Rostislav Isčenko
10.11.2015 RIA Novosti
Někdy v roce 2016 bude konečně překročen bod zvratu a americké elity nebudou moci volit mezi podmínkami kompromisu a kolapsu, předpovídá Rostislav Iščenko.
Paradox současné globální krize spočívá v tom, že posledních pět let, všechny více či méně odpovědné a nezávislé státy vynakládaly obrovské úsilí na záchranu Spojených států před hrozící jim finančně-ekonomickou a vojensko-politickou katastrofou. A dělaly to i přes neméně viditelné jednání Washingtonu, cílená na destabilizaci světového řádu, právem definovaného jako Pax Americana (“americký mír”).
Jelikož politika – hra s nenulovým součtem, to jest, že prohra jednoho se nevyhnutelně stane výhrou pro druhého, tento paradox má své logické vysvětlení. Krize jakéhokoli systému nastává, když jeho vnitřní organizace se dostane do rozporu s objemem disponibilních zdrojů (to znamená, že tyto už nestačí k udržení normálního fungování systému v obvyklém režimu). Situace předpokládá nejméně tři základní možnosti řešení:
1. Reformování, když vnitřní organizace systému se evoluční cestou uvede do souladu se zdrojovou základnou.
2. Krach systému, když totéž nastane revolučním způsobem.
3. Konzervace, když jevy ohrožující systém se silou uchovávají na základě nerovnoprávných vzájemných vztahů (lhostejno zda mezi třídami, majetky, kastami, nebo státy).
Metodu konzervace se pokoušela uplatnit Mingská a Qingská Čína a též Tokugawské Japonsko. Ona úspěšně fungovala v XIX. stol., až do začátku éry kapitalistické globalizace. Ale obě Východní civilizace (vnitřně dost silné) nepřežily srážku s technologicky vyspělejší (a proto i mocnější ve vojensko-politickém smyslu) evropskou civilizací. Japonsko našlo odpověď cestou modernizace (reformy) ještě v druhé polovině XIX. století, Čína se na sto let propadla do propasti semi-koloniální závislosti a krvavých občanských válek, až do dne, kdy nová komunistická elita pod vedením Teng Xiao Pinga, dokázala zformulovat koncepci modernizačních reforem.
Tento příklad nás vede k závěru: konzervace systému je možná pouze v tom případě, že je zabezpečena před jakýmikoliv nežádoucími vnějšími vlivy, což znamená, že ovládá globalizovaný svět.
Rozpor mezi koncepcí úniku z krize, přijatý americkou elitou a alternativní koncepcí navrhovanou Ruskem a podporovanou Čínou, pak zeměmi BRICS, a nyní už i velkou část světa, spočívá v tom, že politici ve Washingtonu vycházeli z vyhrazené pro sebe možnosti a schopnosti plně ovládat globalizovaný svět a směrovat jeho vývoj podle své vlastní potřeby. Proto, tváří v tvář vyčerpání své zdrojové základny zabezpečení mechanismu globální hegemonie, se pokusili řešit problém metodou násilného potlačování potenciálních oponentů, s cílem redistribuovat globální zdroje ve svůj prospěch.
V případě úspěchu by Spojené státy získaly možnost zopakovat zkušenost z konce 80. let a počátku 90. let, kdy krach Sovětského svazu a jím ovládaného socialistického tábora umožnil Západu dostat se z krize prostřednictvím přerozdělení globálních zdrojů v jejich prospěch. V nové etapě by se jednalo o přerozdělování zdrojů již ne ve prospěch celé skupiny Západu, ale výlučně ve prospěch USA. Tento postup by dal systému odklad, který by mohl být využit k vytvoření režimu zakonzervovaných nerovnoprávných vztahů, jejichž řízení americkou elitou nad vojenskými, surovinovými, finančními a průmyslovými zdroji, by tuto elitu zabezpečovalo před nebezpečím rozbití systému zevnitř, a likvidace alternativních center moci by zajišťovala systém před rozbitím z vnějšku, dělajíc systém věčným (alespoň v historicky dohlédnutelné době).
Alternativní přístup (nazvěme jej podmíněně rusko-čínský), předpokládal, že obecný zdroj systému bude vyčerpán rychleji než USA uspějí s vytvořenim mechanismu pro konzervaci svojí globální hegemonie. Na druhé straně, to vedlo k vybičování sil, zajišťujících mocenské potlačení globální periferie v duchu zájmů Washingtonského centra, a následně k nevyhnutelnému pádu systému.
Před dvěma či sto lety, by politika fungovala na principu “do padajícího šťouchni” a chystali by se podělit o dědictví aktuálně se rozpadajícího impéria. Ač globalizace však neen světového průmyslu a obchodu (toho bylo dosaženo už na konci XIX. století), ale i světových financí činila krach amerického impéria krajně nebezpečným a nákladným dějem pro celý svět. Zhruba lze říci, že Spojené státy by mohly pohřbít civilizaci pod svými troskami.
V tomto ohledu v rámci rusko-čínského přístupu se Washingtonu usilovně nabízela kompromisní varianta, předpokládající pomalé, evoluční rozpouštění americké hegemonie, postupné reformy mezinárodních finančně-ekonomických a vojensko-politických vztahů na základě stávajícího systému mezinárodního práva.
Americké elitě se nabízelo “hladké přistání”, při zachování značné části vlivu a aktiv, ale s postupnou adaptací systému na stávající realitu (jejím uvedení do souladu s disponibilní zdrojovou bází) v zájmu lidstva, a nikoli pouze jeho “nejlepší části” představující “tři sta rodin”, které v podstatě slibovaly zredukovat se na ne více, než třicet rodin.
Nakonec, je vždy lepší se dohodnout, než budovat nový svět na spáleništi starého. Tím spíše, že globální zkušenosti podobné dohody existují.
K tomu patří i praxe výkupu podniku od vlastníka při znárodnění namísto prosté konfiskace, a ruská praxe celonárodního souhlasu posledního desetiletí, kdy oligarchy přesvědčili (prostřednictvím cílených represí použitých na ty nejchamtivější a nejnechápavější), a rozdělit se o moc a zisky s lidem a státem. Výsledek samozřejmě neuspokojil radikály z obou stran, ale zato se zdařilo vyhnout se občanské válce a zničení státu.
Až do roku 2015 americká elita (nebo alespoň ta její část, která určovala politiku USA), si byla jista, že dostupné finančně-ekonomické a vojensko-politické moci bude mít dost na to, aby si podrobila celý ostatní zbytek světa a zachovala si hegemonii Washingtonu na podkladě potlačení skutečné politické suverenity a libovolných ekonomických práv, včetně (v konečné fázi) i lidu Spojených států. Důležitým spojencem pro ni byla evropská byrokracie – tj. kompradorská, kosmopolitní část elity EU, jejíž prospěch byl založen na zapojení do transatlantické (tedy podřízené USA) struktury EU (kde téze o Atlantické solidaritě se stala geopolitickým dogmatem) a do NATO, proti zájmům národních států – členů EU.
Nicméně, ukrajinská krize, prodlouživší se mnohem déle, než se původně plánovalo, prudká vojensko-politická aktivace Ruska v usměrňování syrské krize (na kterou USA neměly adekvátní odpověď), a co je nejdůležitější, postupující vytváření alternativních finančně-hospodářských struktur, zpochybňujících pozici dolaru jako skutečné světové měny, přiměly k aktivaci část americké elity náchylnou ke kompromisu, (která byla půldruhého desetiletí fakticky zbavena vážného vlivu na přijímání strategických rozhodnutí).
Nedávná prohlášení Kerryho a Obamy, kolísající v rozpětí od připravenosti k oboustranně přijatelnému kompromisu ve všech sporných otázkách (i Kyjevu dávají pokyny plnit “Minsk”) až po snahu pokračovat v politice konfrontace, jsou důkazem zintenzivnění zápasu uvnitř washingtonského establishmentu.
Výsledek tohoto boje předpovědět není možné – příliš mnoho statutárních politiků a vlivných rodin, spojilo svou budoucnost s usilováním o zachování imperiální nadvlády, než aby upuštění od něho mohlo pro ně proběhnout bezbolestně. Ve skutečnosti jsou ve hře mnohomiliardové částky dolarů a celé politické dynastie.
Nicméně, s jistotou můžeme konstatovat, že pro jakákoliv rozhodování existuje určité okno možností. A zde: okno možností, umožňujících USA měkce a kompromisně přistát, se uzavírá. Washingtonské elity už nevyhnutelně narazí na mnohem vážnější problémy než byly ty, které je očekávaly před 10 -15 lety. Ale zatím lze stále ještě mluvit o přistání, byť už i tvrdším a s výlohami, ale ne o katastrofě.
Nicméně, USA by měly přemýšlet urychleně. Jejich zdroje tají mnohem rychleji, než očekávali autoři plánu na konzervaci světového imperia. Ke ztrátě kontroly nad zeměmi BRICS se připojuje plíživá sice, ale dostatečně rychlá, ztráta kontroly nad evropskou politikou a počátek geopolitického manévrování monarchií Středního východu. Vytvořené a spuštěné Ruskem, Čínou, finančně-ekonomické struktury BRICS se rozvíjejí podle své vlastní logiky a jejich rozvoj Moskva a Peking nemohou příliš dlouho tlumit v očekávání, že se u USA probudí schopnost domluvit se.
Někdy v roce 2016 bude bod zvratu konečně překročen, a americké elity si nebudou moci vybírat mezi podmínkami kompromisu a krachem. Jediná věc, které pak budou schopni – hlasitě třísknout dveřmi, ve snaze vtáhnout za sebou do propasti zbytek světa.
No, sebevražda se jim jistě podaří, ale problém vraždy civilizace není tak snadno proveditelný ani dostupnými americkými prostředky. A co bude za rok nebo za dva?
Překlad Petr Běhávka
