Tereza Spencerová
7.12.2015 Literární noviny
Západ se sice snaží od turecké politiky v Sýrii distancovat, k veřejné kritice se ale – v době, kdy má Ankara v rámci migrační krize Evropskou unii „na lopatě“ – neodvážil.
Od sestřelení ruského bombardéru se Erdoganovo Turecko ocitlo v defenzívě. Obamova administrativa až dosud nad jeho nadstandardními vazbami na Daeš zavírala oči, bez ohledu nad to, že Daeš popravoval i americké občany – vidina dávno stanoveného, ale s postupem času stále méně reálného cíle, tedy svržení Bašára Asada, byla očividně lákavější, než vlastní „boj proti terorismu“. Podle bývalého šéfa CIA Michaela Morrella tak USA například neútočily na ropná zařízení Daeše, protože „nechtěly způsobit ekologickou katastrofu“, a umožňovaly tak Daeši, aby bohatl prodejem ropy z Iráku a Sýrie do Turecka po 20 dolarech za barel, tedy za poloviny ceny na světových trzích.
Rusko mezitím dál stupňuje tlak na Turecko. K sérii tvrzení, že se na lukrativním obchodu s ropou, kterou v Sýrii krade Daeš, podílejí přímo příbuzní prezidenta Erdogana, ruské ministerstvo obrany zveřejnilo mapy a satelitní snímky hlavních koridorů, jimiž byla ropa do Turecka pašována. Západ se tím dostávcá do nepříjemné pozice. Pokud totiž kilometry dlouhé kolony cisteren viděli ruští piloti a satelity, jak to, že je po více než rok „války proti Islámskému státu“ neviděli piloti a satelity z USA? Reakce Západu na ruské mapy je adekvátně neuchopitelná. Zatímco například německý bulvární deník Bild ruské snímky označil za podvrh, Time pochybuje, že by Turecko na obchodu s ukradenou ropou vydělávalo, americký Brookings Institute pochybuje, že by s ropou od Daeše obchodoval přímo Erdoganův syn Bilal, americké ministerstvo zahraničí po prvotních odmítavých postojích připouští, že Turecko od Daeše ropu sice kupuje, ale „v nevýznamném množství“, turecká opozice nebo rakouský Die Presse ruskou verzi tureckých kšeftů potvrzují, německý Handelsblatt mluví o Erdoganovu synu Bilalovi jako o „ropném ministrovi Daeše“ a americký Buzzfeed v rozsáhlé reportáži rovnou popisuje, jak pašování a kšefty s touto ropou probíhají přímo v Turecku. To své si tedy může vybrat skoro každý.
A zatímco Vladimir Putin do Ankary vzkazuje, že sestřelení ruského bombardéru bude „nejednou litovat“, Západ se podle ruských zdrojů snaží od Turecka distancovat, hlasitou kritiku svého spojence v NATO si ale až na výjimky nechává pro zákulisní jednání. Praktické kroky jsou ale čitelnější — USA už například vzaly zpět svůj nápad s posílením turecké letecké role v jejich „válce proti Daeši“, Německo se s Tureckem nechce dělit o zpravodajské informace, protože se obává, že Ankara hraje „dvojí hru“, lídr nizozemských pravicových radikálů Geert Wilders Turkům vzkázal, že „nejsou v Evropě vítáni“, budova tureckého kulturního centra v Marseille skončila v plamenech… Svůj význam přitom mají i názory z USA. Někdejší vrchní velitel NATO generál Wesley Clark, který si svého času „zprivatizoval“ Kosovo a v plánu měl „podnikání“ i v dobyté Sýrii, má za to, že Daeš svými útoky na šíity slouží především zájmům Turecka a Saúdské Arábie, a šéf sněmovního podvýboru pro Evropu a Eurasii Dana Rohrabacher zdůrazňuje, že Bašár Asad (stejně jako Saddám Husajn) nepředstavuje pro USA nebo NATO žádnou hrozbu, a „pokud členství v NATO znamená chránit Erdogana, tak by v NATO neměl být on, nebo my“.
Racionálnější lidé ve Washingtonu možná v koutku duše uvažují podobně, Bílý dům i Evropa ale navenek dávají raději přednost tradiční těkavosti a hře na to, že mají nezpochybnitelné právo rozhodovat o tom, kdo kde a komu bude vládnout. V době, kdy Francie „už nevěří“, že je třeba Asada zbavit moci, a Berlín kolem Asadova osudu lavíruje, ministr zahraničí John Kerry USA minulý týden prohlásil, že Asadova demise by byla „pro všechny vzpruhou“ a Daeš by pak byl „poražen během několika měsíců“. Zmínil přitom nutnost utvoření jednotné přechodné vlády s rebely, což je ovšem jádrem ruského plánu, který USA neustále odmítají. Barack Obama, který má na „triku“ asi sedm „nevítězných“ válek, týž den vyjádřil naději, že „Putin pochopí“, že Rusku v Sýrii „hrozí další Afghánistán“, a že proto Asada sám odstraní, byť příčinná souvislost mezi oběma tezemi není zřejmá. John Kerry hned následující den otočil a připustil, že by se rebelové přece jen mohli spojit s Asadovými jednotkami i v době, kdy by Asad byl stále ještě u moci, ale prý by bylo velmi těžké je k tomu přesvědčit. Po tomto veletoči, jímž USA fakticky akceptovaly Asada v čele Sýrie, se ale Kerry nejspíš zalekl sám sebe, vrátil se ke Clausewitzovi a pohrozil Rusku a Íránu „odvetnými opatřeními“, pokud budou Asada dál podporovat a „blokovat politický proces“ v Sýrii. A k tomu Washington – současně s neustálým prodlužováním protiruských sankcí kvůli Ukrajině — chce, aby Rusko zrušilo své sankce proti Turecku…
Plynové intermezzo
Mimochodem, v otázce ruských sankcí se „nehraje“ jen o politiku nebo ztráty tureckých exportérů na ruském trhu. Turecko odebírá polovinu své spotřeby zemního plynu z Ruska, přičemž právě přes Turecko měl původně proudit zemní plyn do Evropy. Nyní je ale projekt Blue Stream zastaven v rámci ruských sankcí (a náhradní zdroje Turecko zatím hledá marně, protože za současné politické i čistě technické konstelace nepomohou Ázerbájdžán, ani Katar, natož pak Irák, který je stále více pod vlivem Íránu). Sama EU si před časem z ideologických důvodů (pod tlakem USA) zablokovala projekt South Stream a aktuálně sílí odpor především (proamerických členů EU) Polska a Pobaltí proti projektu Nord Stream 2… Jinými slovy, zatímco Erdogan chce nové zdroje zemního plynu hledat „s boží pomocí“, EU se v koordinaci s NATO pomalu ale jistě vmanévrovává do situace, kdy si všechny dostupné kohoutky uzavře sama.
Důkazy (a protidůkazy)
Ale zpět. Recep Erdogan sice dál drží v rukou všechny „uprchlické“ trumfy, s nimiž je s to vydírat celou EU, ale jinak se ocitá v izolaci — „dovoluje“ si na něj už i sousední Irák, který považuje vyslání stovky tureckých vojáků k Mosulu, kde prý mají cvičit místní oddíly k boji proti Daeši, za agresi. A syrský ministr bytové výstavby a rozvoje Muhammad Valíd Ghazál mezitím přijel na průlomovou návštěvu do Káhiry, kde má – jako vůbec první člen syrské vlády od roku 2012 — jednat nejen s egyptskou vládou, ale i představiteli celého regionu. Egypt je navíc připravený nahradit turecký vývoz do Ruska, stejně jako Tunisko nabízí ruským turistům svá letoviska místo těch tureckých. To vše za situace, kdy – po sestřelení ruského letounu — Turecko „pozastavilo“ své beztak jen vzácné nálety proti Daeši, nijak nereaguje ani na to, že syrská armáda se spojeneckými lokálními nebo šíitskými oddíly obsazuje další body na společné hranici, a turecké letectvo porušuje už jen vzdušný prostor Řecka.
Sama Ankara se tváří v tvář ruským mapám a snímkům „ropného průmyslu“ Daeše hájí tím, že Rusku beztak nikdo neuvěří, protože jeho obvinění se podobají „sovětské propagandě“. Prezident Erdogan přešel do protiútoku a slíbil důkazy o tom, že se na kšeftech s ropou od Daeše podíleli i „známí ruští šachisté“, čímž měl nejspíš na mysli dlouholetého šéfa šachové federace FIDE, oligarchu Kirsana Iljumžinova, kterého USA nedávno zařadily na sankční seznam s obviněním, že zprostředkovával nákup ropy od Daeše pro syrskou vládu. (Mimochodem, stalo se tak krátce poté, co FIDE uznala slavného šachistu a Putinova kritika Garriho Kasparova vinným z korupce a na dva roky ho odstranila od šachů.)
Do „přehazované“ se vložil i Írán s tím, že „pokud Turecko není o ropných obchodech s Daešem informováno, rád mu důkazy dodá také“. Mohou se podle všeho týkat vazeb Erdoganovy vlády na organizovaný zločin, přes který byly Daeši do Sýrie údajně dodávány bezpilotníky. (Rusko už mezitím začalo Íránu dodávat protiletecké systémy S300.)
Homs i hranice
Zatímco Ankara nejspíš přesně neví, jaký má být její další krok (a v médiích se objevují „podezřele načasované“ poukazy na Izrael a jeho ropné kšefty s Daešem), po devíti týdnech ruského bombardování a postupu pozemních operací syrské armády Damašek v týdnu oznámil ovládnutí Homsu, třetího největšího města Sýrie. Stalo se tak mimo jiné i po sérii jednání o zastavení palby, díky čemuž se z města o minulém víkendu stáhly poslední dva tisíce džihádistů, přičemž další asi dvě stovky se jich vládě rovnou vzdaly.
Dokončení textu ZDE
