Marek Řezanka
11.11.2015 Literární noviny
Sedmnáctý listopad je za dveřmi a nezbývá než se zeptat, jakou cestu jsme od roku 1989 urazili. Nebude to příjemná otázka, respektive, odpověď na ní nás moc nepovzbudí.
Prošli jsme si obdobím divoké privatizace, tvrdého asociálního individualismu a výchovy v tom směru, že žádné hodnoty kromě „postarání se o sebe“ neexistují. Viděli jsme, jak miliardy a stovky miliard mizejí v černých děrách. Jak různí Janouškové jsou odsouzeni až téměř zázrakem či nedopatřením a jak mnozí Rittigové se nám vysmívají do očí. Zato nízkopříjmové vrstvy obyvatelstva jsou kárány a napomínány, aby si utahovaly opasky. Ti, kteří už nemají co utahovat, si nejspíš mohou hodit mašli.
O to více potom bije do očí drzost různých Kalousků, kteří rozesílají složenky, kolik každý z nás dluží. Již nám však nepošlou účet, o kolik více nás všechny sami zadlužili.
Z televizních obrazovek nás potom tito „experti“ jako Kalousek či Drábek poučují, jak by se věci měly dělat lépe. Jako by snad pan Drábek neměl nic společného s panem Šiškou či s rozvrácením sociálního systému. Je to podobné, jako bychom k hašení požáru zvali notorického pyromana – a s vážnou tváří se ho ptali na jeho „odbornou“ radu.
Často pak zapomínáme, v jakém žijeme systému. Že jeho hlavním motorem je maximalizace zisku co nejužších skupin. Že je tento systém neslučitelný s demokracií i humanitou – a že to se zákonitě někde projeví. Že tento systém má své zcela zřetelné limity.
Zapomínáme, kdo vlastní hlavní mainstreamová média. Možná jsme ani nezachytili, že ta u nás přešla ze zahraničních rukou do rukou domácích oligarchů.
Žijeme ve společnosti, kde se opět houfují všelijaké jednotné fronty – ať již se jedná o frontu mediální, uměleckou či akademickou.
Místo toho, abychom se učili poznávat, jsme učeni, jak máme myslet.
Když mluví sprostota
Například politoložka Magdaléna Leichtová se překonala, když na sociální síti zveřejnila svůj postoj, jenž ovšem není kritikou, ale ničím nepodloženou urážkou: „Pan prezident sám, zdá se, trpí debilitou, možná by měl být taky ve zvláštní třídě s „rovnocennou komunitou“ oddělen od zbytku společnosti.“
Na webu ztohoven.com je jako jeden z důvodů, proč tito lidé odcizili standartu a místo ní zavěsili trenky nad Hradem, uvedeno, že prezident republiky „vykazoval zdravotně postižené děti ze společného vzdělávání“.
Politoložka Leichtová ani zloději prezidentské standarty (po jejich akci byla zcizena a dosud nebyla nalezena) opomenuli to hlavní. Zamyslit se nad argumentem protistrany a věcně se k němu vyjádřit. Mohli polemizovat, kritizovat, uvádět argumenty, proč se domnívají, že názor hlavy státu není správný. Místo toho se snížili k nic neříkajícím nadávkám a urážkám.
Přitom nikoli prezident republiky, ale nová podoba zákona, která vystaví handicapované děti nebývalému stresu, zasluhuje podle mého ostrou kritiku.
Neschopnost argumentace považuji po více než 25 letech od listopadu 1989 za alarmující. Místo, aby se posilovala občanská práva a diskuse ve společnosti, podporovala se nová ideologie a nová klišé. Jedny „propagační kafemlejnky“ vystřídaly nové. Podobný trend lze vysledovat u „našich elit“.
Nevzdělaná společnost základem demokracie?
Mnohé o stavu každé společnosti napoví její úroveň školství. Podívejme se na generace našich středoškolských a vysokoškolských studentů. Valná část jich nezná ani základní historická data v nedávných dějinách naší země, natož, aby znala historické souvislosti a utvářela si na ně svůj názor.
Bezpočet mladých lidí podléhá mediální masáži, která se velmi neuctivě vyjadřuje na adresu jejich rodičů a prarodičů. To má být ta „stará neflexibilní generace, na kterou doplácíme a která je zodpovědná za vše špatné“. „Bábu“ je přece potřeba přemlouvat, aby náhodou nezvolila „špatný kurs“ pro tuto zemi.
Je až neuvěřitelné, kolik mladých lidí je schopno hlasovat proti svým zájmům – například v otázce školného. Aby byli „in“ u svých vrstevníků, podporují klidně něco, co je a jejich rodiče vzhledem k sociální situaci jejich rodin handicapuje a odsuzuje k nevzdělanosti. Školné je prostředek pro bohaté, jak si uzurpovat vzdělání jako výsadu pro sebe.
Navíc přestává platit argument, který se jako gramofonová deska objevuje u ODS, TOP09 či Svobodných, že vysokoškolské vzdělání lidem umožňuje život v blahobytu. Možná si ještě vybavíme sexistické spoty ve znamení 3B, jež cílily na mladé muže: Studujte a budete mít barák, bourák a blondýnu (pochopitelně vnadnou a peníze požadující).
Realita je ovšem taková, že pro řadu vysokoškoláků adekvátní uplatnění na trhu práce není. Někteří pak zastávají vzhledem ke své kvalifikaci podřadné profese, jiní jsou dokonce nezaměstnaní. Vysokoškolský titul již dávno ztratil svůj lesk – na některých vysokých školách pak dvojnásob.
Sedmnáctého listopadu přitom slavíme Mezinárodní den studentstva. Již proto bychom se měli ptát, zda v dnešní době opět nedochází k diskriminaci některých studentů pro jejich názor. Zda není nadřazována ideologie nad fakta a zda je možné, aby v prostředí, kde politologii učí významné tváře TOP09, pro něž je vše ruské „fuj“, mohl některý ze studentů přijít s objektivním pohledem, aniž by se setkal se zavržením (VíceZDE nebo ZDE)
Studenti jako takoví přestali být revoltující silou – a stali se oporou establishmentu – bez ohledu na svou sociální situaci či rozdílnost svých zájmů. Slyšíme je tehdy, když se pořádá hon na někoho pro jeho „nežádoucí“ politickou příslušnost (například hon na paní Baborovou). Nebo tehdy, když je potřeba ukázat rudou kartu prezidentovi republiky.
Neslyšíme je ovšem, pokud se jedná o ochranu práv sociálně slabých. Neslyšeli jsme je, když kulminovala hysterická protiruská propaganda – pomalu verbující mladé muže do války.
Společnost, kde se mladí nedokážou vzepřít systému, pokud tento vykazuje rysy kolapsu, není společností zdravou.
Na právo?
A už vůbec není zdravou, můžeme-li pociťovat, že není společností spravedlivou. Že právo funguje selektivně. Stačí vyjmenovat kauzy zametené pod koberec (ProMoPro, CASA, IZIP, nefunkční padáky, a mnohé další).
Důvěru v soudní systém neposílí ani výroky (je jenom náhoda, že zaznívají opět před výročím 17. listopadu?) v kauzách vrhání vajec na prezidenta republiky či odcizení prezidentské standarty. V prvním případě prý nešlo o nic trestného či nezákonného, ve druhém pak údajně není jasné (existujícímu videu navzdory), kdo na střeše Hradu spáchal škodu. Mnohé z nás může napadnout: To si z nás dělají srandu?
Současně v těchto výrocích můžeme spatřovat vzkaz: Blíží se sedmnáctého, tak klidně vrhejte, my vás neodsoudíme.
Návrat před Listopad?
Ještě se však chvíli zabývejme onou neschopností diskuse. Tady svůj velký díl odpovědnosti nesou mainstreamová média. Na jednu stranu chce někdo trestat lidi na sociálních sítích, budou-li šířit hoaxy, nepravdivá tvrzení – a budou pomocí nich rozeštvávat společnost a vést ji k nenávisti. Na straně druhé proběhla navzdory všem faktům, jež vyvracejí ruskou invazi v Ukrajině, mediální kampaň, která z Putina udělala „Putlera“ a z Ruska „hrozbu míru“. Je příznačné, že v situaci, kdy je zjevné, že na Ukrajině žádná ruská invaze neprobíhá a že Rusové bojují proti takzvanému Islámskému státu někde úplně jinde, média Ukrajině pozornost nevěnují. Přitom by bylo co komentovat. Občanská válka tam neskončila. Oligarchové se perou o moc. Politická pluralita v zemi neexistuje a k demokracii snad neměla Ukrajina nikdy dál, než dnes. Roste počet zbídačených lidí – nemluvě o uprchlících a těch, kteří na Ukrajině zůstali, ale živoří.
Přesto bude M. Zeman nazýván „prokremelským agentem“ a lidé jako Putna, Halík, Štětina či Šafr budou Rusko nekriticky odsuzovat. Někteří pak požadují Zemanovu demisi.
Dokonce budeme na školách žáky vzdělávat, jak je třeba se Rusa bát. O americké propagandě ovšem jistě nepadne ani slovíčko. Jakou jen dobu mi tento stav připomíná?
Vláda jediné pravdy?
Není snad příhodnější datum, než sedmnáctý listopad, abychom poukázali na selhání “elit” – mnohých novinářů, akademiků a pedagogů, umělců. Všichni tito jmenování vlastně ani tak neselhávají, jako představují systémovou oporu. Za připomenutí též stojí situace našich nezaměstnaných a nezaměstnatelných, seniorů, osob handicapovaných, rodin samoživitelek (samoživitelů) s dětmi, dětí, které nemají na oběd ve školní jídelně a dětí z Klokánků, které se prý vejdou kamkoli jinam.
Svoboda slova je pro nás závazná do chvíle, než má někdo jiný názor než pan Shapiro. Lidská práva hájíme pouze tam, kde to vyhovuje zájmům nadnárodních kruhů v USA. Demokracie je nám dobrá výhradně tehdy, když prosazujeme svou. “Vláda jediné pravdy” snad přitom není stavem, ke kterému jsme si přáli po roce 1989 směřovat.
Máme se nejlépe, tak jaképak copak…
Otázka sociální se v naší zemi v podstatě neřeší – a pokud se ozvou hlasy, že situace zde dobrá není, ozve se blahosklonný hlas některého politika, který nám oznámí, že se přece všichni máme skvěle a žijeme v „nejlepším možném systému“, tak co si stěžujeme.
Není Sedláček jako Sedláček
Je velice smutné, že si nepřipomínáme oběti Jana Opletala či Václava Sedláčka, zato prostor dostává Sedláček zcela jiný. Obecně lze říci, že se nás snaží zmámit pseudoalternativy, jež nám ale ve skutečnosti systémovou alternativu nenabízejí. Buď jsou programově zcela vyprázdněny (IvČRN) nebo je jejich program ještě více asociální než u TOP09 (a tu považuji za etalon asociálnosti). Asociálním programem se vyznačují například Svobodní. Žádný sociální program též nenajdeme u Národní demokracie.
Aspoň díky za odbory…
Za jedno z mála pozitiv na naší domácí scéně považuji v poslední době vzedmutí odborové scény, jejíž tváří se stal Josef Středula. Odbory nehrají zástupnou imigrantskou kartu, nesnaží se sbírat laciné body, ale soustředí se na témata sociální a na ochranu těch, které hájit mají. Jejich hlas byl důležitý například při jednání o dřívějším odchodu do důchodu v případě velmi namáhavě a riskantní práce horníků. Je též dobře, že hlas odborářů zazněl – a to zcela jasně – proti smlouvě TTIP.
Věřím, že tato aktivita se časem ještě posílí a že odbory přijdou na to, že je zapotřebí, aby nebyly rozdělené, ale aby se sjednotily a hájily práva všech zaměstnanců bez výjimky.
Společnost humanitní je společností sociální
Jedině společnost hluboce sociální může být společností humánní a humanistickou. Pokud budeme společností roztříštěnou, individualistickou, asociální – svá práva neobhájíme, natož abychom si je byli schopni vybojovat zpět. Bez tohoto poznání si můžeme každý rok 17. listopadu pouze postěžovat, že jsme přišli o iluze. A že čím více oslavujeme demokracii, tím více se jí vzdalujeme.
