Zdá se, že politické dohody na úrovni prezidentů a ministrů zahraničí týkající se ruské vojenské angažovanosti v Sýrii pronikly jen částečně do oblasti vojensko-politické a vůbec neprosákly do úrovně propagandy. I když je zřejmé, že vojáci USA a Ruska se vzájemně informují a byly například staženy americké protiraketové a protiletadlové rakety Patriot z Turecka, ministr obrany USA se zapojil do protiruské kampaně. Ta se dá charakterizovat jako teze: „Je správné zničit Islámský stát, ale nesmí to být zásluhou Rusů.“
PZ: Myslíte, že aktivity NATO, a to včetně rozhodnutí o nových velitelských stanovištích Aliance na Slovensku a v Maďarsku, jsou projevem této kampaně?
Nejen. NATO, přesněji řečeno Pentagon využil příležitost, kdy vládne nejistota kolem války a migrační vlny, a roztáhl opět svoji infrastrukturu směrem na Východ. Je to součást narůstající hysterie, která se asi bude stupňovat, když se dostaví vojenské úspěchy koalice Damašek-Bagdád-Teherán podporované Ruskem.
Mimochodem, opět jde o velice sporné rozhodnutí. Ruským bitevníkům se pravděpodobně podaří přervat některé trasy, po kterých tzv. Islámský stát prodává ropu za dumpingové ceny. Problém autoparku islamistů není jen otázkou, jak mohla Toyota auta prodat, ale také kde vzali válkychtiví fanatici na Blízkém východě a v Libyi peníze na nákup. Přidá-li se k přerušení tohoto byznysu ještě stoupající napětí Západ-Rusko, poroste cena ropy. Což by mělo být výhodné například pro Moskvu. Však také od začátku bombardování hodnota rublu rostla.
PZ: A naše sdělovací prostředky – myslíte si, že se do protiruské kampaně zapojí, i když má zřejmé kontraproduktivní rysy?
Určitě zapojí. Jednak řídící pracovníci nechápou, o co jde, jednak je tu – velmi mírně řečeno – mediální solidarita spojená s „opisováním“ hlavních západních agentur a televizních stanic.
Trochu odbočím. Odstoupil generální ředitel Českého rozhlasu. To je velmi příhodná chvíle na spojení veřejnoprávního rozhlasu a televize. Třeba podle obrazu britské BBC nebo Slovenska, kde tato symbióza úspěšně funguje. Ušetřeny by byly miliony korun ročně, aniž by se to dotklo úrovně pořadů. Daly by se propojit regionální redakce, zahraniční zpravodajové, ČT24 a rozhlasové zpravodajské stanice a podobně. Prostě ušetřit.
PZ: To je poměrně známá teze.
Máte pravdu – ví to snad každý. Jenže i ty nejsamozřejmější pravdy narážejí na soukromé zájmy a strach. Sloučením veřejnoprávního rozhlasu a ČT by se zrušily některé lukrativní manažerské posty, také nějaká ta rada pro něco by se musela změnit sloučením dvou. Aktuální výhoda je v tom, že odchod generálního ředitele znamená nevyhnutelnou nejistotu pro vrcholné a střední řídící pracovníky, která je srovnatelná s nejistou v případě sloučení – proto je v této chvíli vhodné tuto otázku postavit. Jenže chybí odvaha politiků, kteří se veřejnoprávním médiím podbízejí, protože bez vyskytování se na obrazovce většina z nich vlastně neexistuje.
PZ: Zpět k otázce o ruských střelách s plochou dráhou letu. Jestliže přijmeme tezi, že informace z USA je pravdivá, jak by ji mohl Washington získat?
Myslíte zpravodajské služby? Ruské ministerstvo obrany vyzvalo americké partnery, aby si vyměňovali zpravodajské informace, ti ale neodpověděli. Otázkou je, zda nechtějí, či informace prostě nemají.
Někdy mám pocit, že se americké zpravodajské služby nevzpamatovaly od dob skandálů a reorganizací, kterými byly zasaženy v polovině 70. let. Tehdy začal pracovat kongresový Výbor pro studium vládních operací s ohledem na zpravodajské operace, který vedl senátor Frank Church. Prvním výsledkem bylo 14 zpráv o činnosti CIA a FBI, které obsahovaly například informace o podílu USA na zavraždění demokraticky zvoleného chilského prezidenta Salvatora Allendeho, konžského premiéra Patrice Lumumby, bratrů Diemovců v Jižním Vietnamu, plány využít mafii k zavraždění Fidela Castra a podobně. Druhým výsledkem byl šok laické veřejnosti. Následoval příkaz tehdejšího prezidenta Gerarda Forda, který zakazoval zabíjení zahraničních vůdců. Tento příkaz pak zopakovalo několik dalších amerických prezidentů. Roku 1978 byl přijat speciální zákon o kontrole zpravodajských služeb, který byl výrazně pozměněn až po 11. září 2001.
PZ: To rozhodně nezní špatně. V čem je tedy podle vás problém?
V politice povětšině bývá nějaké to „jenže“. Už za Forda proběhl tzv. halloweenský masakr, výměna několika ministrů a vysokých vládních úředníků. Tehdy se novým šéfem CIA stal budoucí prezident George Bush st. Ten zřídil skupinu šestnácti expertů stojících mimo rozvědku, kteří obdrželi tajné zpravodajské materiály s cílem provést takzvanou nezávislou analýzu. Tehdy začalo převyprávění výsledků rozvědky v duchu ideologických předsudků či politické objednávky, což se tak smutně proslavilo v době rozhodování George Bushe ml. o útoku na Irák. Však také v programu Demokratické strany při prvním Obamově zvolení prezidentem můžete nalézt požadavek „odpolitizování“ zpravodajských služeb.
Když po Fordovi přišel do Bílého domu Jimmy Carter, v reakci na vzniklou situaci omezil rozpočet i personál CIA – a položil důraz na sběr zpravodajských informací prostřednictvím techniky. Technická rozvědka nejvíce využívá dva zdroje: fotografie a odposlech. V době Carterova rozhodnutí technické možnosti dramaticky pokročily. Už roku 1971 začaly být k fotografování území Sovětského svazu využívány družice létající nad výsostným prostorem. Tehdejší typ nazývaný Big Bird používal klasické fotografování a filmy shazoval v kontejnerech při přeletu nad územím USA. Roku 1976 nastoupily do služby nové typy družic – první měla kódové označení KH 11 – jež pracují s digitální fotografií. Ta je nejen kvalitnější, ale je ji možno obdržet v reálném čase. Zavládla představa, že klasický agent není zapotřebí.
To vše změnil příkaz prezidenta Ronalda Reagana číslo 12 333 z roku 1981. Vznikla tzv. zpravodajská komunita, nástroje koordinace zpravodajských služeb USA. Dnes Úřad ředitele národního zpravodajství (DNI) koordinuje práci 16 civilních, vojenských i technických institucí USA zabývajících se zpravodajskou činností. Reaganův příkaz ale obsahoval ještě jednu důležitou změnu: položil důraz na klasickou zpravodajskou práci prostřednictvím agenturní sítě – tzv. human intelligence. Myslím si, že význam tohoto rozhodnutí v době blížící se krize Sovětského svazu nelze docenit.
PZ: To znamená, že zpravodajské služby USA pokládáte za kvalitní?
V závrati z úspěchů po rozpadu Sovětského svazu byla patrna obnova neúcty ke klasické zpravodajské práci. Navíc přibyl internet a mobilní telefony, což je pro technickou rozvědku historicky bezprecedentní zdroj informací. Rostou ovšem nároky na schopnost informace vyhodnocovat. Nemůžete vše naházet na hromadu, jako to udělala tzv. Kubiceho zpráva – to pak v tom mají zmatek nejen vyšetřovatelé a státní zástupci, ale vzniklý chaos zneužijí i někteří politici. Z veřejných zdrojů je známé, že při invazi do Afghánistánu měli Američané zpravodajské informace především díky spolupráci s ruskou rozvědkou působící na místě. Více než modelově se chyby projevily ve zmíněném tendenčním převyprávění výsledků CIA v souvislosti s útokem na Irák. Velmi problematické zprávy od iráckých opozičních činitelů žijících v emigraci byly přijaty jako věrohodné, protože se z ideologických důvodů hodily. Když takové informace využívají propagandistické instituce, jak to dnes v souvislosti s ruskou operací v Sýrii dělá Česká televize, má to svoji logiku. Když se jimi ale začnou řídit státníci, je to cesta do pekel. Nakonec se od informací, které takzvaně zdůvodnily americkou intervenci v Iráku, CIA veřejně distancovala.
PZ: Pokládáte tedy americkou zpravodajskou službu za nekvalitní?
Poslední mně známý údaj, který je z roku 2013, uvádí, že roční rozpočet zpravodajské komunity USA činí 52,7 miliard dolarů. Což je přibližně celý státní rozpočet Česka. Většina těchto peněz jde ale na činnost technické rozvědky, tedy řadu institucí, jako je například v posledních letech proslavená NSA.
Vlastní výsledky lze hodnotit různě. Především úspěchy zpravodajských služeb nebývají vidět. Přinejmenším dva jsou ale zřejmé. Většina islamistů pokládá USA za ďábla, a přesto se od 11. září 2001 nepodařilo žádnou velkou teroristickou akci uskutečnit na území Spojených států. Samozřejmě kromě atentátu na bostonský maraton, což bylo fatální selhání, protože americké zpravodajské služby měly od ruských partnerů varovné informace. To ale je výjimka a „teroristická pasivista“ islámistů v USA není samozřejmostí. Je odpracovaná. Tím druhým úspěchem amerických zpravodajských služeb je koordinace politických elit USA a západní Evropy v posledních letech, kdy disciplína je mnohem větší než v dobách intervence do Iráku. Na druhé straně jsou tu neúspěchy, ba přímo kontraproduktivní výsledky. Například při výcviku tzv. sekulární ozbrojené opozice proti vládě v Sýrii, ale také při podpoře extrémistů v celé škále od Al-Kaidy po tzv. Islámský stát. Výchozím problémem však je velmi špatná politická strategie, chybné zadání úkolů pro rozvědku.
PZ: To jsme ale utekli daleko od otázky, zda ruské střely s plochou dráhou letu v Íránu spadly, či nikoliv. Tak tedy znovu: spadly?
Odpovím opět obloukem. Před několika lety jsem se jako host účastnil konference bývalých zpravodajských důstojníků. Jeden z referentů tam charakterizoval rozdíl mezi novinářskou prací a rozvědkou přibližně slovy: „Novinář informace sděluje, rozvědčík tají“. Je to hezký bonmot, ale také nesmysl. Novinář v liberálním kapitalismu informace prodává a zpravodajské služby informace využívají. Dodávají je k rozhodování politiků, ale používají je také ke skrytým aktivitám, mezi něž patří i dezinformační propaganda. Jakmile někdo rozhodl, že ruské akce v Sýrii se Washingtonu nehodí do krámu, stává se informace v západních sdělovacích prostředcích „cinknutá“. Jako k takové je k ní třeba přistupovat. A trvat na požadavku, že se Západ a Rusko mají v boji proti teroristům spojit.
Jestli střely spadly? Technicky vzato, je to možné. Osobně ale soudím, že je to velmi málo pravděpodobné. Nejhorší na tom ale není případný pád ruských střel. Smutné je, že ti, kdo by si měli přát společné vítězství v boji proti džihádistům, si především přejí ruský neúspěch.
Rozhovor s Oskarem Krejčím vedl za Pravní zprávy Jiří Kouda
