17.10.2015 České národní listy
Zprávu redaktorky Radky Kovářové v Právu (Novinky.cz, Boj o dva hrady a zámek v Česku Czerninův vnuk nevzdává) poznamenává zásadní omyl, doslova nepravda, o nabytí říšskoněmeckého občanství předka restituenta roku 1939. Zpráva uvádí, že Eugen Czernin, otec restituenta, byl německé národnosti a v roce 1939 po zabrání Sudet automaticky nabyl říškoněmeckéstátní občanství.
Pravdou je opak.
Již dříve univ. profesor JUDr. Václav Pavlíček, CSc., ústavní expert na dekretální problematiku, konstatoval v tomtéž Právu ve dvou rozsáhlých statích o církevních a šlechtických restitucích Salmů a jiných, že říšskoněmecké občanství mohlo být uděleno jen z jediného důvodu. Za zásluhy o říši. Toto občanství se neudělovalo v žádném případě automaticky, nýbrž za zásluhy o věc německého reichu. Říšskoněmecké občanství se neudělovalo automaticky ani v uloupeném pohraničí nazývaném nesprávně Sudety, ani ve vnitrozemí okupované ČSR pod následným protektorátem. Zásadním mezníkem při udělení říšskoněmeckého občanství byl kádrový dotazník zvaný Fragebogen a každý žadatel o říšské občanství jej musel pravdivě vyplnit. Měl přitom podle předpisů říše čtrnáct dnů na rozmyšlenou.
Protože v ČSR bydlelo před okupací na tři miliony občanů, kteří se hlásili při sčítání roku 1929-30 k německé národnosti, byly dotazníky k přihlášení se k říšskoněmeckému občanství předkládány právě jim. Dále byly předkládány i příslušníkům jiných národnosti, pokud měli zásluhy o říšskou věc a chtěli dobrovolně provést tzv. Umvolkung čili “přenárodnění”. To se týká i všech českých zrádců,kteří se přehlásili k Němcům, a po osvobození za to byli trestáni v ČSR rovněž dle dekretů. (Pokud neuprchli nebo nebyli odsunuti.)
Z tohoto hlediska je zpráva o automatickém získání říšskoněmeckého občanství pana Czernina jednoznačným omylem, který předkládá čtenářům nepravdivou historickou informaci.
Pokud se týče dalších informací o tom, že pan Czernin ukryl zbraně ve snížených stropech zámku, že na zahradě fungovala odbojářská vysílačka,a že pomohl k útěku čtyřem francouzským zajatcům, toto vše mělo být prověřováno již před sedmdesáti lety a nikoli nyní, kdy tyto informace působí nevěrohodným dojmem neprověřenosti.
K tomu lze podotknout, že postup při ověřování odbojářské činnosti již v letech 1945-1947 byl poměrně přesný a kritický.Byl vázán na ustanovení zákona č.255/1946 Sb. a odbojovou činnost každého žadatele musely prověřit orgány ministerstva národní obrany spolu s odbojářskými komisemi a partyzánskými velitelstvími. Teprve poté, co byla odbojová činnost prověřena a prokázána úředně ověřenými svědectvími příslušníků odbojových skupin, kde byl dotyčný zapojen, mohlo být vydáno potvrzení odbojové činnosti a statut odbojáře podle zákona 255. Tudíž v Czerninově případě by se již tehdy muselo prověřovat, jaká odbojová skupina provozovala údajný vysílač na jeho zahradě, kdo byl radista,v jakém byl spojení s pana Czerninem, atd. Totéž se týká pomoci k útěku francouzským zajatcům, kteří by museli být dotázáni orgány ČSR i Francie, jakou pomoc jim pan Czernin poskytl a před kým je zachránil, kde byli předtím zajati a vězněni atd. Pokud toto vše uplatní zástupci žadatele v restitučním sporu, tak veškeré tyto okolnosti se musejí i po tak dlouhé době bráti v potaz a znovu prověřovat – anebo posoudit jako neprůkazné.I notářsky zapsaná svědectví zaměstnanců předka žadatele nemohou být jako málo průkazná brána v potaz do doby jejich exaktního ověření (například by muselo být zjištěno, o jaké ukryté zbraně šlo, zdali to byly vůbec zbraně schopné provozu, zdali to nebyly pouze zbraně lovecké, kdy mohl být i jiný důvod jejich ukrytí, jaké měl žadatelův předek napojení na odbojářské skupiny k jejich předání, atd.)
Již z těchto naznačených důvodů ministerstvo vnitra koná správně v dosavadním řízení a nemůže vydávat jakékoli osvědčení o státním občanství žadatele,dokud toto prověřování nedospěje ke kladnému výsledku. A pokud se týče již vydaného občanství žadatelovy příbuzné, ani promlčení trestných činů matrikářek nemůže ovlivnit negativní závěry nového řízení. A pokud se týče výtek státu, že nekonal v u předka žadatele v udělování občanství, stát se tehdy choval dle dekretů – když bylo zjištěno, že předek žadatele byl německé národnosti a nikdy se nepřihlásil k národnosti české, nebojoval za obnovení ČSR, netrpěl pod nacismem, atd., vztahoval se na něj ústavní dekret 33, neboť takový občan neprojevil loajalitu k ČSR v době ohrožení. A pozdní neověřená svědectví po sedmdesáti letech na tom nemohou nic změnit.
Zpráva o stavu této restituce koresponduje takto s jinými zprávami o dalších restitučních sporech, které se týkají různých protektorátních občanů, jimž byl po osvobození zabaven majetek podle dekretů prezidenta republiky a Národního shromáždění, novináři a politiky nesprávně krátce nazývaných Benešovy dekrety. Nicméně výše uvedené omyly je třeba čtenářům osvětlit podle historické pravdy.
To se ještě neřeší otázka aktivní legitimity nároků žadatele restituce z hlediska působnosti restitučního zákona. Restituční zákon se totiž vztahuje jen a jen, jak by řekli matematici, na ten majetek, jehož zemědělská podstata jest prokázána!
To znamená, že např. zámek nebo hrad, kde nikdy nebyla žádná zemědělská správa velkostatku či panství, o které žadatel žádá, do tohoto zákona nespadají!
Takže se musí prokázat, zdali zámek Jindřichův Hradec atd. měl nebo neměl zemědělskou správu, a to ještě v rozhodné době, tj. za protektorátu.
Takto jsme vyhráli v restituci Salm zámek Blansko, který jsme na základě nálezů Fondu národní obnovy prokázali jako nezemědělskou podstatu, a tím Krajský soud v Brně definitivně a neodvolatelně rozhodl, že zámek Blansko definitivně nespadá do restituce, protože neměl zemědělskou podstatu. Tím jsme smrtelně naštvali restituenty, protože ti měli zálusk právě na státem opravené Blansko a nikoli jen na těžko opravitelnou Rájec. Toto naše vítězství pak prezentoval právník Koudelka jako svůj dovedný advokátský trik… no budiž, po vítězství se vždy najdou tisíce otců úspěchu.
Správně se toto mělo prokazovat i v případě zámku Rájec, kde ovšem kolaborantský Národní památkový ústav toto snad vědomě zanedbal… Problém leží v tom, že se mělo prokázat přímé řízení velkostatku z nového zámku. Ve skutečnosti zemědělská správa sídlila ve starém Dolním zámku. Pokud by se ovšem prokázalo, že zemědělská správa byla řízena přímo z nového zámku, pak je to ovšem přímý důkaz kolaborace s nacisty, protože by se tím potvrdilo, že zámecký pán spolupracoval přímo ve svém sídle s nacistickou správou a s nacisty – svým správcem Weselkou, s vrchním účetním Tugemannem, atd., čemuž se oni vyhýbají jako čert kříži.
Takže buďto Salmové přímo nespolupracovali s nacistickou správou a tudíž zámek nemá zemědělskou podstatu – a vypadává z restituce – nebo spolupracovali přímo v zámku, a pak je to kolaborace – a padá celá restituce. Obě alternativy jsou pro žadatelky pohromou, pokud se na to vše orgány nevykašlou a nenechají to celé ležet… jak je naším zvykem.
Takže orgány už řadu let nekonají a čekají…až zahřmí???
Jiří Jaroš Nickelli je členem Historicko-dokumentační komise ÚV ČSBS Praha
