Karel Srp, rozhovor
10.11.2015 Parlamentní listy
Karel Srp a nezkreslený pohled na listopad ’89.
Někdejší disident, politický vězeň, zakladatel a dlouholetý šéf Jazzové sekce Karel Srp s blížícím se výročím sametové revoluce vzpomíná na detaily hektických listopadových dní. Pohovořil o řadě dosud neznámých okolností, které demonstrace kolem 17. listopadu provázely. Vyjádřil se ovšem i k migrační krizi a nastínil patrně nejhorší scénář jejího možného vývoje.
Blíží se opět výročí 17. listopadu. Jak se na konec předlistopadového období roku 1989 díváte právě vy coby tehdejší letitý bojovník proti režimu a politický vězeň?
Neví se, že stranický převrat měl být o měsíc později, 10. prosince 1989 na Den lidských práv. Rok před tím jej úřady strpěly kvůli Mitterandovi. Znal jsem úředníka, který „škroupák“ podpisem přikryl. Kopii máme někde v šuplíku. Charakter „převratu“ 89/90 chtěli regulovat perestrojkáři z ministerstva vnitra. Cílem nebylo vymknutí strany z kloubů, ale vyvolat průvan v Ústředním výboru Komunistické strany Československa. Mladší soudruzi hodlali srazit Miloše Jakeše. Nikoliv rozmetat živnost „na věčné časy“. Kdesi v Dejvicích mohla fungovat velicí skupinka, jakoby třináctá správa, která začala dehonestováním generálního tajemníka strany. Mohla vyrábět posměšky, na které ulice slyší a zpětnými interními průzkumy strašit byro, jak je který soudruh neúnosný. Tato manipulace je v průzkumech veřejného mínění aplikována trvale. Pouze dnes za sebou aktéři zanechávají amatérské stopy, zatímco důkazy o oné 13. správě se ne a neumí nalézt dodnes.
Jakeš pošilhával po vstřícné celospolečenské demokracii. Nebyl daleko od cíle: například slyšel na vypuštění článku 4 o vedoucí úloze Komunistické strany z ústavy Československé socialistické republiky. Nebyl to ani článek, pouze jediná věta, která na desítky let zapouzdřila charakter naší země: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a neuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ Důsledky jejího anulování nikdo neuměl rozklíčovat. Ani Gorbačov. Vznikl by nárok na další politické strany? Náboženské a kdovíjaké organizace? Byly by bezpochyby nemarxistického charakteru – rozbujely by se podivné spolky, jako Jazzová sekce? Hlavně tomu neříkat Pražské jaro; co kdyby tanky z Milovic (základně sovětské armády, pozn. red.) vyjely? Vrátí se političtí emigranti?
A jakou výkonnou moc by vlastně měla pěst dělnické třídy, Lidové milice, pakliže z ústavy vypadne „bojový svazek“? Vždyť v roce 1989 připadalo na jednoho milicionáře 200 nábojů. Další Jakešovou změnou měl být rozjezd drobného soukromničení – a zejména, na co slyšel každý, kdo měl v rukou katalog obchodního domu Neckerman: zrušení tzv. výjezdních doložek. Kdokoliv by si sedl na kolo, odjel na Západ a zase se vrátil. Bez souhlasu zaměstnavatele, uličního výboru, čistého kádrového posudku, odevzdání vojenské knížky, „školení“ o situaci v zemi, kam se chystá, evidence s jakými hodinkami na ruce odjíždí a s jakými se vrací, s kým mluvil a hlavně o čem, nezapečetili byt, pakliže by výjezd byl o den přetáhnut, pozvání k výslechu, proč jsi byl v Polsku, jako u mne atd.
S tímto praporem řízené demokracie hodlali mladší funkcionáři vyjít také – ale za sebe. Proto měl být Miloš Jakeš po nepokojích v rámci Dne lidských práv, tedy 10. prosince 1989, nejprve „nastřelen“ a definitivně sražen v lednu 1990. Studentský 17. listopad nehrál v „prvoplánech“ operativní roli. Školáci mohli v klidu vyrábět provokativní transparenty, jako při majálesu s Ginsbergem.
Náhoda však chtěla, že na obvyklé jednání Ústředního výboru KSČ přišla k projednání každoroční informace o chystané vzpomínkové akci za studenty z roku 1939. Starší soudruzi, aniž by o chystaném puči věděli, se rozhodli Jakešův plán politicko-občanských změn předložit veřejnosti již nyní – tedy měsíc před Dnem lidských práv. Tím by disidentům, s jejichž nepokoji vnitro potichu souhlasilo, případně je živilo, vzali vítr z plachet. Jejich vlajkovou lodí bylo právě komunisty nedodržování Helsinských dohod. Pozdější protesty by ztratily politickou razanci. Hoši z desinformačního by se nechytali se skandováním Jakeše – do koše a navíc, celý puč by prasknul. Třeba, že vybraní disidenti byli v konspiračních bytech dotazováni, jakou příští vládu by si představovali a který by byl vhodný pro jakou funkci. Tvrdé jádro strany by pak revizionisty upálilo před vojenským soudem. Tedy bez účasti veřejnosti.
Jakešovo zdřívění vedlo ke kvaltu; kdesi v pražských Dejvicích se upekl scénář, že převrat musí být dříve, než lidé ochladnou vyjít do ulic. Tedy nejbližší termín 17. listopad 1989. Byl jsem s demonstranty od Albertova po oba zásahy policie. Lidé procházeli z Vyšehradu dolů na nábřeží. Zde se houfovali a volně kráčeli na Václavák. Nejblíže to bylo Vyšehradskou ulicí. Ta však byla přehrazená policií. Proč? Demonstrace by přece jako obvykle skončila s posledním metrem. Úklid Praha by plac spláchnul, jako vždycky – a všichni by uháněli na víkend. Vnitrácká „opatření“ však potřebovala sevřenou masu na Národní třídě. Pro studenty vzpomínka skončila na Vyšehradě a nyní se nabalovali dospěláci. A na Národní již od rána pendlovaly zahraniční televizní štáby. Průvod z Vyšehradské ulice vycouval voláním – tak dem po nábřeží – a v pohodě kráčel kilometr kolem Vltavy. U Národního divadla zahnul doprava a poprvé skandoval Havel na Hrad. Dům, kde budoucí prezident bydlel, byl však temný. Stmívalo se. Nejpublikovanější chartisté pak v závětří mimo Prahu. Ti statečnější, jako obvykle, u rádia. Havel na Hrádečku. Jakeš na Orlíku. Dnes bychom řekli – odstrčeni. Že o něco půjde, nevěděli ani vysocí důstojníci z bývalé 10. správy ministerstva vnitra. Charta byla zcela mimo.
„Odpor národa 17. 11. 1989“ – nyní Den boje za svobodu a demokracii, byl tiskem ze všech stran přežvýkán. Snad čtenář strpí, když si přidám:
Policií kočírovaný průvod byl zablokován mezi křižovatkou u obchodního domu Máj a z druhé strany u průchodu do vinárny Mělnická. Jednu chvíli policie bránila projít lidem do Národního divadla, ale po jejich nadávání, že mají lístky, procházeli podél zdi. Prchnout se dalo. Proč ale? Obě strany proti sobě stály čtyřicet minut. Mladí příslušníci policie si neustále pleskali obušky do rukou. Pak přišel rozkaz pro přední a zadní kordón: vpřed. V tlačenici nastala surová mela. U čeho jsem byl, vím, že se uniformovaní nemohli rozmáchnout a tak vytahovali mladé za dlouhé vlasy, položili na zem a mlátili. Mne prohodili kordonem, který lidi válcoval dopředu. Zvedl jsem se a byl v zázemí, kde stály antony. Přijel i transportér. Dělal jsem jakoby nic a bez problémů odcházel. Za mnou řev. Na rohu paláce Dunaj vidím člověka, který se za 12 dnů – 29. listopadu – stal čelným členem tzv. vyšetřovací komise těchto událostí. Vycházel z baráku, kde měla patro StB. Můj advokát. Nedaleká kavárna Slávia byla již mimo válečnou zónu. Před ní jsem řekl redaktorovi BBC: To je konec, jejich konec. Odvysílal to.
O mrtvém studentu Šmídovi jsem se dozvěděl později. Nezahlédl jsem sanitku ani pohřební vůz. Nebyl to masakr – jen větší pendrekiáda, nesrovnatelná s lednovými událostmi během Palachova týdne v lednu 1989. Zejména onen čtvrtek s kladenskými milicemi.
V sobotu 18. listopadu jsme s Jardou Krausem a Alenkou obcházeli raněné v nemocnicích. Viděli zmlácené. Až před nedávnem jsem se dozvěděl rizika s „mrtvým“. Kdyby neovlivnitelným pohybem „ožil“, mrkl okem, hnul svalem, více se nadechl, kýchnul…. Byl proto kryt estébáky, aby nedošlo k provalu. Právě proto byl pod podloubím na Národní ten největší nářez, jak vím od zmlácených členů Jazzové sekce. Policie potřebovala demonstranty co nejdál od figuranta. Tedy soudruha, za kterého zase půjdeme zapalovat svíčky.
Jak to pokračovalo? Říkal jste, že vedení včetně Jakeše bylo mimo Prahu…
Byl pátek kolem desáté večer. Národní průjezdná a Miloš Jakeš nevědoucně na Orlíku. Generál Alojz Lorenc mu zatelefonoval, že v Praze není žádný problém a že odjíždí mimo město. Jakeš se o pendrekiádě a Šmídovi dozvěděl „téměř poslední“. To už se stranický převrat zvrtl v celostátní. Když je zataženo, sprchne. Ve špičkách partaje zavládl zmatek. Nebyl vůdce, politický řídící článek, co soudruh Jakeš, který má za týden odejít do regulérního důchodu, kde je hrdá pěst dělnické třídy? Když jsem se nejvyšší špičky té doby ptal, proč nevyhlásili stanné právo nebo akci Norbert, podivil se, jako poslušný úředník: nejprve by to musela schválit vláda, která by se musela svolat, dále by se musela svolat rada obrany státu a obvolat předsednictvo parlamentu. To by muselo přijmout zákonné opatření – to trvá týdny. Závěry musí projít Ústředním výborem Komunistické strany a jejich připomínky se musí zohlednit. Bylo totiž proti silovému řešení a problémy dělnické třídy hodlalo zásadně řešit politicky. Musela i armáda čekat na politický rozkaz. Každý zíral na každého. V zemích kolem se ledy lámaly. Už jen Rumunsko. Na Sověty nešlo spoléhat. A strůjci tornáda pochopili: zaveleli ke skartacím. Zůstal jen sektorový nábytek – třeba židle, na které nyní sedím. A pohlednice od důstojníka, který dohlížel na 1. ligu disidentů. Rozloučil se pravým jménem. Popřál hodně štěstí. Byl profík. Jestli také psal Lisovi, Havlovi, Dienstbierovi a dalším, nevím…
Až nyní sehráli studenti vpravdě historickou roli: vyhlásili celoškolskou stávku. Raketově se přidávaly nejenom kampusy. Ruce od režimu odtáhli nejvěrnější. Vyprávěl mi předseda Komunistické strany bývalého Úřadu vlády, že do dvou hodin měl na stole všechny stranické legitimace pravověrných marxleninistů. S každým zacinkáním klíče rostly požadavky odlišné od socialismu. Příklady roztrojenosti represivních složek třeba – seděl jsem u stolu s okny na Václavák. Proti mně redaktor rádia Svobodná Evropa Pavel Pecháček. Po telefonu dělal do Mnichova živou reportáž z Prahy. Následující den byl vyhoštěn z republiky. Petra Uhla zavřeli za šíření poplašné zprávy. V Brně stále seděl Petr Cibulka. Ministr kultury svolal do Rytířského sálu všechny zaměstnance a zakázal čehokoliv se zúčastnit. Plné Václaváky, generální stávka, proslavené balkóny, kdy zaměstnanec, který půjčil rebelům klíče, byl později propuštěn z práce, ale i cenzurování Havlem kdo je a není vhodný vystoupit. Byl jsem u toho, když „vyslýchal” Čestmíra Císaře – a nevpustil na balkón, ani Ludvíka Vaculíka. Ve stejné době odměňoval ministr vnitra mlátící komando vyznamenáními za vynikající práci…. Husák byl stále prezidentem. Avšak to už je téma pro jiné autory.
Etická komise při Úřadu vlády vám prý nepřiřkla uznání za tzv. III. odboj…
Ano. Po čtyřletém nákladném propírání spisů zločinecké organizace. Mimo jiné, že jsem byl členem Svazu československo-sovětského přátelství.
A byl?
Pracoval jsem u stroje v Jednotném rolnickém družstvu Československo-sovietského priatelstva Kamenica nad Cirochou. To mělo v Praze výrobní družstvo. Dělal jsem díry do obrovských armádních kuchyňských sběraček. Levou strčil plech do bucharu, pravou nohou šlápnul – a buch. Toto JRD za mne dokonce poskytlo záruku do kriminálu. Ústav pro zkoumání zločinů komunismu úporně bádal, zdali jsem byl členem individuálním nebo kolektivním. V druhém případě bych byl bezúhonným. V prvém komunistický zločinec. Badatel však zeměpisným studiem zjistil, že obec Kamenica nad Cirochou se nachází, k jeho hrůze, na slovensko-ukrajinském pomezí. Byl jsem ztracen. Opět v nedohlednu je vrácení peněz zabavených na účtu Jazzové sekci komunistickou justicí. Vědátor napsal do archívu, tuším v Prešově. A byl jsem v trenkách. Prasklo to. Odepsali, že žádné takové JRD neexistovalo a diví se, že “bolo v Prahe”.
Takže nevím, kdo mi zasílal výplatu, platil daně, vedl na pracáku, jezdili tam kvůli mně estébáci z Prahy, tuto adresu má v úvodu obsáhlá policejní agenda, citoval ji i soudce Jménem republiky, když stačilo nalistovat ve třídílné obří encyklopedii Vlastivědný slovník obcí na Slovensku, vydané Slovenskou akademií věd a čítající 1575 stran, kde je uvedeno, že Kamenica nad Cirochou byla založena v roce 1773 a Jednotné rolnické družstvo obdělávající zem na pomezí obou zemí existuje od roku 1958. To by ale ústav, stojící českou pokladnu miliardy, musel mít tvory znalé slovenského jazyka… a tamní archiváři ony tři knihy, jako Jazzová sekce. Tvrdím, levou plech, nohou buch.
O tom zamítavém stanovisku etické komise hovořil pan prezident při odhalování busty Françoise Mitterranda. Myslíte, že takových případů je víc?
Čestmír Císař vyprávěl, že se jej na Ústavu pro zkoumání zločinů komunismu při psaní zápisu ptali, jestli se Dubček píše s B nebo P. Já mám zkušenost s otázkou doktorandky politologie: A proč jste to estébé vlastně nezrušili? Myslím, že za mizerných čtyřicet tisíc měsíčně to ani vědět nemusí.
Momentálně se nejvíce debatuje o migrační krizi. Jak to vnímáte? Jaké scénáře vývoje nás mohou potkat?
Invaze cizinců je krytý dobyvačný výsadek žoldáků rozředěný ubožáky, rodinami a zdánlivě sociálně zbitými obyvateli. Nejprve rozpoutají umělé nepokoje – pak se opřou do plotu jaderné elektrárny, kterých jsou v křesťanské Evropě stovky, rozšíří zdravotní paniku nebo vyprovokují nesmiřitelnou a permanentní bitku, která se rozroste. Nejjednodušší bude vypnutí elektřiny. Na dispečink stačí dvousetgramová výbušnina v dřevěné krabičce a odpalovací zařízení přes mobil. Těmi přijdou i rozkazy z velicího štábu vzdáleném čtyři tisíce kilometrů. Kdysi to bývaly fotografie nalepené na kartonu koho zabít, který most vyhodit do vzduchu, neustále se měnily adresy, typy zbraní, druhy hodností, funkcí, stačilo přestavět nábytek v zájmových institucích atd. To vše zakódovat do hlavy a nepustit ani pod injekcemi „pravdy“. Zmizely objemné a těžké vysílačky. Současný průzkumák v hlubokém týlu nepřítele nemá vizáž z velkoformátové obrazovky; odpovídá sociálnímu prostředí, do kterého je vysazen. Jakýkoliv materiál potřebný pro danou situaci se mu snese padákem. Nemusí obsahovat těžkou armádní techniku – té je v Evropě nadbytek a při unifikaci munice nedojde v operačních oblastech k problémům, jako dnes na středním východě. Veškeré vybavení je otázkou několika paradesantních akcí. Každých 8-10 minut přistanou a odlétnou letadla s posilami.
Prakticky každý Evropan bude paralyzován. Do dvou dnů nebude pro naši bojeschopnost fungovat nic. Každý se začne starat o vlastní přežití a brzy se navzájem porveme o chleba. Současní „nevojenští“ imigranti a ubozí „utečenci“ nahradí stávající úředníky. Do týdne je chaos pod nucenou kontrolou – a naopak, začneme agresorovi nadbíhat… Kdo hodlá přežít, bude konvertovat. V srpnu 1968 k tomu stačilo 30 dnů – vzpomeňme na titulky „Milion kováků nikdy nepřipustí… Sto tisíc učitelů nikdy nebude učit“ atd. A za rok jsme srazili paty před Poučením z krizového vývoje. Každá země bude hájit sebe. Rozbují se kolaborace. Účinný je lístkový systém na potraviny – ten lze realizovat za 24 hodin – všichni oblékneme šátky, pakliže je nám milá hlava našich dětí, rodičů nebo vlastní. Nastane dvojjazyčnost, smíšené rodiny, sami si zbouráme kostely a začneme vychvalovat přednosti nových pořádků. Je to rychlé, osvědčené a nezvratitelné. Vzpomeňme na konferenci v Evianu 1938. Hitler nabídl světu k odkoupení Židy, nebo je vyvraždí. To by pan Hitler nikdy neučinil, pravili nejvyšší představitelé světového humanismu, včetně židovských obcí – a žádného nevyplatili… Dnes, vyjma Ruska a zprvu Británie lze Evropu nebo její zájmové oblasti pacifikovat na měsíc.
To je trochu silné kafe…
Ne, jen jsem s takovou jednotkou „ve státním zájmu“ přes rok žil.
