Petr Schnur
17. 12. 2015 (zasláno autorem)
Vzhledem k aktuálnímu dění v Evropě a na Blízkém východě budiž aktuálně zopakováno: milovník absurdního dramatu – nebo komedií, každému podle jeho gusta – si v dnešní době musí přijít na své. „Demokratické revoluce“ s korupčními oligarchy a neofašistickými skupinami na špici, boj proti islamistickému terorizmu po boku jeho sponzorů, islamistických diktatur i těch, kteří k nim směřují.
V několika regionech stáhli socialisté z volebního klání vlastní kandidáty s doporučením hlasovat pro Sarkozyho Republikány, aby se tak zabránilo nástupu Front national (FN) k moci. To se v regionech sice povedlo, nicméně věcně viděno je otázkou, zda fakt, že FN dostala tolik hlasů jako ještě nikdy v historii – volilo ji přes 6 milionů Francouzů – lze považovat za její porážku. Ale co obecně prozrazuje tato logika, ve které se „umírněná“ levice v boji proti „extrémní pravici“ nechá zastupovat „umírněnou“ pravicí, která je v praxi pravicovější než pravice „extrémní“? Zábavnější exit levice z politických dějin Evropy si nedokázal představit snad ani ten nejzavilejší pravičák se smyslem pro polit-fiction. Bizarní na této politické šarádě je totiž následující: FN je tak extrémně doprava, že odmítá diktát Wall Streetu, „volný trh bez hranic a omezení“ v režii bruselského centralismu, TTIP a dokonce i neokoloniální války mateřské země. Tedy body, které dříve patřily ke standartnímu programovému vybavení socialistických a sociálně demokratických stran. Nyní zbývá jediné: verbální levice by měla vysvětlit občanům a především bývalým voličům její historickou transformaci od tvořitelky dějin k obstarávači parlamentních většin pro pravicovou politiku.
Tento politický absurdistán je již tradičně doprovázen mediální kanonádou s tituly jako levice / pravice a extrémní / středový, které imitují skutečnou pluralitu myšlenek i programů a zároveň občanům sugerují vítězství dobra nad zlem. Obojí představuje z hlediska evropské politické kultury zásadní problém. Zmíněné pojmy, stejně jako mnoho dalších, pozbyly veškerou substanci, což z nich udělalo nástroj simplifikace a manipulace. Kolik mainstreamových „analytiků“ se například v souvislosti s voličským potenciálem FN zamyslelo nad poměrem mezi „xenofoby“ a „sociálními populisty“, tedy mezi imigrantskou a sociální otázkou, která hořela – a nejen ve Francii – již před náporem běženců? Rozumíme-li pod demokratickou politikou tvořivou sílu společnosti za co možná největší účasti občanů, potom tato vyprázdněná slova znamenají další stupeň depolitizace okcidentu.
I v souvislosti s francouzskými regionálními volbami – podobně jako v případě ukrajinské krize nebo tzv. arabského jara – podávají etablovaní „reprezentanti lidu“ spolu s masmédii občanům komentáře a analýzy ve formě politicko-žurnalistického „fast foot“. Nejde o to proniknout k podstatě věci, ale pomocí polopravd a simplifikace, jejichž rozsah i hloubku si u tzv. svobodných médií ještě před dvaceti lety nikdo nedokázal představit, celý problém zahalit do mlhy. Natolik jej zjednodušit, že jakékoliv vybočení z pevně stanoveného myšlenkového schématu se jeví jako politická úchylka hodná morálního opovržení. Až do neomezení omílané výrazy jako xenofobní pro ty, kteří mají problém s jednorázovým milionovým přílivem migrantů, populistický (levicově nebo pravicově, podle situace) na adresu odpůrců diktátu „trojky“ nebo třeba ocejchování predikátem ‚protievropský‘ těch, kteří odmítají ztotožnit bruselskou Unii s Evropou. Tyto bojové ideologizmy bez sebemenší reflexe signalizují, že je všechno jasné a není potřeba dále hloubat, pouze prakticky řešit. A sice tak, aby náš levě-pravý, umírněně-středový eurokoncert nedej Bože, nebyl narušen nějakým extrémně populistickým činem, jakým by třeba bylo znárodnění podniku ničeného spekulací nadnárodního kapitálu.
Francouzští socialisté tedy „řešení“ v tomto duchu našli a jak ukázal víkendový stranický sjezd německé SPD, nejsou jediní, kdo neomylně kráčí vstříc politické sebevraždě. I sociální demokracie Berlínské republiky odhlasovala podporu TTIPu, ačkoliv se naprostá většina národa staví proti této smlouvě. Podpořila i další militarizaci zahraniční politiky, která se fakticky dostala z dosahu právního státu i zdravého rozumu.
Obrazně řečeno: levicová politika těchto dvou stran má obdobnou reálnou hodnotu jako antiteroristický boj americké koalice proti IS po boku Turecka, Kataru a Saudské Arábie nebo demokratizace Ukrajiny Jazeňjukem, Porošenkem a Pravým sektorem.
Ať již byly jednotlivé pohnutky Francouzů k odevzdání hlasu pro FN jakékoliv, jeden obecný je spojuje s narůstající masou frustrovaných Evropanů. Ačkoliv jsou dosavadní debakly vnitřní i zahraniční politiky zcela evidentní, žádná z etablovaných „středových“ euro-stran není schopná účinné korektury a ochotná k zásadní změně kurzu. Namísto reflexe mlha a v ní se jede dál podle sepsaného scénáře, o kterém i jeho autoři vědí, že je k ničemu. Ze zajetého stereotypu se lze dostat jen pomocí scénáře nového, otázkou ovšem zůstává, kdo ho sepíše a kdo povede režii.
Vyšlo: http://www.literarky.cz/blogy/petr-schnur/21195-francouzske-volby-evropska-mlha
