Ondřej Höppner Odmítavý postoj český vlády k asi sto padesáti krajanům ze Žitomiru hanebně kontrastuje s horlivě vstřícným přístupem Bruselu a některých našich vládních kolaborantů ke statisícům migrantů ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a dalších zemí. U těch kupodivu nikdo nezkoumá, zda jim vybuchují bomby za humny, nebo až za kopcem. A na svůj ilegální pochod přes hranice, aniž kdo předtím zkoumá, co jsou vlastně zač, slyší z Německa „Vítejte!“ A nejen z Německa.
Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier ml. (ČSSD) nedávno nabubřele prohlásil, že je sám připraven přijmout třeba patnáct tisíc imigrantů z Afriky a Asie. „Nevěděl jsem, že má pan kolega tak velký byt,“ glosoval ironicky jeho postoj ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). V jejich infantilní přestřelce a následném zmatečném, předem prohraném a psycho – populistickém boji o kvóty zcela zanikl jasný fakt, že čeští krajané mají a musejí mít přednost. Ti ale ministra Dienstbiera s americkým občanstvím pochopitelně nezajímají.
 |
Migrantská vlna (většinou) muslimů z Asie a Blízkého východu se České republiky zatím přímo nedotkla. Imigranti touží především po bohatých státech jako je Německo, Francie a Anglie. Davy tam směřují přes Rakousko na sever. Do České republiky se nikdo z nich nehrne – a pokud sem budou přiděleni na základě “kvót”, je otázka, jaká síla je zde udrží. To až nám nadiktují, že jim také musíme dávat dvacet tisíc měsíčně, ubytování zdarma a další sociální výhody – jak to brzy prosadí Německo.
To je však v této chvíli až druhořadé. Problém je, že tomuto diktátu se česká vláda nebrání – ale současně odmítá krajany, kteří se chtějí vrátit do své staré vlasti. Jsou odhodláni u nás žít a pracovat.
V České republice získalo od března letošního roku trvalý pobyt asi sedmdesát českých krajanů z Ukrajiny. Dvě třetiny z nich si už našly práci a opustily ubytovny. Také k jejich přijetí se česká vláda stavěla zpočátku mírně řečeno zdrženlivě a otočila až na nátlak veřejnosti a prezidenta Zemana. Přes následná velkohubá prohlášení však u nás našlo útočiště mnohem méně krajanů, než vláda slibovala.
Odpovědnost za tuto donebevolající věrolomnost nese především premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) a jeho straničtí kolegové, především ministr vnitra Milan Chovanec a také ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Krajanům ze Žitomiru nejdříve letos na jaře poslali dopis, že mohou v Česku získat trvalý pobyt za jednodušších podmínek. Bylo jim přislíbeno ubytování, pomoc při shánění práce, a bude-li třeba, i jazykový kurz. Teď ale všichni dostali dopis, že se jejich žádosti zamítají.
Proměna migrujícího davu v dobře organizovanou jednotku násilníků je otázkou několika minut
Vláda tak postavila krajany, z nichž mnozí již spálili všechny mosty a měli tak říkajíc „sbaleno“, do neřešitelné situace. Když si stěžovali, dostalo se jim odpovědi, že asi špatně rozuměli. Stručně řečeno – poté, co začala sílit uprchlická vlna z Afriky a Asie, ocitli se čeští krajané z Ukrajiny na vedlejší koleji.
Řešení je přitom jednoduché. Přijmout bezodkladně všechny krajany, kteří o to požádají. Podle odhadů je jich ještě něco málo přes dvě stovky. A až poté řešit, co s migranty z jiných částí světa. Jejich žádostí o trvalý pobyt je od začátku roku méně než sto. Pokud – a vše tomu nasvědčuje – se bude muset Česká republika podvolit evropským kvótám (mělo by jít o 1328 imigrantů), měla by do nich přednostně zařadit Čechy z Ukrajiny.
 |
Co do společenské integrace jsou s ukrajinskými krajany ty nejlepší zkušenosti. Většinou ještě umějí jazyk, chtějí pracovat, mezi nimi a “českými Čechy” nejsou žádné náboženské rozdíly, a především: Cítí vděk, že jim Česká republika pomáhá. V jejich případě je pokrytecké zkoumat, zda se v přímo místě jejich bydliště válčí, nebo ne. Je jedno, zda jde o ekonomické uprchlíky, či zda se prostě chtějí vrátit tam, kde se narodili jejich předkové.
Integrace uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu nebo Eritreje bude nesrovnatelně obtížnější. Navíc je zde reálný předpoklad, že mezi nimi jsou utajení fanatici z Islámského státu, Muslimského bratrstva, Boko Haram nebo Al-Kajdy. Půtky na hraničních přechodech ukazují, že proměna migrujícího davu v dobře organizovanou jednotku násilníků je otázkou několika minut.
Zařazení českých krajanů do kvót, když už nám je nadiktovali, alespoň toto riziko sníží na minimum. Právě s touto podmínkou, tedy přednostním přijetím krajanů, měla jít Česká republika do předem prohraného boje s Bruselelm o kvóty. Nešla – a propásla tak jedinečnou šanci zachovat si vůči svým ohroženým krajanům alespoň zdání důstojnosti.
