Peter Koenig
11.11.2015 Střípky ze světa
Některé pravdy znějí pramálo „salonfähig“. Třeba ta, jak temné cíle a síly jsou k nalezení za dnešní migrační vlnou. Peter Koenig je z těch, kdo ví, že taková špína pod pokličkou zůstat nesmí.„Revolucionář z povolání“ to rozhodně není. Má za sebou 30 let ve Světové bance. Pracoval tu hlavně na projektech v oboru životního prostředí a vodních zdrojů. Z první ruky tak vytěžil i vázaný mix beletrie a tvrdé faktografie, nazvaný Imploze – ekonomický thriller o válce, ekologické destrukci a korporátní chamtivosti.
(Implosion – an Economic Thriller about War, Environmental Destruction and Corporate Greed). Je i spoluautorem jiné knihy – Světový řád a revoluce – eseje z rezistence (The World Order and Revolution – Essays from Resistance).
Tím věrohodněji teď zní, píše-li o „záplavě běženců, kterou si objednal washingtonský diktátor“. O tom, že si je napřed navozil hlavně tureckýma rukama do „táborů pro 2,5 milióny lidí s kompletní infrastrukturou, jejichž výstavba vyšla na 6 miliard dolarů“ („údržbu nepočítaje“). Aby je „v pravý čas, tak jako teď“ – a „po velkých hordách“ – vyexpedoval do „bouřlivého podzimního počasí, po němž přijde tvrdá evropská zima, na rozkaz téhož diktátora“. A „využil tak běženců“ (před svou vlastní politikou) – sám „pohodlně chráněn dvěma oceány“ – „ jako zbraně, destabilizující EU“.
„Silný muž z Washingtonu“ si to může dovolit jen proto, že „Evropa je jeho důvěřivým vazalem“. A její jednotlivé vlády ten „proud migrantů z donucení“ buď postrkují do sousedních zemí, anebo „své hranice uzamykají ploty s ostatním drátem, střeženými ozbrojenou policií, armádou a ostrými psy“. Ať tak či onak, je to další panoráma „nouze ve světě, ovládaném nespravedlností na denním pořádku“.
Coby dílo „dogmat neoliberálního panstva, jemuž jsme dovolili, aby se v posledních 30 letech zmocnilo našeho západního světa“. Neokonzervativců, kteří zůstanou u kormidla tak dlouho, dokud tomu „my, lidé – drtivá většina, 99,99 procent planety“ nezatneme tipec.
Pravým motivem snímků, z nichž hledí tváře zoufalých dětí, žen i starých mužů – „tisíců a tisíců na ´cestě za lepším´“ – je dosáhnout, aby evropská veřejnost „změkla“. A byla ještě „povolnější vůči nadvládě a apetitu arogantního, přerostlého zvířete“. Nabylo sice „podoby Spojených států amerických, reprezentuje však globální, sionisty vedenou elitu, disponující vyděračskou vražednou armádou, která polyká přes polovinu vojenského rozpočtu světa“.
I uprchlická vlna má vyslat jasný vzkaz úplně všem: „Buď stáhneš chvost, nebo tě sankce neminou. Ať už ty ekonomické, anebo cestou násilné změny režimu. Buď se diktátu podvolíš, anebo z tebe pod ´falešnou vlajkou´ uděláme provinilce, hodného trestu a likvidace.“ Zatím to žel funguje: „Z 28 zemí Evropské unie není jiná, než neoliberální, jedna jediná. Jak je to vůbec možné? V uniformním světě, kde rozlišení na ´levici´ a ´pravici´ ztrácí smysl?“
Ve světě „generálního volebního podvodu“, podávaného na „stříbrném podnosu jako vrchol demokracie“, který však „nikdo nechce vidět“. Zrovna jako ti, co se „klaněli císařovým novým šatům a ne a ne si připustit, že ten císař je dočista nahatý“. „Demokracie, zformovaná před 2.500 lety v myslích filozofů antického Řecka, neexistuje. V našem západním západním světě je na prodej každý bez výjimky. Politik, který by nebyl, je raritou. Dlouho jím nebude. Vládnou peníze.“
Kdesi v „hloubi duše sice tušíme všichni, že ´je cosi v nepořádku´. Milióny uprchlíků, zaplavujících evropský kontinent z ničeho nic – něco tu nehraje.“ Komu však „dojde, že jde o systematickou destrukci celého regionu Středního východu a severní Afriky (MENA) – a právě to si spojí s uprchlíky?“
Že „média lžou čím dál flagrantněji, sice pociťujeme. Nic s tím však neděláme. Kdybychom dělali, nežijeme ve světě permanentní války, konfliktů, vraždění kvůli moci, nadvládě a chamtivosti, vykořisťování – egocentrismu až za hrob“. Ani „nevěříme přívalu lží, valících se ze zkorumpovaných mainstreamových médií“. Teprve až tohle přestane, „nebudeme nuceni prchat před jedním požárem za druhým“. Jen pak „nebudou žádní uprchlíci, ale jen samí hrdí a důstojní lidé, rozvíjející své země, své kultury a usilující o vlastní blahobyt – což je právem každé lidské bytosti“.
Zato teď jsou i „v Německu vesnice, kde je uprchlíků víc, než místních obyvatel“. „Kdo to vše ale zaplatí?“ Ještě před pár týdny hýřilo Německo dobrotou a štědrou pohostinností. „To vše je ale už nenávratně pryč.“ „Lež, zase lež a po ní zas jen lež tu důvěru obrátila v prach.“
Stále „jako bychom však celé té režii neviděli až do střev“. Ne a ne nám dojít, že je to „macchiavelistický plán, sledující hned několik cílů“. Z mnoha „běženců se stávají noví otroci“. „Řada z nich má i vysoké vzdělaní, jsou však chudí, hladoví a bez střechy nad hlavou. Aby své rodiny uživili, budou pracovat za pár šupú, a zvyšovat tím nezaměstnanost.“ „Decimovat tuzemské ekonomiky a šířit strach a úzkost mezi domácí populaci.“ A „lidem, kteří úzkosti propadnou, energie ubránit svá práva a suverenitu schází. Jsou snadnou kořistí. A to je to, oč Washingtonu a s ním spojeným vazalům jde.“
Ten samý „exodus miliónů ze Sýrie, Iráku, Libye – celého regionu MENA – drancuje mozky zemí, z nichž pocházejí.“ A je zároveň nástrojem tlaku na mzdový dumping, „demoralizaci, podněcování řevnivosti, rozdělování komunit a celých společností“ v evropských zemích. „Vzdělaní běženci putují na Sever, hlavně do Švédska, Dánska a Norska.“ Většina z nich však „končí v ráji blahobytu – Německu“. Aby i tu pomohla „snížit výrobní náklady, zvýšit zisky a ještě dál prohloubit propast mezi bohatstvím a chudobou, rychle zvyšující sociální nerovnost.“
Právě Německo je však hlavním terčem z důvodu, který formuloval už Churchill: „Ameriku udržet v Evropě, Německo na kolenou a Rusko za jejími branami.“ Oč víc se to podaří i vůči dnešnímu Německu – coby klíčovému článku celého kontinentu – „tím zranitelnější“ a „zralejší na hravé převzetí washingtonským panstvem“ bude celá Evropa.
Proud běženců se hemží i „značným kvantem islamistických džihádistů (podle některých odhadů tvoří až 10 %, důkazy ovšem samozřejmě k dispozici nejsou)“. Míří sem s „cílem etablovat v Evropě své buňky“. „Explozívní nálože nepokojů, až je tu Velký Diktátor bude poptávat ve stylu zkrachovalého ´arabského jara´ či nechvalně známých ´barevných revolucí´.“
To vše je součástí širšího scénáře, namířeného proti Evropě – spolu s intrikou „Transatlantického investičního a obchodního partnerství“ (TTIP), „umělých ekonomických krizí, podněcovaných ´washingtonským konsensem´“, „podloudným měnovým systémem Fedu, Wall Street, Banky pro mezinárodní zúčtování (BIS) a MMF“ i řadou dalších komponent.
„Marx ve svém ´Kapitálu´ označil nezaměstnanost za ´polštář´, s jehož pomocí kapitál sráží mzdy. Ten polštář musí růst úměrně tomu, jak roste kapitál sám. Nezaměstnanost zapadá do koncepce ´průmyslové rezervní armády´. Čím větší polštář, tím lépe pro kapitalisty.“
Fakt, že migrační vlna v podobě, v níž se valí Evropou, je pravým opakem nevinné „spontaneity“, „není z říše konspirace“. Tak jako „režim sankcí, uvalovaných Spojenými státy“, který už – ve výši stovek miliónů a nezřídka miliard EUR – pocítila řada západoevropských bank za cokoli spojeného se zeměmi typu Sýrie, Íránu či Libye před převratem, vyvážejícím „demokracii“ brutálním terorem. Anebo „oznámení prezidenta Hollanda, že francouzské pracovní právo vyžaduje revizi“, „vznášejícím otazník nad 35hodinovým pracovním týdnem“ i „dalšími třemi pilíři toho, zač odbory bojovaly po půl století“.
„Evropa přestává být sama sebou.“ „Pokud uprchlíci v Evropě zůstanou,“ i její „příští generace může globalizovaná korporátní moc zotročit stylem, který se od údělu vlny uprchlíků nebude bůhvíjak lišit“. Korunu všemu nasazuje „nedávné jednání madame Merkelové s tureckým prezidentem Erdoganem“. Řekla „mu v zásadě následující“: „Udržíte-li běžence ve svých uprchlických táborec
