Ne láska, ale peníze jsou mocná čarodějka!

Podívejme se však na ten platový zádrhel u soudců z jiného pohledu a sice, kdo tento stav způsobil, resp. zavinil. Podle současné ministryně M. Marksové (MPSV) prý tak stát napravuje špatný výpočet, který uplatňoval uplynulých dvanáct let. Znamená to, že stát , resp. příslušné ministerstvo svým způsobem o tomto nedostatku vědělo, za celá léta se nemělo k tomu tento nedostatek napravit. Takto by to zřejmě pokračovalo dál, kdyby se jistá soudkyně nezačala domáhat doplacení platu ze špatně stanovené platové základny a protiústavně snížené platy v letech 2011-12. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vyhověl domáhající se soudkyně o doplacení, vláda se rozhodla dikci NS částečně vyhovět. Nicméně, dvanáct let se vědomě toleroval tento nedostatek, jako by se čekalo, že se na to zapomene. Nezapomnělo. Na co se ovšem zapomnělo je, že resort spravedlnosti MPSV má nejen mzdovou účtárnu, ale také nějaký kontrolní orgán, resp. existuje NKÚ, který provádí (jak je patrné z různých informací) část a hluboké kontroly v různých institucích, včetně ministerstev. Jak je možné, že po dobu dvanácti let tento nedostatek neodhalili, aby mohla být provedena náprava? Není tedy vina, kromě účtárny MPSV na vině také NKÚ? Na kom je tedy odpovědnost? A bude někdo za tento hrubý nedostatek nějak postižen? Lze se důvodně domnívat, že se to přejde, protože nějaké odpovědnost na státních úřadech zřejmě neexistuje. Navíc, jak je výše uvedeno, nebýt oné soudkyně, domáhající se doplatku, kdož ví jak, kdy a zda vůbec by se k této chybě došlo, zda by se k ní někdo přihlásil, nebo zda by to NKÚ vůbec někdy odhalil!

Velmi zarážející je zjištění a skutečnost, že si soudci takříkajíc o svých platech rozhodují sami! Pravda, není to tak doslovně, nic méně na výši platu se nemalou měrou podílí. Totéž platí o poslancích a senátorech. Kde je podobná možnost v jiném zaměstnání, spolupodílet se na výši platu? Soudci, ale také poslanci, senátoři a ministři prý mají na dorovnání platů zákonný nárok. Zákonný znamená, že zákon musel někdo navrhnout, projednat a schválit. A byli to zase poslanci, senátoři a vláda, kteří platy projednávali i se soudci, aby se naplnila litera zákona. Pan Malý se k tomu vyjadřuje, že je to velká sprostota a nehoráznost? Já si myslím, že je to především nemorálnost a sorry, nenažranost. Ono vůbec nejde o nějakou závist, jak by se někdo z této branže mohl domnívat, ale tady jde o etiku, moráku, spravedlnost, zkrátka o čest! A tady zřejmě narážíme na problém, jak dalece jsou tito lidé schopni vnímat a hlavně akceptovat pojem zvoucí se “čest”. Ten je zcela jistě pro výše jmenované pojem dostatečně známý, ale v podmínkách naší české oligarchické demokracie neaplikovatelný, spíše nežádoucí a nepotřebný. To, že dnes soudci berou 25 násobek životního minima a chtějí třicetinásobek, nebo že berou šestinásobek průměrného důchodu a chtějí sedminásobek, to o jejich morálním kreditu příliš nesvědčí. Není proto od věci zmínit další skutečnosti, o kterých píše pan Malý.

Hasiči, záchranáři, policisté, horská služba, různé pohotovosti a další, co “makají” bez ohledu na čas a odměňování, ti co zachraňují lidské životy, ti nárok na slušné peníze nemají? Zkoumali či zabývali se poslanci, senátoři, úředníci MPSV, ale i odbory a jiné orgány, zda mají lidé těchto profesí “nastavené” platy s ohledem na jejich náročný výkon pracovní činnosti? Není pochyb, že poslanci, senátoři a soudci budou předhazovat svou důležitost, výši platu jako pojistku proti možné zkorumpovanosti soudců, ale proboha, copak to je nějaká pojistka, která by v tom někomu překážela? Když bude soudci nabídnut úplatek 5 milionů, tak může mít plat milion měsíčně, stejně těch 5 milionů vezme, co si budeme povídat. A že se společnost bez nich neobejde? Domnívám se, že v současné době se bez nich i obejdeme, protože ani poslanecká sněmovna, senát a všechny součásti ministerstva spravedlnosti (státní zastupitelství, všechny stupně soudů, včetně špiček policie ČR) nás přesvědčují o tom, jaký jsme (ne)právní stát, jak se věci neřeší a když ano, tak ne spravedlivě! Kolik bylo stíháno a odsouzeno lidí velmi bohatých nebo vysokého postavení? A k tomu ještě ta Klausova amnestie, kterou Ústavní soud neshledal nezákonnou, resp. neuměl (nebo nechtěl tomu zabránit. Proč asi?

Nejnemorálnější na tom všem je, že jakkoliv vláda konstatuje trvalý nedostatek financí na realizaci řady investic a potřebných plateb v době, kdy má republika pět set padesát tisíc nezaměstnaných, průměrný důchod činí 11.050 Kč, v době, kdy životní minimum činí 3.410 Kč, na hranici bídy žije cca jeden milion a pod touto hranicí téměř 350 tisíc občanů této republiky, soudci se cestou žalob (svým způsobem vydíráním) vydupali dorovnání svých desetitisícových platů a na úkor všech nedostatkem postižených a trpících občanů si soudci a soudkyně, potažmo poslanci a poslankyně, senátoři a senátorky přijdou na statisícové doplatky, které státní rozpočet mimořádně zatíží o více jak jeden a půl miliardy korun (to je částka jen pro soudce). Odstupující ministryně spravedlnosti Válková se nechala dokonce slyšet, že ještě státu ušetří 4,4 miliardy, protože prý díky “porozumění” soudců, kteří podali žaloby, se doplatky pokrátí o zmíněnou částku. To je úspěch, za který si zaslouží se všemi poctami – odejít!

Soudci prý mají tolik práce, že si ji musí nosit domů (chudáci) a proto se domnívají, že mají nárok dostat přidáno. Osobně bych tento důvod neviděl jako ten hlavní, nicméně výše uvedené důvody v situaci, kdy ani stát, ani občané nejsou finančně dostatečně uspokojováni, kdy ale na druhé straně stát rozdává plnými hrstmi nefachčenkům a nepřizpůsobivým na sociálních a jiných dávkách (mám-li se slušně vyjádřit a neurazit), tyto doplatky by neměly být realizovány, notabene se zpětnou platností! Jenže je to zřejmě marný boj se ministerskými a soudcovskými “větrnými mlýny”. Soudci nejsou žádní “hej počkej”, je to privilegovaná, u nás často korumpovaná, neobjektivní sorta lidí, na které nikdo nikdy neměl, nemá a mít nebude!

Stát má peníze na korupci, na zakázky bez výběrového řízení, miliony vydává na úhradu a placení různých pokut, arbitráží a penále, výdaje státu navzdory proklamacím a slibům o šetření oproti loňskému roku narostly. Stát prostě má i při deficitním rozpočtu stále mnoho “neodkladných”, velmi sporných plateb a výdajů, jen nemá na potřeby těch, kteří si toho opravdu, ale opravdu poctivě zaslouží: hasiči, záchranáři, obyčejní poctiví policisté, zdravotní personál, nemocní, invalidní lidé, postižené děti a  řada dalších, třeba i lidé s životním minimem a i důchodci. Zkrátka, není nad rozvinutý český kapitalismus a jeho demokracii, tolik proklamované lidská práva a bezbřehou spravedlnost!