Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
22.11.2015 České národní listy
Občansko-etnicko-náboženská válka v někdejší Jugoslávii, od začátku v 1991 cílená výrazně proti srbsky a všestranně propagandou i finančně podporovaná Západem (USA, Evropská unie /EU/ – obzvláště Německo, NATO) s cílem zničení multietnické a prosperující Jugoslávie, vyvrcholila agresí NATO proti „Malé Jugoslávii“, SRJ (Srbsko+Černá Hora) 24.března 1999, kdy tato organizace bez povolení Radou bezpečnosti OSN, tedy vlastně jako teroristická, zločinecká organizace, 78 dnů a nocí bombardovala „Malou Jugoslávii“, převážně Srbsko, s tisíci mrtvých a zmrzačených, s obrovskými materiálními škodami, s devastací zevního prostředí, s doslova zase zločineckým, z vojenského hlediska zcela zbytečným, použitím „ochuzeného uranu“ Američany.
Tato agrese byla zdůvodňována do nebe volajícími výmysly a lží o genocidě Albánců na Kosovu, kterým dnes už nikdo seriózně myslící nevěří. Jejím následkem bylo vyhnání z Kosova a Matohije a jejich oloupením řádově 230 000 Srbů a Romů, více tisíc jich bylo zavražděno nebo zmizelo. Stovky z nich byly zavražděny jen proto, aby některé jejich orgány mohly být prodány k transplantacím do zahraničí, jak to zveřejnila práce švýcarského senátora-vyšetřovatele Dicka Martyho, který z těchto zločinů obžaloval i významné předáky, ministry, kosovských Albánců, včetně Hashima Thaciho. Psala konečně o těchto kosovsko-albánských vrazích a jejich zločinech ve své knize i hlavní prokurátorka tribunálu v Haagu ICTY Carla del Ponte (2008), která jistě Srbům a Romům nijak nestranila. A svět zcela zapomněl na smutný osud prosrbských kosovských Albánců, kteří, pokud neutekli z Kosova, byli povražděni.
Pak přišla loupež Kosova, jeho odtržení od Srbska v roce 2008, téměř obratem uznaná Západem, který vše „pečlivě“ připravil, ve které svou špinavou roli při tom rychlém uznání samostatnosti Kosova, sehrál i náš tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Byla to doba pro moje nejvnitřnější JÁ velmi složitá. Do konce 80tých let XX.století jsem celkem neochvějně věřil Západu, hlavně oficiálním Spojeným Státům (USA), Evropské Unii, NATO paktu. A pak přišel bolestivý zlom důvěry, který se nicméně pomalu chystal řadou událostí už v osmdesátých letech XX. století, některé z nich ale už i kolem války 1939 – 45 při trapné zradě statečného srbského generála Mihailoviće. Proto se o tom všem zmiňuji, včetně dalšího obrovského propagandistického výmyslu, blafu Západu, kolem krvavých událostí nazývaných SREBRENICA, v této kapitole doplněné „Inventury v 90 letech“.
Mnoho roků dramatické události a jejich odezva, včetně těch narůstajících dezinformací s jménem SREBRENICA, dřímaly pod povrchem dění a čekaly, až je jejich proti srbští spolutvůrci využijí. Copak někdo ze Západu a z bosenské strany během Daytonské konference koncem 1995 mluvil o pozdějším „zlatém hřebu západní proti srbské propagandy“, o vymyšlené vraždě (popravě) před necelým půl rokem (tedy v červenci 1995) 8 000 zajatých muslimských mužů a chlapců, což by jim jistě mohlo v té době (tedy opakuji v roce 1995) „diplomaticky“ i propagandisticky prospět. Ale nikdo se o těch 8000 údajně postřílených – popravených v Daytonu nezmínil, protože se to vůbec nestalo ! A protože se to tak nestalo, nemluvila tehdy o tom počtu ani k dezinformacím vždy pohotová Madelaine Albrightová, později nazvaná, v magazinu americké kultury Chronicles, vzhledem k událostem na Kosovu, „balkánská řeznice“. V oblasti Srebrenica se odehrálo mnoho násilí a nepravostí během let 1992-95, kterých se účastnily obě strany, ale důležité je si uvědomit, kdo to všechno začal – Srbové přece Jugoslávii rozbít nechtěli, nechtěli násilnou secesi Chorvatska a Slovinska v červnu 1991, nechtěli protiústavní, násilné odtržení Bosny a Hercegoviny (6.dubna 1992), které svým způsobem již vyprovokoval jako zločin proti míru (dle kritérií soudu v Norinberku) německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, za podpory Vatikánu, v Maastrichtu 17.prosince 1991, svým předčasným uznáním Chorvatska a Slovinska za samostatné státy.
To jsem si uvědomil v roce 2014 na smutném hřbitově Potočari (navštívil jsem ho spolu s čtyřmi členy FAMU – viz o tom přiloženou kapitolku), nedaleko Srebrenici, kde jsou oficiálně pohřbeni muži – Bosňané (Muslímové), údajné oběti genocidy. Nikdo nestranný ale nekontroloval, nesměl kontrolovat, kdo tam je skutečně pohřben. Zda údajně „popravený“, nebo padlý v těžkých bojích (tedy ne popravený) ustupující muslimské 28.divize (podle řady odborníků v těch bojích padlo do 3-4 000 Bosňanů – Muslimů), nebo v urputných bojích posledních 2-3 let kolem Srebrenici (1992-95), v loupežných výpravách srebrenické posádky proti srbským vesnicím, kterých tato posádka řádově přes 50 vyloupila (dokonce snad až celou stovku), zničila a jejich obyvatele vyhnala nebo pobila. Některé z těch zničených vesnic jsem navštívil.
Dnes je pojem SREBRENICA spojen nejenom s pojmem různě udávaného zločinu, ale i s pojmem podvodu až lži. Publicista George Pumphrey nazval svůj obsáhlý článek o Srebrenici již před 17 lety (Bonn, Německo: Dialogue, Vol. 7, Nr.27-28, str.108-142, podzim-zima 1998) „The Srebrenica Massacre“: A Hoax? (=podfuk, bouda, kanadský žert). Co dnešnímu pojmu SREBRENICA dává málo věrohodnosti, je jeho absolutní jednostrannost. Podle srebrenického oficiálníého narativu, fabule, byli vražděni jen Bosňané (Muslimové), nebyly ale povoleny mezinárodní kontroly různých nálezů, nebyla povolena přítomnost srbských forenzních odborníků u masových hrobů, nic nebylo řečeno o masakrech v srbských vesnicích kolem Srebrenici, že zmizelo srbské obyvatelstvo Srebrenici (jeho původních 28% obyvatel), nic nebylo řečeno, že násilnosti začali Muslimové a Chorvati a jejich již připravené para vojenské skupiny, bojůvky kolem jednostranného prohlášení samostatnosti Bosny a Hercegoviny (BaH) 6.dubna 1992. Propaganda kolem Srebrenici zcela mlží a vymýšlí si o významnosti důkazů za použití DNA mrtvých, které absolutně nedovedou určit ani čas a ani příčinu smrti., tj.jak kdo a kdy zahynul. Při tom je surově umlčován jakýkoli kritický nesouhlas s mantrami kolem Srebrenici.
Britský premiér David Cameron, jeden z největších viníku (podporovala ho i Hillary Clinton) zničení státu Libye, spolu s francouzským prezidentem Sarkozym, a tím i katastrofální invaze uprchlíků do Evropy, chystal tvrdě závaznou a zcela jednostrannou, nesmyslnou rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by doslova zakazovala jakékoli pochyby o narativu o „genocidě“ v Srebrenici. Pochybovat o tom by mělo být téměř trestné. Tuto trapnou rezoluci na štěstí vetovala Ruská federace. Pojem genocidy a strašné počty postižených v Rwandě, v nacistickém Německu, v Armenií v Turecku za Války 1914-18, ve vyhlazovacích táborech Srbů ustašovského Chorvatska (1941-45) byl jasný, ale kontroverzní okolnosti v otázce Srebrenici, kde se násilností dopouštěly obě strany a ve kterých neuvěřitelná propaganda Západu nevěděla kam až zajít se svých výmyslech!? Zmatek západních i muslimských medií je vyvolán i tím, že se v něm míchají zahynulí v bojích (tedy „legálně“ zahynulí), oběti údajných poprav se zcela neověřenými a neskutečně zveličenými jejich počty, že se volně míchají tzv. nezvěstní s údajně popravenými. Nikde se nepřipomínají ti četní členové bosenské srebrenické 28. divize, kteří zahynuli v četných bojích s jednotkami bosenských Srbů (uváděli to i oficiální mluvčí OSN !) a které vůbec tedy nelze zařazovat jako „popravené“. A nepřipomínají se ani ti, kteří padli v bojích mezi samotnými muslimy.
Než začne nějaká diskuse o Srebrenici, měly by se uvést základní strohé demografické údaje a některé historické skutečnosti z té doby (1992-95), o kterých zglajchšaltovaná západní i naše media moc neinformovala. Podle sčítání lidu z 1921 a 1931, žilo v Srebrenici 49% a 50% Srbů (před válkou v 1941 to bylo 17 766 duší), těch zbývajících kolem 50% byli Bosňané (Muslimové). V roce 1991 to už bylo jen 28% Srbů (9 381), hlavně díky masakrům v Bosně a Hercegovině (BaH) během 1941-45 v ustašovském pro Srby, Židy a Romy genocidním Nezávislém státě Chorvatsko (NDH), kterému Hitler a Mussolini dali i Bosnu a Hercegovinu. Počet muslimských obyvatel se výrazně zvyšoval, byl 17 332 (1931) až 28 118 (1991). V opštinách (větších obcích, okresech) Srebrenica a sousední Bratunac žili Srbové v 93 různých osadách. Do dubna roku 1993, po násilném prohlášení secese BaH v dubnu 1992, bylo zničeno v okrese Srebrenica 81 srbských osad, tamní Muslimové nezničili jen vesnice Crvica, Liješće, Petrića a Skelani, ve kterých přežívalo 860 Srbů, tedy jen 9% (!) původního srbského obyvatelstva (M.Ivanišević : Pole neštěstí, 2014). Takže 91% tamních Srbů bylo do dubna 1993 nejen oloupeno a vyhnáno, ale ze značné části i povražděno a osady zničeny (počty vyvražděných kolem Bratunce a Srebrenici se udávají na 900-1100, ze srbských osad východní Bosny se udávají na 1 500 až 3 000).
Ještě před 6. dubnem 1992, kdy Západ uznal BaH jako samostatný stát, proti protestům Srbů z BaH, přepadla 1.března 1992 tlupa muslimsko-chorvatských extremistů, chátry, srbskou svatbu u tzv.„starého“ kostela v Sarajevu, zabila ženichova otce Nikolu Gardoviće, těžce zranila pravoslavného kněze. Na den prohlášení samostatnosti BaH (6.duben 1992) se mladý Muslim v Sarajevu pokusil zavraždit populárního (i mezi Muslimy a Chorvaty) děkana lékařské fakulty, Srba, profesora Borišu Staroviće, který dostal kulku do krku a do plic. Profesora zachránila vícehodinová operace. S autorem článku se velmi spřátelil za návštěv prof. Dolečka, jako visiting professora v Republice Srbské (BaH).
Hned po vyhlášení samostatnosti začaly muslimské i chorvatské mnoho měsíců předem připravované bojůvky, později i jejich vojsko, svou vražednou práci proti bosensko-hercegovským Srbům po celé BaH, nejen kolem Srebrenici. Již podruhé v XX.století muselo srbské obyvatelstvo, aby zachránilo holé životy, opustit 9.května Srebrenicu, když tam Muslimové 8.května 1992 zavraždili soudce a člena bosenského parlamentu Srba Zorana Zekiće. Dění z té doby v Srebrenici vylíčil britský tlumočník v Bosně G.R.Thornton (TIME, 23.června 1993):
-„Zapomněli jste se zeptat a zjistit, co se stalo se Srby, kteří představovali 30% obyvatel Srebrenici. Ve chvíli, kdy válka propukla (tj.jaro 1992), byli vyhnáni ze svých domovů s příručními zavazadly a zatímco prchali, Muslimové divošsky stříleli na muže, ženy a děti na útěku…“
Koncem zimy 1992-93 velitel bosenské armády Safer Halilović přerušil po n-té příměří a začal od Tuzly a Srebrenici ofenzivu na všech frontách. Právě se formující Vojsko Republiky Srbské, pod velením generála Ratka Mladiće (zvolen 12.5.1992 za velitele VRS), tuto ofenzivu brzy zastavilo, obklíčilo Srebrenicu a obsadilo osady Cerska a Konjevića Polje. A už 3. března 1993 hlásal veliký nápis v londýnském Financial Times: -„Stovky zemřely, když Srbové dobyli muslimskou enklávu.“ Z tepla bělehradského hotelu hlásila Laura Silber o „stovkách mrtvých na ulicích“. Generál P.Morillon, velitel UNPROFORu hned navštívil obě osady a ŽÁDNÉ MRTVOLY NA ULICÍCH tam nenašel. „Kachna“ nevyšla a generál Morillon si znepřátelil muslimské úřady a západní novináře. Unikly jim další hrůzné „kachny“.
Ve stejné době běsnila v BaH během 1993 i velmi krvavá válka mezi Bosňany (Muslimy) a Chorvaty. Byla to doba, kdy ještě muslimští mudžaheddini, „importováni“ do BaH Západem, hlavně Američany, uřezávali hlavy nejen zajatým Srbům, ale i Chorvatům a kdy Usama bin Ladin jezdil s bosenským (muslimským) pasem.. V té době vojsko chorvatského generála Tihomira Blaškiće zmasakrovalo v osadě Ahmići 100 muslimských civilů, probíhaly krvavé boje kolem Mostaru. kde. 8. listopadu 1993 chorvatský tank zničil slavný „Starý most“ přes Neretvu (Chorvati to přiznali !). Podle lhářů z Newsweeku (3.ledna 1994) to udělali Srbové. Muslimská vojska pak převzala iniciativu a pronásledovala poražené chorvatské jednotky HVO (Hrvatsko Veće Odbrane – Chorvatská Rada Obrany). Při jednom setkání, generál Mladić autorovi vyprávěl, jak jeho Vojsko Republiky Srbské zachránilo kolem 40 000 prchajících HVO a chorvatských civilů a umožnilo jim ústup do chorvatské části BaH. Srbové je živili, jejich raněné léčili. O tom západní media nic v té době nehlásila, postěžoval si Mladić. Chorvatští vojáci přísahali, že proti „bratrům Srbům“ už nezvednou zbraně. Slib nedodrželi. Washington je začátkem 1994 doslova „dokopal“ k plné spolupráci s Muslimy proti Srbům, i když se vzájemně nenáviděli.
Srebrenicva se pod tlakem Západu stala na jaře 1993 chráněným, demilitarizovaným městem. Byl to drzý podvod, protože tam zůstala celkem dobře vyzbrojená 28.bosenská divize (údajně, i když asi poněkud přehnaně, 10-15 000 mužů), všestranně Západem podporovaná, pod velením Nasira Oriće. I západní media psala o něm jako o surově proti srbském muži, zodpovědném za vyloupení, vyvraždění a zničení mnoha desítek srbských vesnic východní Bosny. Tím se Orić chlubil i před západními novináři. Tvrdě postupoval i proti svým Muslimům. O zločineckých postupech jeho „srebrenické mafie“ psal významný muslimský předák Ibran Mustafić, který v Srebrenici přežil dva atentáty (Die junge Welt, 27-28.července 1946). Šéf srebrenické policie za války Hakija Meholjić publikoval překvapivou zprávu v sarajevském časopise Dani (5000 muslimských hlav za vojenskou intervenci. Dani, 22.června 1998), že v roce 1993 americký prezident Clinton nabídl muslimskému předáku Izetbegovićovi, aby pustil Srby do Srebrenici a když tam zabijí 5 000 muslimů, že Amerika vstoupí do války proti Srbům . Izwetbegovi´to prý odmítl
Poslední loupežná výprava srebrenické posádky byla v červnu 1995, kterou vlastně „chránilo“ 460 mužů holandského praporu („Dutchbat“) před pronásledujícími srbskými jednotkami. V mnoho měsíců trvajících bojů kolem Srebrenici, padlo podle Mladiće 1 200 Srbů a 2 000 Muslimů. Švédský generál Lars-Eric Wahlgren (UNPROFOR) nepříjemně překvapil Západ i vládu v Sarajevu, když v dubnu 1993 řekl o stížnosti, že Srbové přerušili příměří a že bombardují Srebrenicu, že tam bylo 50 mrtvých civilů: “Bosenské jednotky nejdříve bombardovaly srbské pozice, Srbové jen opětovali palbu“. A jako „náhodou“ bylo bosenské dělostřelectvo právě umístěno v oblasti, kde bylo mnoho civilů…Jak už to bylo zvykem v bosensko-chorvatském Sarajevu, aby se mohla šířit zpráva, že Srbové bombardují a zabíjejí civily…
Naše media a většina medií Západu neuváděla, jak vojáci i důstojníci toho Dutchbatu potvrzují srbské zprávy. Jeho velící důstojník, podplukovník Tom Karremans o Mladićovi mluvil s úctou. Šéf štábu holandské armády generál Hans Couzy měl veliké nepříjemnosti se svým ministrem obrany Jorisem Voorhoevem, který od něho požadoval, aby armáda (její příslušníci v Srebrenici) potvrzovala to, co chtělo NATO, že Srbové páchali v Srebrenici po obsazení vraždění, což generál jednoznačně odmítal. A 1.srpna 1996 šel do důchodu, ale ještě před tím jmenoval Toma Karremanse plukovníkem. Očití svědci Dutchbatu tvrdili o několika stech, možná do tisíce, mrtvých Muslimů kolem pádu Srebrenice. Někteří z nich mohli být zřejmě i popraveni, což je už jistě veliký zločin. Kapitán M. van Schouten z Dutchbatu velmi ironizoval zprávy o událostech v Bratunci, kde se v době jeho přítomnosti nic nedělo, a západní media mluvila o masakrech.
Koncem jara 1995 bosenská vláda odvolala ze Srebrenici své vedoucí představitele, včetně generála Oriće. A v Chorvatsku bylo už připraveno 140 000 chorvatských vojáků, masivně vyzbrojených Německem, strategicky pod velením amerických penzionovaných generálů, za pomoci bomb NATO letadel, aby vyhnali (a oloupili) 230 000 Srbů z jimi po staletí obývaných oblastí Chorvatska (Krajina).
Nevelká srbská jednotka VRS, 500 – 1 000 mužů, podstatně menší než zbývající 28. bosenská divize, s pěti tanky, bez většího odporu 11. července obsadila Srebrenici. Pro muslimské civily, hlavně ženy, děti, staré lidi (přes 20 000) a vojáky, kteří se vzdali, VRS přistavilo, i přes chronický nedostatek pohonných hmot, autobusy, které je bezpečně odvezly do Tuzly, pod bosenskou kontrolou. Většina vojáků 28. divize se ale nevzdala a začala se za těžkých více dnů trvajících bojů probíjet komplikovaným terénem do Tuzly (něco přes 60 km). Při tom padlo, podle představitelů OSN „legitimně“, v bojích, 2 až 4 000 ozbrojených bosenských vojáků, řada z nich v minových polích, tisíce se vzdaly. Během Daytonských jednání (prosinec 1995) bosenský předák Alija Izetbegović tvrdil, že při tom padlo v bojích kolem Srebrenioci, že Srbové tedy zabili, 1 000 Muslimů. Vůbec nemluvil o tisících popravených, i když by se mu to v té době jistě hodilo.
Paní Albrightová koncem léta krátce ukazovala v Radě bezpečnosti (10.srpna) jakési letecké snímky o údajných popravách zajatců. Jako „tajné“ je později už ukázat nechtěla. Jejich informativní, takto podaný, potenciál byl velmi malý, bylo prý nutné vědět, co se na leteckých snímcích má vlastně hledat.. Mělo to odvrátit pozornost od obrovské etnické čistky a zločinů. které provedla chorvatská armáda v Chorvatsku začátkem srpna 1995. kdy bylo vyhnáno 230 000 Srbů-starousedlíků. a zabitých bylo hodně přes 1 000, během vyloupení a devastace Srbské Krajiny, za vydatné pomoci Západu. Před čistkou v květnu a srpnu 1991, žilo v Chorvatsku 581 600 Srbů (12,2%), po čistce (2001) už jen 202 600 (4,54%). Proti Chorvatsku OSN žádné sankce nezavedla, náš prezident Havel proti tomu nijak nebrojil..
Začaly se objevovat zprávy, že je od doby bojů kolem Srebrenici v červenci 1995 nezvěstných přes 7 000 Bosňanů, což se zvýšilo na 8 000 a že zřejmě byli srbskou armádou povražděni. Pak se uvádělo, že to bylo vlastně popraveno mnoho zajatých bosenských vojáků, těch 8000. Objevily se seznamy nezvěstných, kteří byli hned, bez jakéhokoli ověření, uvedeni jako zavraždění (popraveni). Začalo se mluvit i o genocidě, proto byl počet údajně popravených zvýšen na 8 000 i víc. Tím, že zabili muslimské muže, vhledem k přísnosti zvyků, byla údajně ohrožena celá muslimská populace, jejich ženy (vdovy) nebudou už moct, nebudou už smět, mít děti…Ale pro Bosňany se tu objevila i nemilá záležitost. V seznamech údajně povražděných (popravených) bylo zjištěno snad až kolem 3 000 Bosňanů, kteří byli ve volebních seznamech (1996), a kteří tedy (i když „mrtví“) se účastnili voleb…
A tady se stala nečekaná věc. Chorvat z BaH Dražen Erdemović se sám přihlásil jako svědek, který se spolu se skupinou dalších 7 vojáků v š e c h národností (Chorvatů, Muslimů, Slovinců, Srbů) z jakési 10. Sabotážní jednotky VRS, prý účastnil 16. července 1995 popravy během necelých 5 hodin celkem 1 000 až 1 200 zajatých Bosňanů (Muslimů). On sám prý jich samopalem zabil (popravil) 70-100, podle rozkazu nějakého jím zcela neznámého (!) podplukovníka. Popravované přivezlo prý v té době 15 až 20 autobusů, skupinka je popravovala vždy po 10 a nechávala je na louce, nedaleko farmy Braněvo u vesnice Pilica. A tady je hned několik nesrovnalostí. Popravě podle Erdemoviće velel obyčejbý vojín Brana Gojković, i když byl přítomen a zabíjel i důstojník, Slovinec Franc Kos. Je divné, že popravu nařídil „popravčím“ nějaký neznámý podplukovník, bez písemné dokumentace. A je dost časově nesmyslné, že by těch několik „katů“ se vším všudy (včetně Erdemoviće) mohlo tak rychle a tolik lidí přiváženými v autobusech popravit. Nejdivnější je při tom to, že mnoho roků soud v Haagu znal jména všech „katů“ a nikdo z nich, kromě Erdemoviće, nebyl zatčen a souzen, ačkoli jejich adresy byly dobře známé. I velitel celé té „sabotážní jednotky“ poručík Milorad Pelemiš, který o tom mluvil i v mediich, nebyl nijak omezován, vyslýchán. K zatykání těch vrahů pak došlo teprve po řadě let, když novinář Germinal Čivikov (pracoval pro Die Deutsche Welle), žijící od 1975 v Haagu, vydal v 2009 knihu SREBRENICA. Korunní svědek (SREBRENICA. Der Kronzeuge), na jejímž obalu píše: „Krok za krokem (Civikov) odhaluje, jak se Tribunálu dosud dařilo, že pravděpodobně nejhroznější zločin v Evropě po 1945 nechal definovat jedinému korunnímu svědkovi. Důvěryhodnost tribunálu o Jugoslávii je po přečtení této knihy ze základu otřesena. Pochybení a manipulace jednoho od začátku naskrz politického soudu se tu často objevují. Erdemović se dostal do Mezinárodního trestního tribunálu pro někdejší Jugoslávii (ICTY) v Haagu, který ho odsoudil nakonec jen na 5 let (za popravu 70-100 jim uvedených zajatých), z kterých si odseděl jen 3 roky a pak se stal „korunním svědkem“, a tento mnohonásobný vrah byl propuštěn a s rodinou dostal novou identitu kdesi na Západě a pak při několika soudech se srbskými důstojníky a dokonce i s prezidentem Miloševićem a Dr.Karadžićem, odpapouškoval stejná prohlášení, podle pokynů těch, kteří ho pro ICTY soudili v Haagu (původně byl nicméně prohlášen za psychicky neschopného vypovídat !). Zkušený právník Milošević, ale i Dr. Karadžić, mu pokazili řadu tvrzení, uvedli ho do rozpaků, které jednoznačně znehodnotily jeho výpovědi. Z toho ho až trapně „vysekával“ soudce Richard May, který Miloševićovi tvrdě vzal slovo, když Erdemović začal „kazit“ svou roli.. Soud zřejmě nechtěl (do této doby), veřejně vyslýchat mnohonásobné vrahy od farmy Branjevo, aby „nepokazili“ soudu vyhovující naučené věty Erdemoviće, podle pravdu příliš často obcházejícího scénáře, který připravil zcela jednostranný ICTY.
A pak se stala ještě jedna nepříjemná věc pro tvrzení obžaloby o 1 000-1 200 popravených: Nenašla se jejich těla. U Branjeva bylo objeveno jen 132 (153 ?) těl. Někteří měli prý svázané ruce a prý i zavázané oči (mudžaheddini mívali vždy černou pásku kolem čela !), což by potvrzovalo akt, zločin popravy. I to je hrozné číslo, ale udělat z toho 1 000 až 1 200 popravených je také strašné. Když se soud ICTY tázal velitele UNPROFORU generála P. Morillona při soudu s Miloševićem, proč to Srbové udělali, řekl jim jasně generál, že to byla pomsta Srbů za dřívější masakry v srbských vesnicích v oblasti Srebrenici. Tato jeho slova rozzuřila přítomné Muslimy, kteří chtěli proto soudně stíhat francouzského generála, že řekl pravdu, kterou západní úřady i media nechtěly připustit.
Po jím popsané popravě zajatců navštívil dodatečně Erdemović a jeho kumpáni nějakou krčmu, kde se opili a prý se údajně kolem dělby „odměny“ za popravu pohádali, zazněla i střelba, Erdemović byl několika zásahy do břicha těžce zraněn, ale vojenská nemocnice v Bělehradě ho zachránila. Při výslechu Miloševiće vyšlo v náznacích najevo, že mohlo jít o „nějaké francouzské zlato“, prý kolem 12 kilogramů (odměna za vykonaný zločin ?). Erdemović se přiznal, že o tom slyšel. Pak se rozšířily zprávy, že to vše bylo dílem francouzské tajné služby, která tím zločinem měla poškodit dobré jméno Srbů. Toto není zcela bez logiky, protože jinak byly běžné vyměněny bez „poprav“ doslova tisíců vzájemně zajatých. mezi Chorvaty, Muslimy, Srby. Byly i zprávy o tom, jak někteří z účastněných vedoucích zločinu (včetně jejich žen), nakupovaly různé drahé věci.
Je trapné, že světová i naše media zcela bagatelizovala rozsáhlou publikaci (300 stránek) „MASAKR V SREBRENIVCI – Důkazy, Souvislosti, Politika“ (Tne Srebrenica Massacre. Evidence Context, Politics) připravenou americkým univerzitním profesorem E.S.Hermanem, za účasti řady významných odborníků, včetně pracovníků OSN v Bosně (P.Corwin), západních novinářů, jako Creative Commons Attribution. Non-Commercial (2011). V práci se jako počty mrtvých Bosňanů uvádějí stovky. Profesor Herman uvádí osm druhů podvodů, mytů o Srebrenici, při čemž připomíná podobné neuvěřitelné lži členů State Departmentu i samotného prezidenta Clintona o statisících (objevovalo se až číslo 500 000 !!!) pobitých Albánců na Kosovu v roce 1999, aby Američané a Západní svět „spolkli“ NATO agresi a zločiny proti Srbsku v roce 1999. A při tom ten počet prokazatelně zabitých nejen Albánců, ale i Srbů a Romů na Kosovu dosahoval 6 000. Herman tvrdě ironizuje s dezinformacemi, nesmysly Clintona (v mytu číslo devět), který řekl že akce NATO na Kosovu byla úspěšná, že zajistila multietnickou, tolerantní demokracii. A při tom se Kosovo podle pravdy stalo útočištěm kriminálu a hlavním městem Evropy pro obchod z drogami a sexem, protože na Kosovu proběhla další nevídaná etnická čistka, již druhá za sebou, po té v Chorvatsku proti Srbům v roce 1995, také sponzorované tím „hodným Západem“, Německem, USA, EU.
Profesor Herman se právem děsí nad dalšími hroznými dezinformacemi podporovanými Západem v Bosně a Hercegovině, které jen pomáhají zvyšovat mezi etnickou a mezi náboženskou nenávist.
