– jb –
8.12.2015 Ucho 24
Znalost šachu patří ke kulturní výbavě ruských politiků. Není divu, málokterá hra dokáže tolik naučit strategickému myšlení a sebeovládání. Uvědomil jsem si to, když jsem si četl Poslání přednesené ruským prezidentem Vladimírem Putinem ve čtvrtek v Kremelském Georgijevském sále. Zhruba třetina projevu byla určena jak domácímu tak zahraničnímu publiku, a právě ta ve mně vyvolala asociace spojené se šachovými partiemi hranými s více protivníky na více šachovnicích. Tomu se říká simultánka.
Tu dokáže hrát jen velmi dobrý šachista a může uspět jen tehdy, když od samého počátku má iniciativu a vnutí protivníkovi svůj styl hry. Soudobému vedení Ruské federace je třeba přiznat, že toto zatím zvládá na výtečnou. Velmi mu nahrávají chyby, kterých se dopouštějí hráči na druhé straně.
Bez ohledu na to, zda se to odehrává na Ukrajině nebo na Blízkém východě, charakter jejich počínání je téměř stejný – bezradnost a pasivitu v hledání odpovědí na ruské kroky doprovázejí nepromyšlené radikální reakce s použitím prvků terorismu. Za posledních několik týdnů jsme to viděli na Krymu, který čelil bombovému útoku na přívod elektrické energie a následné blokádě prováděné radikály z Pravého sektoru a organizací Krymských Tatarů na Ukrajině. Odstřižení od ukrajinské elektřiny nakonec učinilo poloostrov více ruským než byl předtím. Materiálně i duchovně.
Sestřelení ruského vojenského letadla a barbarské zavraždění pilota patří do stejné kategorie. Tureckému prezidentovi se nepodařilo (a nepodaří) dostat Rusko do konfliktu se státy NATO (tedy i s námi), takže následkům svého neuváženého činu bude muset čelit sám. Zatím postupně přichází o zbytky své dobré pověsti. Nepochybuji o tom, že ruská rozvědka již dávno shromáždila relevantní důkazy o obchodních i politických spojeních Turecka (a specielně blízkých příbuzných prezidenta Erdogana) s tzv. Islámským státem. Teď je (určitě s lítostí, neboť jejich diskrétní použití by přineslo více užitku) postupně zveřejňují a počkají si na jejich vnitroturecký dopad. Ani v Orientu nelze dlouhodobě přežít ztrátu tváře.
V Sýrii se situace na bojišti musí vyvíjet o něco lépe, než jsme zatím informováni. Jinak si neumím vysvětlit jediný úlet v projevu V. V. Putina, který posléze opravoval jeho tiskový mluvčí – výrok o tom, že syrská armáda je pod ruským velením. (K úspěchu je třeba se přihlásit včas.) Pasáž o Sýrii považuji za nejsilnější část projevu.
Ruský prezident charakterizoval současnou podobu bojiště jako zónu chaosu a hrozeb celému civilizovanému světu a protivníky syrského prezidenta Bašára Asáda nazval náboženskými tmáři. Také řekl, že mezinárodní terorismus a tzv. Islámský stát nelze porazit silami jedné země s ohledem na to, že má nepřetržitou finanční podporu a využívá nové stěhování národů. Doporučoval společnou operaci pod mandátem OSN. V této souvislosti mě zaujaly velmi ostré vyhrůžky na adresu tureckého prezidenta.
Nicméně bát by se asi měly ty státy a politici, o nichž přímá řeč nebyla. Nechrání je členství v NATO, dlouhodobě podporují vnitřní ruský terorismus, jsou bohatí a slabí. Za současné situace je to například pro Katar doslova smrtící kombinace. Logika války je neúprosná…
