Rozstřílení ruského parlamentu v roce 1993 řídili z Washingtonu

–  rozhovor –

Jelcinova vláda jako poradce-reformátory zaměstnala 30 pracovníků CIA na plný úvazek. A mnohem více… – A bylo by lépe, kdyby Koržakov popsal, jak se setkal s odstřelovači na letišti Vnukovo, kteří přišli ne z naší země, jak odjeli do Sofrina a dostali odstřelovací pušky. Jak byli tito odstřelovači rozmístěni na střeše a začali zabíjet policisty, příslušníky ozbrojených sil. Zevak a další. Proč? Aby vyprovokovali útok.
Ve studiu rádia Komsomolské pravdy (KP) vzpomínali Alexandr Ruckoj a Alexandr Koržakov na “krvavý říjen”.

Před 22 lety Moskvou otřásly tankové výstřely a lidé v celé zemi se přilepili k  televizním obrazovkám, na kterých západní televizní stanice v přímém přenosu ukazovaly, jak vojáci loajální Jelcinovi rozstříleli vzpurný Nejvyšší sovět Ruska (NS). Rozpor mezi prezidentem Jelcinem s jeho týmem na straně jedné, a NS s Ruckým, Chasbulatovem a s poslanci na druhé straně, skončil množstvím prolité krve. Nesrovnatelně větším, než bylo prolito o dva roky dříve, kdy se Bezpečnostní rada snažila udržet Sovětský svaz. Tím začal náš rozhovor ve studiu rádia “Komsomolskaja pravda”, s Hrdinou Sovětského svazu, prvním a posledním viceprezidentem Ruska Alexandrem Vladimirovičem Ruckým a bývalým šéfem Prezidentovy bezpečnostní služby (podle definice osobně nejbližší Jelcinovi) Alexandrem Vasiljevičem Koržakovem.

Tak kolik bylo obětí?

KP: – Alexandre Vladimiroviči, tak kolik bylo obětí, 124 bylo zabitých a 346 zraněných, jak to bylo v oficiálních údajích, nebo více?

Ruckoj: – Toto je zkreslená informace. Ti, kdo byli tehdy ve vládě dělali všechno možné, aby zakryli tragédii. Poté, když budovu Věrchovnovo sověta všichni opustili, prakticky celou noc na člunech vyváželi mrtvé.

KP: – Jaké čluny? Odkud?

Ruckoj: – Z nábřeží, přímo od Bílého domu (název nové budovy Nejvyššího sovětu Ruska -poz.red.NR). Víte, spousta lidí byla z jiných regionů země. A tento způsob odstraňování mrtvých účinně pomohl zahladit akci. A pak, nezapomeňte na amnestii účastníkům. Vznikla v důsledku skutečnosti, že by vyšetřující orgány musely stíhat od prezidenta, až po tady toho Alexandra Vasiljeviče (Koržakov – poz.red.NR). Po všech představitelných vyšetřováních dospěla Generální prokuratura k závěru, že jedna osoba byla zabita z pistole, ukradené z Nejvyššího sovětu. Tehdy se zabývali otázkou: z jakých zbraní zabíjeli lidi? Žádost o předložení zbraní, podílejících se na bojových akcích ve Věrchovnom sovětu Ministerstvo vnitra odmítlo, stejný dotaz v resortu Ministerstva obrany – odmítnutí, žádosti do jiných zpravodajských agentur – odmítnutí. Proč vznášeli dotazy? Aby objevili zbraně a zjistili, kdo zabíjel lidi.

Koržakov: – Pracoval na tom Vyšetřovací tým. A byl ještě posílen ze strany vedoucího prezidentské administrativy Filatova dalšími spolupracovníky. Oficiálně bylo zabito 150 osob. Ano, četl jsem knihu Rochlina, dokonce jsem mu někde pomáhal. Ale je to psáno jako román. A tam je číslo – 1500 lidí. (General Rochlin nezanechal žádné knihy a memoáry. Řeč je tedy o dokumentu – fikci Jeleny Ljapičevoj “General Rochlin – vždy s Ruskem.” – pozn. aut.) No, je to lež. Já mohu ještě pochybovat o počtu zabitých u Ostankina, protože jsem tam nebyl. A já nevím, jestli tam bylo 140 lidí zabito nebo 145. Ale u Bílého domu jsem byl se svými spolupracovníky.

První výstřel z tanku na ruský parlament v tzv. Bílé domě v Moskvě. Takhle začala privatizace a rabování národního bohatství v Rusku.

KP: – Alexander Ruckoj si tehdy myslel, že rozhodnutí přijímal Jelcin, ale nyní je jisté, že rozhodovali “dirigenti”.

– Alexandře, četl jsem ve Vaší knize, že v březnu Barsukov (v té době byl velitelem moskevského Kremlu a zároveň – Hlavní bezpečnostní služby) vytvořil plán pro impeachment (obžalobu prezidenta) dne 29. března, aby se „odpustila pára“ poslancům, a důstojníci stráže mohli evakuovat náměstky. A plán byl přijat Jelcinem. Proč plán nepoužili při hlasování o prezidentském dekretu č.1400 ze dne 21. září, kterým Jelcin rozpustil Věrchovnij sovět?

Koržakov: – O čem to mluvíte? Když prezidenta odstraňují, je to jedna situace. A když je prezident aktivní, je poněkud jiná. Pokud můžeme srovnávat situaci, pak jen s tím, co se stalo v Ukrajině. Kdyby u prezidenta Janukoviče, který je nyní v exilu, byli Koržakov, Barsukov, Gračev, Erin a další, Majdan by nebyl. Zde je vše jasné. A proč za “Bílý dům” někoho hubit. Nemíchejte to! …

Na foto Alexandr Vasiljevič Koržakov stojí za Jelcinem

KP: – Jiné alternativy nebyly? – A nebyla možnost řešit vše bez krve? Lidé tam byli bez elektřiny, bez vody, bez tepla a bez komunikace.

Ruckoj: – Ještě další 3-4 dny maximálně, bychom tam mohli přežít. Většinou civilisté. Už bylo neúnosné tam být. Představte si bez sprch, neoholení, bez vody v toaletách. Mnozí už byli unaveni.

Dnes se to deformuje, říká se, že Kremelská parta navrhla simultánní volby. Ne. My jsme navrhli současné volby. Nulovou variantu. Mimořádné volby prezidenta a poslanců. A já, jako pověřený prezidentskými povinnostmi, jsem napsal prohlášení, že já, viceprezident, se nadcházejících prezidentských voleb, voleb poslanců Věrchovnovo sověta nezúčastním. A podepsal jsem to. A předal médiím. Takže, kdo spěchal vládnout? Já? Nebo opačná strana, když jsem učinil písemné prohlášení, že se zúčastňovat voleb nebudu.

Ve studiu Komsomolské pravdy vzpomíná tehdejší viceprezident Alexandr Vladimirivič Ruckoj

Koržakov: – Vy (říká autorovi, tedy mě) jste byl tehdy malý, proto si neuvědomujete, že jsme měli více než tisíc poslanců. Věrchovnij sovět měl kolem 150 lidí, zbylo jich tam už méně než sto… A všichni ostatní poslanci souhlasili, když jim prezident nabídl funkce, dům, práci. Nedávno jsem se s jedním setkal. Má už 70 let a pracuje ve státní službě. Přivezli jej ke mně autem na schůzku. Je u něj vše v pořádku. Všem nabídli byty, všichni byli zajištěni. Pokud by někdo byl rád v jiném městě, našli by mu tam místo, byt a kancelář. Vše bylo v plánu předpokládaném prezidentem, se všemi byla provedena beseda. Jiná věc je, že někdo kategoricky nechtěl. Ano, to se stalo. Bylo nutné to řešit. Byla to dvojí moc v zemi. A to mohlo skončit špatně.

Ruckoj: – Hlavním Jelcinovým argumentem proti Věrchovnomu sovětu byl fakt, že mu překážel v jeho “provedení reforem.” Jakých? Privatizace. Byl jsem pověřen vést Mezirezortní komise pro boj proti korupci, a měl jsem informace o tom, jak to bylo provedeno. Přístav Nachodka šel za 100 tisíc dolarů, Ačinský hliníkářský metalurgický kombinát za 180.000, Uralmaš, gigant, chlouba naší země, získal Bendukidze za 500 tisíc dolarů. A to za vouchery (poukázky). Co je to za hloupost? Vždyť byla nabízena alternativní privatizace. Za prvé, odvětví služeb. Já, ještě jako člen ústředního výboru, jsem byl vyloučen ze strany za frakcionářství, jsem navrhl: Proč musí mít stát kadeřníky, krejčí, restaurace, kavárny? Pojďme to privatizovat, ale na základě soutěže. Člověk vyhraje soutěž, získá kontrolu nad tímto zařízení a zaplatí hypotéku z nemovitosti, hodnotu tohoto objektu. Peníze půjdou do fondu sociálního rozvoje v zemi. A dále řešit problémy s výstavbou škol, nemocnic, silnic, bydlení a všechny ostatní. To byl náš nejdůležitější rozpor s Jelcinem a jeho týmem. A představte si, jaký objem finančních prostředků by se objevil v sociálním fondu. Dnešní problémy v sociální oblasti by byly vyřešeny desetinásobně z tohoto krytí.

KP: – Jak jsem pochopil, zejména tehdy jste shromáždil “11 kufrů kompromitujících materiálů” na Jelcinův tým. Které také hrály roli v konfrontaci.

Ruckoj: – Obrazně jsem říkal, že to bylo 11 kufrů. Víte, takové velké kovové ohnivzdorné skříně. A byly to dokumenty. Ne kompromitující materiály, ale dokumenty o všech podvodech při privatizaci. O skutečnosti, že vláda pod záminkou poradců-reformátorů zaměstnala na plný úvazek 30 pracovníků CIA. A mnohem více. A ty imaginární aukce, státní dluhopisy? Jakým způsobem to bylo všechno promyšleno? Tento proces vedli zaměstnanci CIA, kteří pracovali ve vládě Ruské federace. Opakovaně jsem se dotazoval Jelcina: mohou pracovat důstojníci zahraniční zpravodajské služby v prezidentské administrativě v USA? On: Alexandře, nemáte náhodou vypito? – Vůbec ne. Já nepiji. Jen jsem vám dal takovou otázku. – Je samozřejmé, že ne. – Proč my máme 30 takovýchto zaměstnanců? A mají přístup k tajným informacím? A kam se dokutálíme? Vždyť oni dirigují mládence, kteří nechápou, co dělají, až se dostaneme k těmto ohyzdnostem. A na konci bude co?

KP: – Alexandře Vasiljeviči, bylo mně v té době 31 a byl jsem v britské firmě, kde se mě udiveně ptali: “Sášo, to je film?” A já jsem odpověděl, že ano, jen dokumentární a ze života. Pak se ještě více divili: “Z tanků přece není možné střílet na parlament …”

Koržakov: – Neorganizovali jsme útok na Ostankino, kde bylo zabito 140 lidí. Připravili to Chasbulatov a Ruckoj a sami se toho polekali. A ostatní také. Toho, co sami zavinili. Proto bylo potřeba překážející vyhnat. Obecně bylo doporučeno střílet slepými náboji s dlouhým varováním. Další věc je, že armáda také střílela cvičnými. Žádný výstřel ostré munice do budovy nešel. Žádná osoba nebyla zabita nebo zraněna. Nejprve mnohokrát varovali, pak začali na horních patrech rozbíjet okna.
Ať je to líto, nebo není líto.

Ruckoj: – Jak je možné takto lhát?! Říkají, že stříleli dřevěnými kulkami na budovu, a ona hořela od min. Salva – zážeh, salva – zážeh. Ptáte se, zda mohlo být řešení bez krveprolití? To bylo možné. Ale proč byli rozmístěni odstřelovači, žoldáci, kteří stříleli na vojáky? To neodpovídalo nekrvavému řešení.

KP: – Alexandře Vladimíroviči, vždyť jste lidi k “Ostankinu” skutečně poslal vy. A tam byli zabiti. Ne 140 lidí, jak řekl Koržakov, ale ne méně než 46, pokud si dobře pamatuji.

– Neodříkám se svých slov. Pokud jde o Ostankino, dokonce jsem si nedokázal představit, že to skončí takhle. Proč se to stalo? Stojím u okna, jde velký zástup lidí, do 10 tisíc, po Novém Arbatu. A z budovy RVHP se spouští kulometná palbu na tyto lidi. Jaké budou vaše kroky? Jste pověřený vykonávat pravomoci prezidenta, nejste od nich osvobozen. Vidíte před svýma očima zabíjet lidi. Co podniknout? Dávám příkaz k obklíčení této budova, k zajetí chuligánů.

A pokud jde o Ostankino – pojďme vzít archivní videozáznamy a uvidíme: trassery míří z budovy na lidi, kteří jsou na náměstí. Dále transportéry. Těžká střelba. Na budovu? Ne, na lidi, kteří jsou na náměstí. Jaké to byly transportéry? Vnitřních vojsk.

Jsem nyní přesvědčen, že, řekněme, Vladimir Vladimirovič Putin by nikdy něco takového nedovolil. Protože má v pořádku mozek. A když jsou mozky po celou dobu pod vlivem alkoholu, nakonec přestanou pracovat.

KP: – Alexandře Vasiljeviči, a Jelcin byl střízlivý v těchto dnech? A když dal rozkaz zaútočit?

Koržakov: – Ano. Byl střízlivý. Pokud pil, bylo to pouze za účelem udržení, aby neusnul. Také měl starosti. Víte, po těchto událostech, byly volby do Státní dumy. V zemi se objevil normální parlament, který začal přijímat zákony, a ne hadry, jako předtím. Ústava se každý den měnila, něco se k ní přidávalo. Přicházela ke mně vedoucí knihovny prezidenta a říkala, co máme dělat? Každý den dávají nové změny. Potřebují u funkce prezidenta něco vyjmout a vložit nové odstavce. A co se bude dělat po celé zemi? Kdo to bude dělat?

KP: – A nelitujete nyní nic z toho, co jste tehdy dělal?

Koržakov: – Já osobně svého jednání nelituji. Je mi líto, že se to vůbec stalo. Protože jsme přátelé s mnoha kluky, kteří byli v Bílém domě. Ale faktem je, že každý z nich, že každý z nás, chtěl dobro pro Rusko. Všichni. Pouze každý viděl dobro vlastním způsobem. Proč si myslím, že jsme měli pravdu? Představte si, že by Ruckoj a Chasbulatov vyhráli. Ujišťuji vás, že za dva týdny, za měsíc, by Ruckoj byl uvězněn nebo zabit. A zemi by začal vládnout Chasbulatov. A nyní by tam nebyl všeobecně obdivovaný a oblíbený Putin. Nyní by Rusko vedl přinejmenším Ramzan Kadyrov, kterého nemají v Rusku rádi.

KP: – Alexandře Vasiljeviči, poslední otázka. Nebylo vám líto, že vás v roce 96 Jelcin propustil, vyhodil, a Ruckoj, kterého jste uvěznili, se stal guvernérem Kurské oblasti?

Koržakov:
Nelituji. Vzhledem k tomu, že Jelcin zemřel 1. února roku 1996. Hovořil jsem o tom mnohokrát. Byl naprogramován na 65 let. A 2. února už byl jiný Jelcin, který nebyl prezident. Byla to vetchý starý muž, který potichu ztrácel rozum. A již vládli Táňa, Jumašev, Čubajs a ostatní parta. Oni převraceli zemi …

(Tímto naše telefonická komunikace s Koržakovem, který byl na cestě, skončila a dále pokračoval jen dialog s Ruckým – poz. aut.)

KP: – Vystavovali Jelcina, a vládli dirigenti

KP: – Nemáte je rád.

Ruckoj: – Víte, vždycky jsem šel k Borisovi Nikolajeviči před veřejným prohlášením, mluvit s ním. A co Koržakov? Ten se uchýlil k Jelcinovi. Chcete říci, zajímavou epizodu? Byla stávka v ZILu. Boris Nikolajevič, byl jako vždy na odpočinku. Je zřejmé kde. Mám telefonát od prezidenta – jít na ZIL a prozkoumat situaci. Jdu chodbou, naproti mně Barannikov Viktor Pavlovič, ministr bezpečnosti. “Kam jdeš?” – “Ano do ZILu, je tam stávka. Dostal jsem instrukce od Borise Nikolajeviče. ” – “, Mohu s tebou? ” – ” Jaké rozhovory? “. Dorazíme. Vyslechli jsme pracující. Přesvědčil jsem je, že je třeba vrátit se do práce, aby ukončili stávku a tak dále. A podám vám takovéto svědectví: “Přichází Boris Nikolajevič, žádám ho, aby mi umožnil Něčajeva (byl ministrem ekonomiky), hlídat mou vlastní ochrankou, dát mu plat tři tisíce. A uvidím, jak tento padouch bude žít.” Dále. Sedíme na narozeninové oslavě. Boris mi položil otázku. Viděl jsem, že držel rekordér. Říká, že jste vzal tři tisíce rublů? Já říkám, že je mám a více. A nyní mi to „sepne“. A vidím, hlasový záznamník. On jej spouští veřejně, a je to první okruh, ministři, řekněme většinou bezpečnostní síly. A tam jde záznam, ale v jiné formě -, že Jelcin přijde, a já mu dám tři tisíce, ochranu a tak dále.

KP: – A kde je Něčajev, kam se poděl?

Ruckoj: – Oni ho nezaznamenali a zdálo se, že se jedná o Jelcina. Oněmění v hale. Pak Barannikov také vytáhl záznamník. A ten zaznamenal plný záznam, jak to bylo. Takže, Jelcin bere tento rekordér a podá Koržakovovi, ten se pro něj sehne a rekordér se proti zdi roztříštil na kousky.

KP: – Buďme upřímní. Byli jste v ’91 na stejné straně barikád. Viděl jste Jelcina, a proto jste v ’93 nevěřil, že půjde na krev, do útoku. Bylo to tak?

Ruckoj: – No, abych byl upřímný, doufal jsem v to. V 91. byla situace, … Když dorazila ta, či ona, informace, že se každou chvíli chystá útoku, Jelcin okamžitě sedl do auta a chystal se jet na americké velvyslanectví. Až pak jsme se dozvěděli, že Gorbačov vytvořil Pohotovostního síly v březnu téhož roku, byla to jeho iniciativa. Vyhýbal se zodpovědnosti, zmizel na Forosu.

Ještě jednou, když v r. 91 Jelcin chtěl hledat útočiště na velvyslanectví, zastavil jsem ho a řekl, Borisi Nikolajeviči, to nemůžete udělat, jste hlava Ruska. Když budete utíkat, oznamte léčení na Forosu. My s Jevgenijem Maksimovičem Primakovem jsme tam letěli, na Foros, abychom odtamtud přivezli Gorbačova zpět na místo.

Ale v 93. to již bylo plánováno jinak. Vždyť Majdan v Kyjevě – je opakováním, ale trochu s jinou omáčkou. Ale dirigenti byli ze stejné adresy. Z Washingtonu byly všechny tyto týmy. Vzhledem k tomu, co teleobjektivy zaznamenaly, byli operátoři podplaceni k úplnému odstranění záznamů o tomto masakru. Byli předem připraveni. A když “Alfa” odmítá zaútočit na budovu, zabíjí bojovníky snajper, aby vyprovokovat “Alfu”. Ani “Alfa” nebo “Vympel” nešly do útoku.

KP: – Ale vždyť “Alfa”, “Vympel” do útoku také nešly. Pamatujte si, že jste žádal od letectva bombardovat Kreml?

Ruckoj: – Ne, nežádal.

KP: – Ale šlo to do vysílání. Slyšel jsem to na vlastní uši.

Ruckoj:  – Bylo to psychologické zastrašování Kremlu – za prvé. A za druhé to bylo ještě způsob, jak to zastavit? Myslím, že v případě, že by někdo přišel k rozumu a přestal to dělat …

KP: – Co se stalo s těmi skříněmi kde byly “usvědčující důkazy?”

Ruckoj: – Situace byla taková, mne uvěznili v Lefortovu, a další den se pod vedením Koržakova vlámali do nehořlavých kovových skříní a vytahali složky. Kam se poděly tyto složky meziresortní komise, které Koržakov všechny přikázal odstranit? Žádná odpověď.

KP: – Mám pocit, že osobní účty mezi vámi nejsou všechny uzavřeny …

Ruckoj: – A bylo by lépe, kdyby Koržakov popsal, jak se setkal s odstřelovači na letišti Vnukovo, kteří přišli ne z naší země, jak odjeli do Sofrina a dostali odstřelovací pušky. Jak byli tito odstřelovači rozmístěni na střeše a začali zabíjet policisty, příslušníky ozbrojených sil. Zevak a další. Proč? Aby vyprovokovali útok.

Nemám co skrývat. Publikoval jsem zprávy z výslechů. A napsal knihu “Krovavaja oseň” (Krvavý podzim) napsal záměrně, ani náznak nebyl pro jakékoliv emoce. Vzal jsem si několik dokumentů Nejvyššího sovětu, které byly v této době zveřejněné, rozhodnutí Kremlu ke stejnému datu a udělal deník událostí. A nakonec jsem napsal, ať si teď všichni udělají sami závěry, kdo je na vině, že byla prolita krev našich lidí. Že naší zem jednoduše rozbili. Že zničili Sovětský svaz, ukradli národní bohatství lidé, kteří neměli slušnou biografii. S tím jsem já a mnoho mých kamarádů nemohli nesouhlasit, ale stalo se.

KP: – Stalo se to. A dej, bože, aby se u nás nic takového se už nikdy nepodařilo.

2. 10. 2015 Alexander Grishin (viz značka KP:)

Nápis na moskevském chodník v tehdejší dny – “My na svojej zemlje! – My jsme tu doma!”