Radim Valenčík
8. 11. 2015 Parlamentní listy,rozhovor
Na starém kontinentu se výrazně změní podmínky a hospodářské klima – třeba pod tíhou aktuální vlny uprchlíků. V tuto chvíli jsme tím – a věřím, že zřejmě i ekonomové – zaskočeni. Existují však nějaké strategie, které by už třeba toto zohledňovaly – víte o nějakých? Pokud ano, zřejmě se mohou zásadně lišit od těch původních plánů – nebo se mýlím?
Pod „tíhou uprchlíků“? Nazvěme to přesně. Jde o záměrné použití migračních zbraní. Začala válka s použitím migračních zbraní. To, že se něco takového připravuje, bylo čitelné již před více než dvaceti lety, opět jsem se tomu věnoval v jednom ze svých blogů.
Nelze však zaměňovat příčinu a následek. To, že vývoj došel až k této válce, je dáno právě tím, že se nepodařilo zlomit setrvačné trendy vývoje, že se nepodařilo přejít k novému typu růstu založenému na rozvoji a uplatňování lidských schopností. Došlo k absurdní situaci. Heslo „MY VÁS TADY NECHCEME“ již není heslem nás, domácích, ale příchozích. A proč? Protože jsme to my, kdo ztratil pozitivní vizi, kdo nevidí cestu řešení problémů, kdo zrazuje vlastní hodnoty založené na racionalitě a moralitě. Nyní jsme se v důsledku toho dostali do situace krajního ohrožení. Buď si dokážeme osvojit realistickou perspektivní vizi včetně toho, jak ji prosadit, nebo tady prostě nebudeme.
Přes to, co jste uvedl, se dá říci, že obrovská migrační vlna byla pro většinu z nás jakousi nečekanou „ranou z čistého nebe“. Nikdo s ní nepočítal. Vy jste však něco podobného – ovšem bez tehdy větší pozornosti – předvídal již před téměř dvaceti lety. Odkud jste tedy čerpal a proč jste nabyl dojmu, že k tomu, co momentálně vidíme, opravdu jednou dojde?
V úvodu knížky, kde hovořím o válce s použitím migračních zbraní, dávám na tuto otázku odpověď. Byl jsem v roce 1992 velmi zklamán projevy Václava Havla v Davosu a ve Philadelphii. On už tehdy podlehl těm, kteří si představovali, že problémy současného světa budou řešit silou a obětováním části světové populace. Bylo to ještě předtím, než mu dali do úst myšlenku „humanitárního bombardování“, kterou program postupné destabilizace světa začal. A chybou odporu proti tomuto zlu bylo, že si neuvědomoval roli pozitivní vize, bez prosazení které se společnost do pasti stále tragičtějších a stále více se vyhrocujících problémů dostává. A neuvědomujeme si to dostatečně doposud.
V posledních dnech a týdnech zaznívají i v souvislosti s imigranty stále častěji názory na to, že německá kancléřka Angela Merkelová má možná již své dny politického výsluní spočítány. Jak jsem nahlédla do dalšího z vašich blogů, uvádíte, že konec Merkelové není ale nějakým náhodným selháním tváří v tvář nějaké „nečekané události“ (v tomto případě typu migrační krize). Je to podle vás logický a fatální konec politika, který byl dosazen současnými strukturami moci, protože vyhovoval dvěma parametrům: vydíratelnosti a řiditelnosti. To jsou silná slova. Můžete je trochu detailněji vysvětlit.
Předně je nutné připomenout povahu moci, která má spontánně vzniklý základ. Vyrůstá z propojení již zmíněného pozičního investování a vazeb, které vznikají tím, že lidi nejvíce spojuje, když na sebe vědí něco difamujícího. Něco, čím se vzájemně vydírají, ale z důvodu čehož se také vzájemně kryjí a protežují v institucionálním systému společnosti. A tato moc si podřídila jak institucionální systémy, tak i politickou reprezentaci.
Chování Merkelové lze vysvětlit dvojím způsobem. Buď – jak někteří říkají – přišla o rozum. Nebo, což se mně zdá pravděpodobnější, je to názorná ukázka toho, jak jsou ovliňováni či spíše úkolováni ti, kteří současnou moc reprezentují a sami jsou vůči ní bezmocní. Jednak chování Merkelové vykazuje všechny znaky chování vydíratelné osoby. Jednak – a to je mnohem horší – si zvykla nechat se řídit též nekritickým konzumováním in-side informací.
Ti, kteří na ni mají vliv, jí podsouvají takovou interpretaci faktů, aby se rozhodla tak, jak chtějí. Podle mě si Merkelová nechce připustit své komplexní selhání (selhání své role politika, ale i své racionality a morality). Doslova prahne po tom, aby jí bylo sdělováno to, co ji dělá v jejích očích „nepostradatelnou“. Sehrála se s ní komedie na udělení Nobelovy ceny míru. Do úst jsou jí vkládána nerealistická hodnocení situace. A ona už nemá sílu prokouknout hru, která se s ní hraje a v níž je již dávno obětovanou figurkou.
Tak ji nechme tu hru dohrát a pozorně tu hru sledujme. Ať se poučíme, ať je to výstrahou pro ty, kteří se ještě nedostali do takto beznadějné situace. Myslím, že třeba pro Luboše Zaorálka to může být velmi prospěšné.
