Josef Mrázek6. 10. 2015
Politické strany již dávno nejsou pojímány výlučně jako zastánce oprávněných zájmů jednotlivých složek společnosti, ale trpí se, aby prosazovaly prospěch toho, kdo zaplatí, nebo poskytne jiné výhody. Proto se hledá způsob, jak naplňovat parlament tak, aby se staral o stát dobře a spravedlivě ke všem občanům. Příležitosti k tomu byly již v minulém století, ale byly zmařeny.
ROK 1945, KDYŽ SKONČILA VÁLKA. Nadšení osvobozených občanů nedostalo příležitost, byl jim vnucen systém čtyř stran
Druhá světová válka přerušila předchozí politický život a tak představy dorůstající mládeže té doby o správě věcí veřejných v době míru byly formovány tím, co jim sdělovali rodiče. Můj tatínek pomáhal trpícím lidem před válkou i za války a vždy byl přesvědčen, že kdo chce pracovat pro lidi, žádnou stranu k tomu nepotřebuje. Nějak jsem si z toho utvořil představu, že politické strany slouží k tomu, aby pomáhaly samy sobě.
Když válka skončila, měl jsem radost, že jsme naživu a můžeme teď dělat všechno, jak se má, jak to je spravedlivé a nejlepší. Ale všichni nebyli tak vychováni a někteří mne zvali, ať vstoupím mezi mladé straníky, to že se mi vyplatí. Nevyplatilo se to ani jim, protože to nebyla ta jejich strana, kdo později vládl, když stranický systém vykrystalizoval do podoby vlády jedné strany. Dříve, než se to stalo, vystoupili na scénu po dobu války skrytí harcovníci politických stran, aby požadovali co největší podíl na moci. Snadno se shodli na tom, že nepřipustí k vládnutí zástupce pro dobré věci nadšeného občanstva, kteří by třeba dali přednost zájmům obyvatelstva před zájmy sponzorů stran.
Samozvaní pořadatelé voleb v roce 1946 proto vyloučili z účasti na volbách kohokoliv, kromě čtyř údajně nezkompromitovaných politických stran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a jiných čtyř na Slovensku. Žádná z nich neměla v programu prospěch všech občanů a budování státu, při kterém by využívala poválečného nadšení, aniž by se vymezovala proti nějakému ideologickému odpůrci. Všechny povolené strany usilovaly o podíl na moci, ale brzo komunistická strana připojila k sobě bez ohledu na názor členů sociální demokracii a zbylé strany usnadnily své vyřazení ze hry svou hloupostí. Nadšení poctivých a spravedlivých lidí se stalo nepotřebným až nežádoucím. Lid byl zdrojem veškeré moci jen podle ústavy, ve skutečnosti rozhodoval Ústřední výbor KSČ a jen v mezích, které mu trpěla Moskva. To se lidem, v kterých ještě přežívaly ideály, nelíbilo, ale s odstupem několika desetiletí překvapeni vidíme, že stát se dá v důležitých směrech stranicky řídit podle cizích zájmů ještě daleko hůře, než se to dělalo tenkrát.
V roce 1945 bylo dost lidí dobré vůle, ale nebyla žádná možnost je volit do parlamentu, byly tu jen zmíněné mocichtivé strany. Něco jako volební strana občanského politického hnutí budovatelů státu neexistovala. Zanikla příležitost nestranické většiny obyvatelstva ovlivňovat způsob správy státu. Když potom došlo k neformálnímu zániku plurality politických stran, nadlouho fungoval monopol komunistické strany. Říkalo se, „rozhodla strana“ a bylo zbytečné říkat, že komunistická a u většiny občanů, přesněji těch občanů, kteří netěžili z členství ve straně, se vyvíjel odpor ke stranictví. Zvláště zřetelně se to projevilo koncem šedesátých let, nejvíce v roce 1968.
ROK 1968, OBČANSKÉ POLITICKÉ HNUTÍ NESTRANÍKŮ KAN bylo založeno a významná část vedení KSČ vstřícně reagovala na nálady ve společnosti
Události roku 1968 u nás jsou slepými historiky přičítány především dění v komunistické straně, ve skutečnosti hlavní hybnou silou bylo sílící přesvědčení stále většího počtu občanů, že stát by měl a mohl být spravován lépe. A pochybuji, že si Brežněv myslel, že chceme instalovat kapitalizmus, nebo že nás, jak naznačují někteří mladší autoři, vlastně chránil před devastací státu, k jaké potom došlo v devadesátých letech. Tak to tenkrát určitě nebylo. V občanské společnosti vyrostlo něco nového a silného, snaha vymanit se z tradičního rigidního stranického systému do kterého komunistická vláda patřila jako krajní případ vlády jedné strany. Proto byl založen Klub angažovaných nestraníků (KAN) a, například, Celoakademický výbor ROH navrhoval, aby tím druhým, kdo by oponoval stranické návrhy, byly třeba odbory.
Byl jsem u toho jako nestraník a mohu potvrdit, že jsem se nesetkal u nikoho s úmyslem nechat republiku rozkrást a dát svobodu lumpům a místo nápravy chyb dělat tisíce nových i horších. Aktivisté, které jsem znal, neměli jako modlu soukromé vlastnictví. Šlo nám o změny, ale jen takové, které by vedly ke zlepšení. Za daných podmínek bylo kontraproduktivní útočit na komunistickou stranu. Snažili jsme se narušit monopol jejího rozhodování účastí někoho druhého, třeba odborů, a využít vlivu proreformního křídla KSČ k prosazování účelných změn. Doufali jsme, že to projde. Ovšem tyto změny hrozily, že omezí využitelnost ČSSR pro potřeby Sověty řízeného bloku. A když také hrozilo oslabení moci strany a stali jsme se špatným příkladem, Brežněv spustil intervenci i přesto, že postavení evropských komunistických stran se tím značně zhoršilo.
Je skoro jisté, že k obnovení předchozího pluralitního ryze stranického systému a k instalaci primitivního kapitalizmu by v roce 1968 nedošlo, ani kdyby intervence nebyla. Intervencí byl zmařen pokus o vrácení rozhodování a kontroly moci do rukou občanů, ne mafiánů. A ten mohl být úspěšný. Probíhal by umírněně, za dozoru. Tenkrát jsme sice neměli tak špatné zkušenosti s kapitalismem, jako dnes, ale vůle zachovat to, co funguje, zde byla, a občané také převážně žádali lepší řád a spravedlnost a nebyly podmínky pro nástup zlodějů puštěných ze řetězu, ani pro zničující privatizaci.
Jak dnes víme, systém politických stran může být a zpravidla je zneužíván k tomu, aby moc byla v rukou velkých peněz a cizích zájmů. Intervence zajistila zájmy Sovětského svazu ve věci zachování poslušnosti vlády KSČ jako prostředníka jeho hospodářské i politické moci. Ale zároveň zajistila úspěch zločinců po roce 1989.
Stalo se to tak, že skuteční komunisté, totiž ti, kteří měli na mysli prospěch občanů a proto se zapojili do řad protagonistů jara 1968, byli po srpnu 1968 odstaveni a ve vlivných pozicích zůstalo hodně těch, kteří byli ve straně kvůli osobnímu prospěchu. Po listopadu 1989 tito prospěcháři obsadili pozice zejména v ODS a spolu s dalšími škůdci zničili, co se dalo. Svoji zradu dovršili tím, že všechny minulé chyby svedli na „osmašedesátníky“ a ještě se postarali o ten z hlouposti akceptovaný podraz, že hlasy skutečných komunistů se jako nebudou počítat, a tím si nejednou zajistili převahu, která jim nenáležela.
ROK 1989, OBČANSKÉ FÓRUM mohlo být začátkem nového věku politiky, ale bylo úkladně zavražděno a tak také tato, dosud největší příležitost byla zmařena
Když to komunistická strana v roce 89 vzdala, bylo potřeba mít subjekt, který by převzal správu obcí, okresů, krajů a státu a ujal se i všeho ostatního, co řídila KSČ. Dostalo to jméno Občanské fórum a sdružovalo to všechny občany, kteří se chtěli o společné věci starat, kromě členů KSČ ale včetně Obrody, což byli „osmašedesátníci“ vyvržení z KSČ. Občanská fóra vznikala spontánně jako výraz dlouhodobého přání obyvatelstva sami rozhodovat, které přetrvávalo i po roce 1968. Také na Slovensku, zejména východním, vznikala Občanská fóra, ale Bratislavští národovci se chtěli odlišit a prosadili méně vhodný a méně šťastný název „Verejnos’t proti násiliu“.
Jednání na centrální úrovni vedla skupina disidentů, kteří se znali a bylo tam i několik těch, co se mezi ně vetřeli, aby mohli urvat vysoké posty. Ti se vyjadřovali, jak je to záslužné, že jsou ochotni převzít odpovědnost. Taková zpupnost se nám, obyčejným občanům, velmi příčila. Tragicky špatná odborná úroveň a mravní invalidita některých klíčových členů vedení nebyla včas rozpoznána. Například Klaus byl zařazen mezi tváře vhodné na plakáty, protože prý jeho zjev přitáhne ženy.
Občanské fórum se od začátku rozdělilo na ústřední skupinu, která konsumovala moc a sklouzla do stranických manýr, a na skutečné občanské fórum, které mělo charakter lidového hnutí, samo a přirozeně se rozvíjelo tak, jak lidé cítili, že je to potřebné. Bylo s tím spojeno mnoho práce, ale bylo dost obětavých i schopných pracovníků a také v centru byla kromě zmíněných konsumentů početná skupina velmi výkonných lidí, kteří se ostýchali drát do postavení, ale o to více pracovali.
Práce se dařila po politické i technické a organizační stránce, i když ústřední postavy moc nepomáhaly, spíše naopak. Například , když v březnu Petr Pithart pronesl známou řeč o tom, jak slyší trávu růst a vysvětlil komunistům, že nikdo nebude za nic stíhán, pocítil jsem, jak vyjednávání začalo váznout. Ale nevěděl jsem, že stíháni nebudou ani pachatelé zlých činů, které teprve budou spáchány.
V prvních měsících po listopadu byla plošná komunikace v OF vynikající, celorepublikové sněmy OF byly konány s odstupem i dva, tři týdny. Intenzivně pracovala volená Rada koordinačního centra OF (Rada KCOF). Byly vypracovány a schváleny dobré stanovy OF a jednací řád, obojí potvrzovalo charakter OF jako občanského politického hnutí s všeobecně prospěšným programem. OF mělo být základem příštího politického života v zemi. Ve volbách v roce 1990 získalo nadpoloviční většinu v České národní radě, i když kandidovaly i tradiční strany.
Rada KCOF byla podle stanov nejvyšším orgánem OF, ale prominenti hnutí toho nedbali a i jinak se stanov moc nedbalo. Toho využil Václav Klaus při realizaci ďábelského plánu. Pilně objížděl okresní kanceláře OF, kde i dále pracovali placení volební manažeři najmutí původně na volby 1990, a vysvětloval jim, jak dobře se budou mít, až on bude předsedou OF a udělá z něj pevnou stranu. Ti manažeři nebyli volenými delegáty sněmů OF, ale byli na sněmy posíláni v rozporu se stanovami místo řádných delegátů, které stálé ježdění na sněm unavovalo. Když potom došlo k volbám předsedy OF, všichni užasli, že Klaus, který se předtím žádné práce neúčastnil a agitoval proti podstatě hnutí, dostal nejvíce hlasů.
Druhý den po volebním sněmu OF přišel Klaus na jednání Rady KCOF, která již 4 hodiny pracovala, podíval se do zápisu a prohlásil: „Co jste odhlasovali, se škrtá a příště budete schvalovat to, co vám řeknu a nebudu-li moci přijít, pošlu svého tajemníka pana Havlíka, a ten vám řekne, jak máte hlasovat.“ Mou námitku matně podpořili jen dva členové Rady a na nejbližším sněmu OF mne dal Klaus v rozporu se stanovami z Rady odvolat. Byl to konec demokracie v OF a také konec OF vůbec, Klaus okamžitě hnutí mu svěřené začal likvidovat, zmocnil se jeho plošné struktury i majetku a udělal z toho ODS. Aktivisté kolem Černošického OF poslali do 6000 místních OF výzvu za zachování OF. Klaus přiměl prezidenta Havla k jednání v Lánech, ke kterému přibrali Pavla Rychetského a vyhlásili, že Černošická výzva je bezpředmětná, protože OF pokračuje v podobě Rychetského OH (Občanského hnutí). To byl podvod, kterému měla čelit resoluce, se kterou přijela delegace poslanců ČNR do Lán. Nemohli jsme ji ani předat, Havel se podvolil Klausovi a dal nás zastavit již na bráně stráží se psy. Tak hanebně skončilo OF úkladnou vraždou a byla zmařena velká naděje nadnárodního významu.
DOSAVADNÍ POZNATKY A CO BY MĚLO NÁSLEDOVAT
Tradiční politická strana se dá dobře zneužít jako nástroj politické a hospodářské moci uplatněné vůči občanům, kterým by měla naopak sloužit k zajišťování oprávněných potřeb.
Typická strana má hierarchickou strukturu která předstírá, že naplňuje vůli občanů, ale ve skutečnosti je ovládána funkcionáři, kteří jsou vybráni podle přání sponzorů strany, nebo se recyklují, to jest vybírají sami sebe. A podobně strana naplňuje kandidátky při volbách.
Naproti tomu politické hnutí by mělo sloužit k prosazování určité myšlenky, všeobecně prospěšného programu bez ideologické vazby, který by měl sloužit všem. Reprezentace politického hnutí a jeho kandidáti do voleb by měli být vybíráni na základě své činnosti přímo občany a po zvolení také jimi odvoláváni, kdyby se výběr nepovedl.
Zásadní rozdíl je v tom, že ve straně se poslanec řídí pokyny vedení strany, které může jednání poslance prodávat jednotlivě, nebo v rámci koaliční smlouvy. Skutečné politické hnutí netvoří bariéru mezi voliči a poslancem a poslanec je vázán jen programem na základě kterého byl zvolen a stále je kontrolován svými voliči. A ti musí mít možnost poslance, který zklamal, odvolat.Aby se to všechno dalo uplatnit, je nutné upravit volební zákon.
Samotný název „politické hnutí“ není zárukou. Babišovo „hnutí“ ANO je příkladem takového klamavého označení. Jeho struktura i koaliční chování jsou typicky stranické. A program není všeobecně prospěšný, bez progresivního zdanění velkých zisků není možné uspokojivě financovat sociální stát. A co výběr reprezentantů? Podle jaké činnosti byla vybrána primátorka Krnáčová?
Dále tu máme strany, u kterých je skoro jedno, že mají prospěšný program, protože udělají koalici s někým, kdo zajistí znehodnocení výsledného programu a původně „lepší“ strana na to z hlouposti nebo nějakého kalkulu přistoupí, a zbude stranická struktura a potíže.
A nakonec tu máme komunisty. Je sice smutné, že i ČSSD přistoupila na průhlednou hru nepočítat hlasy komunistů a tak se zbavit levice. Ale je neomluvitelné, že se komunisté nedokázali za tak dlouhou dobu vzepřít těm řečem o demokratických stranách.
Shrnuto, ke přiblížení politické praxe zájmům občanů je potřeba získat dostatek příznivců neideologického servisního občanského politického hnutí a prosadit nový volební zákon. Jak na to, je popsáno na www.spojeni.org/jm/150721.htmla v odkazech tam uvedených.
