Rusové tvrdili, že sestřelení letadla 24. listopadu bylo záměrným předem naplánovaným útokem Turků. Má tento argument opodstatnění?

Při pohledu na podrobnou ruskou časovou posloupnost toho, co se stalo – jakož i na mnohem méně podrobné turecké radarové mapy – bych řekl, že důkazy vypadají dosti silně pro to, že Turci útok připravili. Zcela jistě nedělali nic, co by poukazovalo na rutinní vzdušnou hlídku podél hranice. Jejich akce v žádném případě nebyla rutinou, celodenní vzdušnou hlídkou.

Jak to můžeme říct? 

Cílová oblast, o kterou se Rusové zajímali, byla si pět mil jižně, podél silnice vedoucí k tomuto přechodu. To byla cílová oblast, kam byly tyto dva Su-24 vyslány v den sestřelení. Posádky dostali úkol asi v 9:15 moskevského času. Vzlétli asi o půl hodiny později a mířili do oblasti asi třicet mil od středomořského pobřeží – jinými slovy, dosti na východ od cílové oblasti – aby tam poletovali, než dostanou další pokyny k zasažení cílů v cílové oblasti. V tu chvíli jen křižovali a poletovali v osmnácti, devatenácti tisících stopách a pokoušeli se šetřit palivo při čekání na určení specifického cíle.

Let k jejich vyčkávací oblasti byl velmi krátký, protože vyletěli z ruské základny jižně od Latakie. Byl to asi deseti minutový let. Bylo to asi třicet mil daleko. Po dosažení své vyčkávací oblasti – zhruba ve tři čtvrtě na deset – byli v dohledu tureckého radaru, protože byli vysoko a nedaleko od hranice, zhruba šestnáct mil jižně.

Dostali přidělen cíl, kterým byla silnice jižně od tohoto důležitého hraničního přechodu, a provedli první útok, kdy každý z letounů útočil na jiný cíl, asi ve čtvrt na jedenáct. Udělali obrátku o 180, aby sledovali dráhu z opačného směru a připravili se na druhý útok. Vlastně provedli druhý útok asi o sedm či osm minut později. Jeden ze dvou Su-24 zasáhl své cíle asi v 10:24 a byl téměř okamžitě sestřelen, když se vzdaloval od cíle.

A co turecké letectvo, co to dělalo v tu dobu?

Turci vyslali dvě F-16 o dosti dříve, než byla doba, o které mluvíme, z Diyarbakir, velké základny tureckého letectva, asi 250 mil vzdálené, aby se prosmekli ze Středozemního moře přes hornatou oblast, která byla asi dvacet pět mil severně od tohoto hraničního přechodu. Zajímavé je, že dorazili do této oblasti zhruba v době, kdy byly ruským pilotům určeny cíle, a F-16 se vznášely nad hornatou oblastí asi hodinu a patnáct minut.

Zde je klíčová věc. Nevznášeli se ve velké výšce – řekněme dvacet až třicet tisíc stop – aby šetřili palivo, kde by se pohybovali normálně, pokud by prostě prováděli rutinní pohraniční hlídku. Poletovali dosti nízko, asi v 7,500-8,000 stopách, což je, a to především, pod hranicí pokrytí syrských a ruských radarů, které byly kolem Latakie, a což je velmi na palivo náročná výška pro poletování. V těchto nízkých výškách spotřebujete spoustu paliva.

To vám okamžitě říká, že pokud tam viseli 75 minut, museli být dotankováni na cestě k této misi, protože byli dost daleko od domovské základny – 250 mil – takže museli dostat palivo po špunt, aby ho měli dost aspoň na hodinu a čtvrt v této na palivo náročné nízké výšce. Turecké letectvo má řadu amerických tankerů, které provozují sami, takže zcela jistě mohli, a bezpochyby tak učinili, dotankovat tyto F-16 před tímto střetem.

Viseli v nízké výšce nad touto hornatou oblastí severně od hranice, a nyní je 10:15. Ruská letadla, Su-24, právě dokončují svůj obrat po prvním útoku a chystají se zaútočit z této dočasné pozice dosti východně od cíle. V tu chvíli dvě F-16 přerušují svůj vyčkávací let, aby letěly přímo na jih, celkem jistě pod tureckou pozemní kontrolou, protože evidentně neloví Su-24, a letí po křivce, směřují přímo k bodu střetu, který jim evidentně pozemní kontrola poskytla – do bodu, který je velmi blízko cíli, který Su-24 právě bombardovaly. Je to evidentně bod, do kterého se vrací, aby mohly bombardovat opět.

F-16 dorazily hezky a přesně na čas do pozice pro odpálení raket, velmi blízko hranice a tři až čtyři míle od druhého Su-24 – který právě dokončil bombardování svého druhého cíle – asi v 10:24. Jedna z F-16 se na něj zaměří, odpálí raketu – podle Rusů infračervenou – a okamžitě prudce klesá, aby se dostala pod syrské radary. F-16 provádí těžký výkrut dolů doprava a je zpět pod osmi tisíci stopami a směřuje na sever, pryč ze scény střetu. Při tomto obratu vstupuje do syrského vzdušného prostoru, než začne směřovat na sever a vracet se domů do Diyarbakir, pravděpodobně v tu chvíli bez paliva, a spojuje se opět s tankerem, aby se dostala domů.

Byl v syrském vzdušném prostoru, když odpaloval rakety?

Ne nutně. V tuto chvíli těžko říct. Celá tato akce je dost blízko hranice a není důvod věřit ani Turkům, ani Rusům ohledně vzdálenosti půl míle nebo míle severně či jižně od hranice, ale není pochyb, že turecká F-16 pronikla do syrského vzdušného prostoru při provádění svého prudkého sestupu, aby se dostala z oblasti. Směřoval na jih, aby zaútočil na Su-24 letící z východu na západ, který právě dokončil bombardování cíle. Tento Su-24 se téměř okamžitě stáhnul, asi míli a půl od hranice.

Bodem sváru zde není cílová oblast. Cílová oblast je asi čtyři nebo pět mil jižně od tohoto slavného hraničního přechodu, o kterém jsme právě mluvili. Bodem sváru je úzký pruh tureckého území dlouhého asi pět mil, zasahujícího přímo do Sýrie, ve svém nejširším místě na severu asi míli a půl a zužujícího se na půl míle na jižním výběžku. Tento prst je asi šest mil východně od cílové oblasti. Takže když směřovali na západ při své cestě k útoku na cíle, museli Su-24 nutně proletět velmi blízko nejjižnějšího výběžku prstu. Jinými slovy, celý spor o to, jestli bylo toto sestřelení legitimní nebo ne, je o tom, jestli Su-24 na cestě k cíli prolétly nad tímto prstem na několik vteřin.

Pamatujte opět na situaci. Máte cíl, který je deset mil od Středozemního moře východně. Dalších asi šest mil východně je tento pruh území. Je dost na východ od cílové oblasti. Vyčkávací oblast, ze které Su-24 přilétaly, je dalších šestnáct mil východně. Letí ze své vyčkávací oblasti, která je dosti jižně od hranice. Prolétají kolem prstu, možná ho přelétají, možná jsou těsně pod ním, a směřují k cíli.

Ale pokud Rusové byli v tureckém vzdušném prostoru, jak tvrdí Turci, nebylo by pro Turky racionální je zachytit?

Je zde malý detail, který je výmluvný. K údajnému překročení hranice došlo při prvním bombardování prováděného z vyčkávací oblasti, a podle Turků byli Rusové zhruba půl míle severně od výběžku prstu a tak byli v tureckém vzdušném prostoru asi po sedmnáct vteřin – nepatrný krátký časový úsek – při cestě k útoku na první cíl. Rusové samozřejmě říkají, že byli jižně od prstu, asi míli. Bůh ví, kdo má pravdu. Jsem si jistý, že kdybychom měli přístup k radarovým záznamům, mohli bychom říct velmi rychle, kdo lže a kdo ne, ale nikdo nám nedá přístup k přesnému radarovému diagramu.

Zde je velmi zajímavá věc. K tomuto překročení hranice došlo při letu k prvnímu cíli, asi v 10:15. Při druhém letu k cíli byli Rusové jasně jižněji. A to podle diagramů a map poskytnutých při ruské konferenci, které jsou velmi, velmi podrobné, s přesnými časovými body po každé minutě. Sedmnácti vteřinový přelet hranice, jak tvrdí Turci, proběhl asi v 10:15, ale Turci čekali. Nezaútočili na letadlo, které překročilo hranici. Prostě seděli a čekali, dokud letadlo neletí v přípravném manévru na další útok asi o sedm či osm minut později, a tehdy zaútočili a sestřelili ho.

Vzhledem k palivo žeroucí nízké výšce vyčkávacího vzorce F-16, který kupodivu odpovídal letovým časům ruských letadel, a faktu, že dokonce ani nepronásledovali letadlo okamžitě po údajném překročení hranice, to celé smrdí dosti předem naplánovanou operací. Turci umožnili ruskému letadlu zasáhnout cíl a provést dlouhý osmiminutový manévr při přípravě na nový útok a pak přiletěli ze skrytu v nízké výšce. Vyletěli trochu výše, aby získali dobrou palebnou výšku, prosvištěli na jih, zasáhli Su-24, poklesli pod radar, přičemž vstoupili do syrského vzdušného prostoru a směřovali na sever, ven z pokrytí radarem, zpět na Diyarbakir.

Takový přepad by nebylo těžké provést, protože Rusové, ve svém podrobném svědectví o této věci, velmi jasně uvádí, že koordinovali s NATO, s Američany, oznámili jim útok dosti dopředu a dodržovali protokol odposlechu na NATO odsouhlasené frekvenci ohledně možných varování či výstrah od NATO nebo Turků. Američané měli spoustu času, aby informovali Turky, že tato mise probíhá. Mohli dokonce být informováni Rusy den předem. Všechny nezbytné předpoklady zde byly připraveny.

Turci hodně povykovali kolem těch deseti varování, o kterých řekli, že vyslali ruským letadlům. Co z toho plyne?

Opět, to je jedna z těch věcí, u které je těžko říct a těžko vědět, které straně věřit. Rusové při své tiskovce, ve své podrobné tiskovce, velmi jasně a neústupně říkají, že samotné F-16, útočící F-16 nikdy žádné varování neodvysílaly. Ani Turci či Američané netvrdí, že F-16 varovaly ruská letadla. Ale samozřejmě mezinárodní protokoly pro obranu před průnikem do vzdušného prostoru vyžadují, aby samotná útočící letadla varovala cíl – vizuálně nebo po rádiu – ať již jde o civilní, nebo vojenské letadlo, nebo cokoliv, co právě narušuje vzdušný prostor a musí se otočit.

Turci říkají, že odvysílali svá varování z pozemní řídící stanice. Tvrdí také, že odvysílali tyto rádiové výzvy jak na civilní mezinárodní nouzové „obranné“ VKV frekvenci, tak na vojenské KV frekvenci, předem dohodnuté NATO a Rusy. Američané rychle potvrdili, že jejich monitorovací zařízení turecké varovné rádiové výzvy z pozemní stanice zachytila, ale vyhnuli se sdělení frekvence, kterou slyšeli. Ale Su-24 nemají na palubě žádné rádio pro příjem VKV signálů, což je fakt, který je Američanům, NATO a turecké rozvědce velmi dobře znám.

Je zde spousta dohadů, že je to chyba druhé strany. Velmi pravděpodobně je pravda, že Turci odvysílali varování, ale tato varování mohla být záměrně odvysílána jen na mezinárodní civilní frekvenci, takže Su-24 je nemohly nikdy slyšet. Nebo je možné, že rádia Su-24 s vojenskými frekvencemi mohla mít zkrat, což je snadno uvěřitelné vzhledem k dobře známé nespolehlivosti ruské elektroniky.

Věřím, že F-16 nikdy žádná varování neodvysílaly, protože by bylo překvapivé, kdyby ano. Zde měly všechny ty problémy s dotankováním a letem ve velmi nízké výšce, tlačily palivo nadoraz, jen aby zůstaly mimo radar Rusů a Syřanů, a pak proč by náhle oznamovaly, že tam jsou tím, že by varovaly letadla, když evidentně připravovaly situaci, ve které se skrývaly? Pozemní řídící stanice v Turecku pravděpodobně varování odvysílala, ale mohlo jít o varování, která neměla být zachycena.

Neměly by Spojené státy radarové záznamy ze svého AWACSu nebo ze svých zařízení na Inçirlik? Byli by schopni sledovat, co se děje?

Je velmi pravděpodobné, že měli oblast dobře pokrytou, pravděpodobně stejně dobře, jako Turci. Turci samozřejmě mají celkem rozsáhlou síť hraničních radarů a Rusové a Syřané mají tyto radary dobře zmapované a vědí přesně, kde jsou, což je důvod, proč mohou být Rusové tak přesní, kdy říkají, že Su-24 se dostaly pod turecké radary v 9:52, protože vědí dosti přesně, kde jsou.

Američané mohli mít velmi snadno přístup k těmto radarovým výsledkům. Netuším, jestli měli AWACSy ve vzduchu v tu dobu, ale pokud ano, bylo by snadné pokrýt i tuto oblast. Zcela určitě Američané mají kompletní rádiové pokrytí této oblasti, jistě slyšeli všechny dotyčné rádiové přenosy.

Nyní Rusové říkají, že aktivovali svůj protivzdušný systém, slavné S-400 tuším, aby zajistili, že se to nebude opakovat. Opravdu to vylučuje, aby Turci zasahovali do provádění ruských útoků v této oblasti?

Odpověď je ne, ale je to zatracená hrozba. Verze S-400 s nejdelším dosahem je dobrá pro dvě stě padesát mil. Rusové je instalují na své letecké základně jižně u Latakie, padesát mil od hranice. Takže představitelně by mohli střílet dvě stě mil do Turecka. Mohou či nemusí být schopni zabránit skrytým tureckým letadlům střílet při dalším ruském útoku v hraniční oblasti, ale zcela jistě mají možnost ho zachytit, nebo jeho přátele, na cestě domů. To je skutečný meč visící nad hlavami Turků, tedy že Rusové mají možnost střílet hluboko do Turecka a mohou tak činit kdykoliv chtějí.