžských Tatarů, 10 tisíc Krymských Tatarů. 7 tisíc Kalmyků, 40 tisíc Ázerbajdžánců, 25 tisíc Gruzínů, 20 tisíc Arménů a 30 tisíc příslušníků Severokavkazských národů.
Celkový počet sovětských občanů, kteří nosili německou uniformu, činil asi milión dvě stě tisíc. Z toho čistých Rusů asi 310 tisíc. Pouze 450 – 500 tisíc bojovalo se zbraní v ruce. Ostatní byli zařazení do strážních a jiných služeb a pomocných praporů. Němci zformovali celkem 75 praporů z kavkazských národů a Tatarů – asi 80 tisíc osob. Vzniklo rovněž 10 krymských policejních praporů (Tataři), byly zformovány i speciální jednotky z Kalmyků a jiných národů. Pobaltské státy vytvořily 93 policejních praporů (33 tisíc osob) a 12 pohraničních pluků (30 tisíc).
Postupně pobaltské státy vytvořily i 3 divize a dva pluky SS (70 tisíc osob). V německé nacistické armádě tak bojovalo asi 100 tisíc Estonců, Lotyšů a Litevců.
V Bělorusku bylo vytvořeno 20 policejních praporů (5 tisíc osob). V Běloruské zemské obraně vznikly 34 prapory (20 tisíc osob). Na Ukrajině v Haliči bylo zformováno 10 policejních praporů a později jedna divize SS a 5 policejních pluků (30 tisíc osob) na zbytku Ukrajiny 53 policejních praporů (5 tisíc osob). Po vzniku Ukrajinského národního výboru (v březnu 1945) byla 14. haličská divize SS přejmenována na 1. ukrajinskou divizi a začalo formování další.
Z Rusů, Bělorusů a Ukrajinců bylo zformováno celkem 90 tzv. ochranných praporů „OST“. V těchto útvarech bylo vycvičeno celkem 80 tisíc osob.
Je třeba připomenout i 1. ruskou národní brigádu SS, která pak přešla k partyzánům, Ruskou národní armádu Smyslovského a armádu Kaminského (RONA).
Největší počet vojáků na frontu proti Rudé armádě vyslaly baltské státy. Kromě tří divizí SS, se bojů zúčastnily i samostatné policejní prapory a pluky.
20. estonská divize SS byla rozbitá u Narvy. lotyšské 15. a 19. divize SS byly zničeny Rudou armádou v létě 1944. Většina jejich příslušníků dezertovala.
Z běloruských policistů byla vytvořena 30. divize SS. Ta byla pak přesunutá do Francie k boji proti spojencům. Haličská 14. divize SS byla Rudou armádou obklíčená u Brodu a celá zlikvidována. Později byla obnovená a jeden její pluk se účastnil bojů proti SNP na Slovensku, další byly vyslány do bojů proti Jugoslávským partyzánů a tam se jim podařilo uprchnout k Britům.
Vlasovova Ruská osvobozenecká armáda se stala bojeschopnou až koncem roku 1944. Do té doby existovala pouze jako propagační exponát. Koncem války měla formálně 120 – 130 tisíc osob, celkem byla 3x nasazena v bojích proti Rudé armádě – bez úspěchů. V bojových akcích proti Rudé armádě tyto síly složené z kolaborantů neměly úspěch. O to krvavěji si počínaly v bojích proti partyzánům a ve vyvražďování civilního obyvatelstva, jak Rusů, tak i Ukrajinců, Poláků, Francouzů a Srbů.
Současnou nacistickou genocidu Rusů na jihovýchodní Ukrajině a přípravu nové barevné revoluce v Moskvě podporují především jejich potomci. Těch lidí, kteří zvěrsky vraždili na území SSSR a Jugoslávie v sestavě divizí SS, sloužili ve Wehrmachtu jako dobrovolní pomocníci, objímali se v Mnichově s Hitlerem. Nyní na sebe navlékají soudcovské taláry a s definitivní platností chtějí zúčtovat se zemí, jejíž občané, vedení komunisty přerazili hřbet nacismu.
Chtějí lidovým masám v EU vnutit názor, že odpovědnými za rozpoutání II. světové války nesou ve stejné míře nacistické Německo i SSSR. Předstírají, že kromě Stalina nikdo žádné smlouvy s nacistickým Německem neuzavíral. Jakoby neexistoval polsko-německý pakt o vzájemném nenapadení z roku 1934 a Mnichovská smlouva o rozbití Československa.
Nezapomínejme, že v době světové války ekonomika celé Evropy jako v extázi pracovala ve prospěch „Reichu a Wehrmachtu“. Churchill po skončení II. světové války napsal: „Pádem ČSR jsme ztratili síly rovnající se 35 divizím. Němci získali druhé největší zbrojní závody ve střední Evropě Škoda, které jen od srpna 1938 do přepadení Polska v září 1939 vyrobily množství zbraní, rovnající se vojenské produkci všech závodů Anglie za stejné období. Do přepadení SSSR 21. června 1941, byl každý pátý tank dodaný Wehrmachtu vyroben v závodech Škoda. Podle přesných německých údajů české závody zvyšovaly po celou dobu války svou vojenskou výrobu. V roce 1944 dodávaly německé armádě měsíčně 300 tisíc pušek, tři tisíce kulometů, 625 tisíc dělostřeleckých nábojů, 100 samohybných houfnic, tanky, tankové kanóny a pancíře, letouny Messerschmidt 109, letecké motory atd. Nikdo nespočítal, kolik párů vojenských bot dodal Hitlerovi nynější národní hrdina, Baťa. Poslední stíhač tanků „Panzerjager 38t Hetzer“ byl předán Wehrmachtu v květnu 1945, po pádu Berlína. V Polsku vyrábělo zbraně a bojovou techniku celkem 264 velkých, 9 tisíc středních a 76 tisíc malých podniků. Dánsko dodávalo Německu 10% jeho celkové spotřeby másla, 90% čerstvých ryb a 20% čerstvého masa. Vojenský průmysl Francie (1 600 000 zaměstnanců) dodal Německu do ledna 1944: 4 000 letounů, 10 tisíc leteckých motorů, 52 tisíc nákladních vozidel, obrovské množství lokomotiv a další techniky. Belgie a Holandsko dodávaly uhlí, litinu, železo, mangan, zinek a další. Kolaborantské vlády všech těchto států se dobrovolně zavázaly financovat pobyt okupačních vojsk. Rovněž veškerou vojenskou produkci financovaly vlády z úvěrů, jejichž splacení mělo být zahájeno po vítězství. Na příklad Francie platila Německu do podzimu 1942 denně 20 milionů DM a později 25 milionů. Tyto prostředky stačily nejen na hrazení pobytu vojsk, ale i na financování války proti SSSR. „Neutrální“ a i českými komunisty obdivované Švédsko dodávalo Německu ložiska, přesné přístroje a zaměřovače, protiletadlové 40i mm kanóny „Bofors“. Obchody probíhaly až do konce roku 1944. Přes švédské přístavy postupovaly mnohé dodávky surovin z Latinské Ameriky. Jen od ledna do října 1942 bylo dodáno do Německa přes švédské přístavy více než 6 milionů tun zboží. Švýcarsko dodávalo přesné strojírenství a přístroje, součástky pro rakety V 1 a V 2, protiletadlové kulomety ráže 20 mm. Zisky Švédska z války nikdy nebyly a nebudou zveřejněny, podobně jako zisky Švýcarska z tajných prostřednických bankovních operací mezi Německem a USA. Okupací Evropy se německý průmyslový potenciál zdvojnásobil a zemědělský ztrojnásobil.
Potomci kolaborantů dovedli své země do NATO a nyní začali, pod vedení amerického imperialismu, realizovat nové tažení proti Rusku, s cílem ovládnout jeho suroviny. Na pomoc si vzali i bývalé ruské spojence a hlavně část slovanských národů, kterým se snaží zatajit, že za svou existenci mohou děkovat pouze tolik nenáviděnému Stalinovi, ruskému vojákovi a hlavně sovětským komunistům.
Nyní je potřeba pochopit jediné. Všechny antiruské a antikomunistické akce Ukrajinců, potomků legionářů SS, evropských příslušníků Wehrmachtu a Hilfswillige, včetně pomsty jugoslávským komunistům za vítězství nad německými nacisty, chorvatskými a italskými fašisty, pronásledování komunistů v EU a zemích bývalého SSSR, revanšismus v Pobaltí, Polsku, na Ukrajině, či akce OBSE sledují pouze jeden cíl: změnit poválečné uspořádání světa a dosáhnout mezinárodního uznání označení SSSR za hlavního iniciátora a viníka rozpoutání II. světové války. O 180 stupňů obrátit pohled na Německo: potlačit historickou pravdu a učinit z agresora oběť. Buržoazní propaganda stále naléhavěji prosazuje thesi, že Německo nebylo agresorem, ale avantgardou evropské civilizace a bylo prostě donuceno k invazi na východ, aby zachránilo „evropské hodnoty“ před bolševickými barbary.
Po převratu v roce 1989 je jako vrchol civilizace představována „německá demokracie“. Jsou bagatelizována soudní rozhodnutí o zákazu Komunistické strany Německa, o povinné konfiskaci a likvidaci knihy: „SS v akci, dokumenty o zločinech SS“, která byla označena za nepřátelskou novému německému státu. Masmédia mlčí o tom, že v Německu oficiálně působil v létech 1951 – 1992 „Federální svaz bývalých příslušníků vojsk SS (HIAG), který měl 250 000 členů – bývalých esesáků. Stejně tak mlčí i o tom, že německý ústavní soud zakázal činnost organizace „Svaz obětí nacismu“, ale že dosud platí jeho rozhodnutí o platnosti německých hranic z roku 1937. Mlčí rovněž o tom, že tisíce válečných zločinců tvořily po válce základ německého státního aparátu, že současný Bundeswehr byl vybudován na vojenských tradicích II. světové války, což logicky vyústilo v účast vojsk Bundeswehru ve válkách proti Jugoslávii a Afghánistánu.
Smrtelný úder německému nacismu a evropskému fašismu přišel z Východu.
Rozhodující roli komunistů a Rudé armády v porážce hitlerovskéko Německa hovoří sama za sebe čísla o ztrátách Wehrmachtu na Východní frontě, které činily 10 milionů (73%) zabitých a zajatých. Na Východní frontě byla zničena i hlavní část zbraní a bojové techniky Wehrmachtu. 70 tisíc (75%) letounů; 50 tisíc (75%) tanků a samohybných děl, 167 tisíc (74%) děl, 2 500 bojových plavidel. Rudá armáda zlikvidovala 207 německých motostřeleckých divizí a 100 divizí německých spojenců. Je to 3,5x více než na všech ostatních frontách II. světové války.
Na Východní frontě zahynulo 7,5 milionů Rudoarmějců a 1,2 milionů Rudoarmějců zemřelo v zajateckých a koncentračních táborech.
Ztráty Němců na Východní frontě činily 6 923 700 osob.
Hitlerovští spojenci (Maďarsko, Itálie Rumunko a Finsko) ztratili na frontě proti Rudé armádě 1 725 800 osob. Ztráty hitlerovských spojenců Slováků a „dobrovolníků“ z Francie, Španělska, Belgie, Pobaltských států, Vlasovců, Ukrajinské povstalecké armády, muslimských útvarů SS z Bosny a různých policejních uskupení činily asi 230 tisíc osob. Takže celkové ztráty Němců a jejich spojenců činily celkem 8 672 500 osob.
Jestliže oprávněně předpokládáme, že dnes jsou v Evropě u moci potomci těch, kdo padli ve válce proti sovětským komunistů, kteří byli hybnou sílou Rudé armády, není se potřeba divit, že nepojedou oslavovat její vítězství do Moskvy a podporovat nejen Putina, ale i dosud žijící veterány Velké vlastenecké války a zejména současné ruské komunisty.
V průběhu II. světové války osvobodila Stalinem vedena Rudá armáda zcela, nebo částečně ČSR, Bulharsko, Dánsko, Jugoslávii, Maďarsko, Norsko, Polsko, Rakousko a Rumunsko. Kolaboranti, kteří se podíleli na genocidě vlastních národů, byli vlastními soudy odsuzování buď k trestu smrti, nebo k dlouhodobým trestům.
Boj za pravdu
Po vítězství komunistů ve II. světové válce vznikl již v roce 1949 k boji proti SSSR a jeho spojencům vojenský blok NATO, do kterého po rozbití SSSR vstoupily téměř všechny státy Evropy.
V současnosti stojí v čele vojenského tažení proti Rusku USA, Francie, Velká Británie a Německo. Imperialistické uskupení se pokouší ruskou vládu provokovat k zatažení do válečného konfliktu, využíváním nacionalismu a nenávisti k Rusku a Rusům Ukrajinu, Estonsko, Litvu a Lotyšsko, ve kterých se jim podařilo nastolit pro nacistické vlády a historické nenávisti Poláků k Rusům.
Hlavním cílem západního imperialismu je stejně jako v obou světových válkách uloupení ruského přírodního bohatství.
Dějiny se opakují. Rusko podobně, jako před 75i lety SSSR čelí koalici neofašistických států. Ve své době se Stalin dopustil hlavní chyby v tom, že nedokončil porážku nacistů a fašistů v Evropě a jak upozorňoval maršál Suvorov: „Nepokácený les opět vyrůstá“.
K.K.
