Daniel Lazare
5.10.2015 Zvědavec
„V Sarajevu začínají jen světové války s lichým číslem pořadí.“ To byl vtip během bosenské války v letech 1992-1995. Ačkoliv se ukázalo, že to není pravda, naštěstí, před pár lety došlo k podivnému echu, když vojenský velitel NATO generál Wesley Clark vyhrožoval sestřelením ruských letadel přepravujících výsadkáře do Kosova, což přimělo britského generála to odmítnout na základě toho, že „to nestojí za zahájení třetí světové války“.
Ale válka mezi velkými mocnostmi může být nyní na obzoru v Sýrii, kde se zdá, že konflikt exploduje do nového a většího měřítka. Místo dvou hráčů, NATO a Ruska, je jich tam nyní o půl tuctu více: USA, Francie Británie, plus Rusko, Írán, Izrael, Saúdská Arábie a další arabské státy Zálivu. Kdy konflikty mezi Bosňáky, Srby a Chorvaty byly dost obtížné na vyřešení v bývalé Jugoslávii, boj o Sýrii je obrovským zámotkem, ve kterém rostoucí počet válčících stran bojuje o prosazení svých neslučitelných názorů.
Výsledkem je hra lov na kuře, která je větší, krvavější a neovladatelnější, než cokoliv za poslední desítky let. Když seznal, že převzetí Sýrie Islámským státem povede k dalšímu kolu džihádu v Čečensku, nevidí Vladimir Putin žádnou jinou možnost, než se jim postavit, a když jsou bratrští šíité masakrováni, Írán nemá, zdá se, jinou alternativu, než rovněž vystupňovat podporu.
Odhodlán zastavit jakoukoliv expanzi Íránu či Hizballahu u svých hranic je Izrael stále více nakloněn ISIS a Al Kajdě, zatímco Saudové – stále více paranoidní ohledně „šíitského půlměsíce“ sahajícího od Jemenu po Bahrajn, Sýrii a dokonce po vlastní východní provincii tohoto království – slíbili, že zintenzivní svoji podporu sunitům.
Pro všechny je toho v sázce příliš mnoho, než aby povolili. Izraelsko-ruské sbližování, které by mohlo krizi zmírnit, bylo dlouho zajímavou možností. Izrael odmítl odsoudit připojení Krymu k Rusku. Nakonec obrovská ruská populace přistěhovavší se do Izraele tíhne k Putinovi, zatímco jediný památník na počest vítězství Rudé armády mimo bývalý sovětský blok se nachází v pobřežním městě Netanya, asi deset mil severně od Tel Avivu – což naznačuje, že je více nakloněný Rusku, než se obecně chápe.
Pokud by Putin mohl zařídit dohodu, která by umožnila Assadovi udržet se u moci, zatímco by se udržel na uzdě Hizballah, Izrael by možná souhlasil. Ale Izrael se bojí, že Hizballah využije jakéhokoliv příměří k navýšení svého raketového arzenálu, což je důvod, proč nakonec zcela jistě řekne ne.
Mimoto, jak premiér Benjamin Netanyahu řekl ve čtvrtek Valnému shromáždění, týká se to ISIS a Íránu coby společných nepřátel, „a když spolu vaši nepřátelé válčí, neposilujte ani jednoho – oslabujte oba“. Tudíž politikou je prodlužovat slepou uličku, ačkoliv nakonec to může vést k většímu nebezpečí pro židovský stát.
Nakonec jsou tu Spojené státy. Mají relativně mladého melancholického liberálního prezidenta, který byl proti invazi do Iráku v r. 2003. Mají rovněž vojenské výdaje vyšší, než dalších devět nejmocnějších zemí dohromady. Takže mají jak zdravý rozum, tak vliv, aby chtěly katastrofu odvrátit.
Ale ne, USA jsou příliš závislé na Izraelcích, Saudech a na domácí elitě jednající stále více divnoláskovsky, než aby mohly jednat nezávisle.
Lenochod v čele
Barack Obama dlouho pěstoval yodovské odloučení a nevyzpytatelnost, když se ho jestřábi pokoušeli dotlačit ještě válkychtivějším směrem. Avšak navzdory harašení se zbraněmi své vlády v r. 2013 ustoupil od bombardování Sýrie, když Putin zařídil, že se Assad zbaví svých chemických zbraní.
Obama také odmítl neustálé turecké požadavky na zřízení bezletové zóny na severu Sýrie, což by dostalo americkou armádu přímo do bitvy o svržení Assadových baasistů. Ale Obama nechal CIA posílat peníze tisícům ozbrojenců, z nichž mnozí jsou islamisté napojení na frontu Al Nusra, oficiální syrskou pobočku Al Kajdy. Nebránil Saudům zásobovat Al Nusru americkými raketami TOW.
K naprosté absurdnosti došlo před dvěma týdny, kdy tiskový tajemník Bílého domu Josh Earnest obvinil americké válečné jestřáby z toho, že nutí prezidenta spustit program v hodnotě 500 milionů dolarů s cílem naučit proti-assadovské ozbrojence, jak porazit Islámský stát, ačkoliv velmi dobře celou dobu věděli, že to nebude fungovat. „Ale myslím, že je čas, aby se naši kritici „v tomto ohledu zklidnili rovněž““, řekl Earnest. „Mýlili se.“
Co to bylo jiného, než přiznání Obamovy vlády, že je příliš slabá, aby řekla ne? Ví, že syrská politika je katastrofa, ale příliš se bojí Izraelců, Saudů nebo neokonzervativců Washingtonu, že by řekli ne realizaci čehokoliv jiného.
Takže ani USA nejsou schopny šlápnout na brzdu. Obyčejně se od tisku dalo čekat, že do toho vnesou rozumnější argument, jenže doposud se zdá, že oficiální média jsou zmatena (či matou), jako každý jiný. Titulní článek Anne Barnardové a Neil MacFarquhara v pátečních New York Times je typický svým zmateným uvažováním, které se dnes vydává za novinařinu.
Plný narážek tvrdí, že Rusko zasáhlo v Sýrii, aby Obamovi zkomplikovalo situaci – „o čem pan Putin uvažuje neustále“ – a předpovídá, že „záře raného ruského úspěchu zcela jistě zmizí… protože realita v Sýrii je pochmurná, čtyři roky občanské války se projevily. Síly pana Assada jsou opotřebované a demoralizované, a mají pod kontrolou jen asi 20% syrského území.“
Což je pravda, ale mohli dodat, že pokud syrská armáda vykazuje známky vyčerpání, je to kvůli tomu, že USA a jejich spojenci nalévaly „stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní“ opozici, jak nechal uniknout vice-prezident Joe Biden v hovoru na Kennedyho škole v Harvardu vloni v říjnu.
Bernard a MacFarquhar také uvádí, že Assad „je hanoben mnohými ve většinové sunitské populaci“, což může být také pravda, ačkoliv mohli zmínit dlouhodobou kampaň USA a jejich satelitů s cílem vyvolat sektářskou nenávist, to v první řadě. (Assad je alavita, což je odnož šíitského islámu).
V tajném diplomatickém telegramu z r. 2006, uveřejněném Wikileaks, tehdejší americký velvyslanec v Sýrii William V. Roebuck například vyzýval Washington, aby „hrál na sunitský strach z íránského vlivu“, aby oslabil Assadův režim. Ačkoliv zprávy, že íránští šíité získávají souvěrce mezi chudými sunity, jsou „často přehnané“, Roebuck uvedl, že „jak místní egyptské, tak saúdské mise zde (jakož i prominentní syrský sunitský náboženský vůdce) věnují stále větší pozornost této záležitosti a my bychom měli s jejich vládami koordinovat úžeji ve věci způsobů, jak lépe propagovat a obracet pozornost na tuto záležitost“.
Zprávy o přecházení na šíitskou víru byly přehnané, avšak Roebuck radil jak to více roztrubovat.
Předvídavá varování
V srpnu 2012 vojenská rozvědka (DIA) varovala, že salafisté, Muslimské bratrstvo a Al Kajda – všichni zuřivě proti-šíitští – jsou hlavní hnací silou stojící za proti-assadovským povstáním, že usilují o zřízení „salafistického protektorátu ve východní Sýrii“ a že se pokouší shánět podporu pro proti-šíitský džihád mezi „zbytkem sunitů v arabském světě“, což je přesně to, co mocnosti podporující opozici“ – tj. Západ, státy Zálivu a Turecko – „chtějí, aby izolovaly syrský režim“.
Ve svých poznámkách na Kennedyho škole vloni v říjnu Biden uvedl, že státy Zálivu zaplavily syrské ozbrojence zbraněmi a penězi, protože „byly tak odhodlány sesadit Assada a mít v podstatě sunitsko-šíitskou válku v zastoupení“. Sektářství prostě nespadlo z nebe – Amerika a její spojenci v Zálivu dělali co mohli, aby ho živili a rozšířili.
Bernardová a MacFarquhar dále uvádí, že jak Islámský stát postupuje na Homs a Damašek z východu, „konkurenční ozbrojenci vyvíjeli nový tlak v pobřežních syrských provinciích, kde je podpora panu Assadovi nejsilnější. Bojovníci postupující na frontě nejsou z Islámského státu, ale z Dobyvatelské armády, skupiny, jejíž součástí je odnož Al Kajdy známá jako fronta Al Nusra, a další islamistické skupiny, včetně několika dalších skupin, které byly tajně vyzbrojeny a vycvičeny Spojenými státy.
Jinými slovy, USA podporované síly pracují ruku v ruce s Al Kajdou, jak postupují v pobřežních provinciích, kde je soustředěna syrská šíitská populace. Mohli dodat, že jde o krveprolití, u kterého Amerika a její spojenci dělají maximum, aby ho vyvolali. Ale místo toho kritizují Putina za to, že se to pokouší zastavit.
Místo vyjasnění zmatku ho tisk posiluje – a tím přidává na nebezpečí vzniku širšího konfliktu. Times jsou dokonce ještě pokrytečtější ve svých úvodnících. Přišly s úvodníkem obviňujícím Putina z „eskalování krvavého konfliktu“ – jakoby ho již USA a jejich spojenci nevyeskalovaly na maximum – a stěžují si, že tento zásah „hrozí zatažením Ruska do přímé konfrontace se Spojenými státy“, ačkoliv Putin jedná na žádost syrské vlády, zatímco Spojené státy opovrhují mezinárodním právem a vysílají letadla bez souhlasu syrské vlády.
„Tento krok prezidenta Vladimira Putina komplikuje již tak chaotické bojiště a zcela jistě učiní politické řešení ještě těžším dosáhnout,“ dodává úvodník. Avšak jsou to USA, které pomohly zabránit politickému řešení tím, že požadovaly Assadovo odstoupení jako nutnou podmínku pro jakékoliv další rozhovory.
Times uvádí, že Assadova „moc byla oslabena, protože syrská armáda přišla o pozice nejen ve prospěch Islámského státu, který se pokouší zřídit v Sýrii a Iráku kalifát, ale také ve prospěch koaličních ozbrojeneckých skupin, které se staví proti Islámskému státu“ – aniž by uznaly, že tytéž skupiny, jak uvádí jejich vlastní novináři, jsou napojeny také na Al Kajdu.
„Pan Putin mohl zabránit vypuknutí násilí v r. 2012 tím, že by přesvědčil svého spojence, aby neútočil na poklidné protivládní protestující,“ dodává úvodník. Ale není jasné, jak mohl Putin tohoto dosáhnout, protože USA nezabránily svému spojenci Saúdské Arábii vyslat jednotky na potlačení protestů téhož roku v Bahrajnu, nebo provádět noční bombardování v Jemenu, které doposud zabilo více než 2,300 civilistů.
Times viní Putina z toho, že „se nepokusil vypracovat plán s Američany, aby se zajistilo, že jejich letadla nepřijdou do kontaktu“, ale pak uvádí, že Spojené státy „správně odmítly ruské varování po zahájení útoků, aby se vyhýbaly syrskému vzdušnému prostoru a zastavily své útoky na Islámský stát“.
Končí prohlášením, že „Obama bude muset spolupracovat s partnery Ameriky na jednotné odpovědi na ruské kroky a bude muset najít cestu, jak válku skončit“, což znamená udělení souhlasu saudským slibům, že podpora ozbrojenců „bude zintenzivněna“.
To má povzbudit tentýž nesmyslný konfrontační postoj, který již zatáhl Sýrii do katastrofy. Co Obama udělá, pokud bude Rusko pokračovat v bombardování ozbrojenců podporovaných USA a Saudy? Vystupňuje vojenskou pomoc, nebo vyšle letadla vyhnat ruské letouny? Co když na sebe americká a ruská letadla začnou střílet? Nepřistoupí ke střetu, nebo dovolí, aby byl vmanipulován do širšího konfliktu?
To nikdo neví. Ale protože u moci ve Washingtonu jsou váleční štváči, může se boj dále šířit.
Obama Risk A Global Catastrophe vyšel 3. října 2015 na ICH. Překlad v ceně 724 Kč Zvědavec.
Výsledkem je hra lov na kuře, která je větší, krvavější a neovladatelnější, než cokoliv za poslední desítky let. Když seznal, že převzetí Sýrie Islámským státem povede k dalšímu kolu džihádu v Čečensku, nevidí Vladimir Putin žádnou jinou možnost, než se jim postavit, a když jsou bratrští šíité masakrováni, Írán nemá, zdá se, jinou alternativu, než rovněž vystupňovat podporu.
Odhodlán zastavit jakoukoliv expanzi Íránu či Hizballahu u svých hranic je Izrael stále více nakloněn ISIS a Al Kajdě, zatímco Saudové – stále více paranoidní ohledně „šíitského půlměsíce“ sahajícího od Jemenu po Bahrajn, Sýrii a dokonce po vlastní východní provincii tohoto království – slíbili, že zintenzivní svoji podporu sunitům.
Pro všechny je toho v sázce příliš mnoho, než aby povolili. Izraelsko-ruské sbližování, které by mohlo krizi zmírnit, bylo dlouho zajímavou možností. Izrael odmítl odsoudit připojení Krymu k Rusku. Nakonec obrovská ruská populace přistěhovavší se do Izraele tíhne k Putinovi, zatímco jediný památník na počest vítězství Rudé armády mimo bývalý sovětský blok se nachází v pobřežním městě Netanya, asi deset mil severně od Tel Avivu – což naznačuje, že je více nakloněný Rusku, než se obecně chápe.
Pokud by Putin mohl zařídit dohodu, která by umožnila Assadovi udržet se u moci, zatímco by se udržel na uzdě Hizballah, Izrael by možná souhlasil. Ale Izrael se bojí, že Hizballah využije jakéhokoliv příměří k navýšení svého raketového arzenálu, což je důvod, proč nakonec zcela jistě řekne ne.
Mimoto, jak premiér Benjamin Netanyahu řekl ve čtvrtek Valnému shromáždění, týká se to ISIS a Íránu coby společných nepřátel, „a když spolu vaši nepřátelé válčí, neposilujte ani jednoho – oslabujte oba“. Tudíž politikou je prodlužovat slepou uličku, ačkoliv nakonec to může vést k většímu nebezpečí pro židovský stát.
Nakonec jsou tu Spojené státy. Mají relativně mladého melancholického liberálního prezidenta, který byl proti invazi do Iráku v r. 2003. Mají rovněž vojenské výdaje vyšší, než dalších devět nejmocnějších zemí dohromady. Takže mají jak zdravý rozum, tak vliv, aby chtěly katastrofu odvrátit.
Ale ne, USA jsou příliš závislé na Izraelcích, Saudech a na domácí elitě jednající stále více divnoláskovsky, než aby mohly jednat nezávisle.
Lenochod v čele
Barack Obama dlouho pěstoval yodovské odloučení a nevyzpytatelnost, když se ho jestřábi pokoušeli dotlačit ještě válkychtivějším směrem. Avšak navzdory harašení se zbraněmi své vlády v r. 2013 ustoupil od bombardování Sýrie, když Putin zařídil, že se Assad zbaví svých chemických zbraní.
Obama také odmítl neustálé turecké požadavky na zřízení bezletové zóny na severu Sýrie, což by dostalo americkou armádu přímo do bitvy o svržení Assadových baathistů. Ale Obama nechal CIA posílat peníze tisícům ozbrojenců, z nichž mnozí jsou islamisté napojení na frontu Al Nusra, oficiální syrskou pobočku Al Kajdy. Nebránil Saudům zásobovat Al Nusru americkými raketami TOW.
K naprosté absurdnosti došlo před dvěma týdny, kdy tiskový tajemník Bílého domu Josh Earnest obvinil americké válečné jestřáby z toho, že nutí prezidenta spustit program v hodnotě 500 milionů dolarů s cílem naučit proti-assadovské ozbrojence, jak porazit Islámský stát, ačkoliv velmi dobře celou dobu věděli, že to nebude fungovat. „Ale myslím, že je čas, aby se naši kritici „v tomto ohledu zklidnili rovněž““, řekl Earnest. „Mýlili se.“
Co to bylo jiného, než přiznání Obamovy vlády, že je příliš slabá, aby řekla ne? Ví, že syrská politika je katastrofa, ale příliš se bojí Izraelců, Saudů nebo neokonzervativců Washingtonu, že by řekli ne realizaci čehokoliv jiného.
Takže ani USA nejsou schopny šlápnout na brzdu. Obyčejně se od tisku dalo čekat, že do toho vnesou rozumnější argument, jenže doposud se zdá, že oficiální média jsou zmatena (či matou), jako každý jiný. Titulní článek Anne Barnard a Neil MacFarquhara v pátečních New York Times je typický svým zmateným uvažováním, které se dnes vydává za novinařinu.
Plný narážek tvrdí, že Rusko zasáhlo v Sýrii, aby Obamovi zkomplikovalo situaci – „o čem pan Putin uvažuje neustále“ – a předpovídá, že „záře raného ruského úspěchu zcela jistě zmizí… protože realita v Sýrii je pochmurná, čtyři roky občanské války se projevily. Síly pana Assada jsou opotřebované a demoralizované, a mají pod kontrolou jen asi 20% syrského území.“
Což je pravda, ale mohli dodat, že pokud syrská armáda vykazuje známky vyčerpání, je to kvůli tomu, že USA a jejich spojenci nalévaly „stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní“ opozici, jak nechal uniknout vice-prezident Joe Biden v hovoru na Kennedyho škole v Harvardu vloni v říjnu.
Bernard a MacFarquhar také uvádí, že Assad „je hanoben mnohými ve většinové sunitské populaci“, což může být také pravda, ačkoliv mohli zmínit dlouhodobou kampaň USA a jejich satelitů s cílem vyvolat sektářskou nenávist, to v první řadě. (Assad je alavita, což je odnož šíitského islámu).
V tajném diplomatickém telegramu z r. 2006, uveřejněném Wikileaks, tehdejší americký velvyslanec v Sýrii William V. Roebuck například vyzýval Washington, aby „hrál na sunitský strach z íránského vlivu“, aby oslabil Assadův režim. Ačkoliv zprávy, že íránští šíité získávají souvěrce mezi chudými sunity, jsou „často přehnané“, Roebuck uvedl, že „jak místní egyptské, tak saúdské mise zde (jakož i prominentní syrský sunitský náboženský vůdce) věnují stále větší pozornost této záležitosti a my bychom měli s jejich vládami koordinovat úžeji ve věci způsobů, jak lépe propagovat a obracet pozornost na tuto záležitost“.
Zprávy o přecházení na šíitskou víru byly přehnané, avšak Roebuck radil je o to více roztrubovat.
Předvídavá varování
V srpnu 2012 vojenská rozvědka (DIA) varovala, že salafisté, Muslimské bratrstvo a Al Kajda – všichni zuřivě proti-šíitští – jsou hlavní hnací silou stojící za proti-assadovským povstáním, že usilují o zřízení „salafistického protektorátu ve východní Sýrii“ a že se pokouší shánět podporu pro proti-šíitský džihád mezi „zbytkem sunitů v arabském světě“, což je přesně to, co mocnosti podporující opozici“ – tj. Západ, státy Zálivu a Turecko – „chtějí, aby izolovaly syrský režim“.
Ve svých poznámkách na Kennedyho škole vloni v říjnu Biden uvedl, že státy Zálivu zaplavily syrské ozbrojence zbraněmi a penězi, protože „byly tak odhodlány sesadit Assada a mít v podstatě sunitsko-šíitskou válku v zastoupení“. Sektářství prostě nespadlo z nebe – Amerika a její spojenci v Zálivu dělali co mohli, aby ho živila a rozšířili.
Bernard a MacFarquhar dále uvádí, že jak Islámský stát postupuje na Homs a Damašek z východu, „konkurenční ozbrojenci vyvíjeli nový tlak v pobřežních syrských provinciích, kde je podpora panu Assadovi nejsilnější. Bojovníci postupující na frontě nejsou z Islámského státu, ale z Dobyvatelské armády, skupiny, jejíž součástí je odnož Al Kajdy známá jako fronta Al Nusra, a další islamistické skupiny, včetně několika dalších skupin, které byly tajně vyzbrojeny a vycvičeny Spojenými státy.
Jinými slovy, USA podporované síly pracují ruku v ruce s Al Kajdou, jak postupují v pobřežních provinciích, kde je soustředěna syrská šíitská populace. Mohli dodat, že jde o krveprolití, u kterého Amerika a její spojenci dělají maximum, aby ho vyvolali. Ale místo toho kritizují Putina za to, že se to pokouší zastavit.
Místo vyjasnění zmatku ho tisk posiluje – a tím přidává na nebezpečí vzniku širšího konfliktu. Times jsou dokonce ještě pokrytečtější ve svých úvodnících. Přišly s úvodníkem obviňujícím Putina z „eskalování krvavého konfliktu“ – jakoby ho již USA a jejich spojenci nevyeskalovaly na maximum – a stěžují si, že tento zásah „hrozí zatažením Ruska do přímé konfrontace se Spojenými státy“, ačkoliv Putin jedná na žádost syrské vlády, zatímco Spojené státy opovrhují mezinárodním právem a vysílají letadla bez souhlasu syrské vlády.
„Tento krok prezidenta Vladimira Putina komplikuje již tak chaotické bojiště a zcela jistě učiní politické řešení ještě těžším dosáhnout,“ dodává úvodník. Avšak jsou to USA, které pomohly zabránit politickému řešení tím, že požadovaly Assadovo odstoupení jako nutnou podmínku pro jakékoliv další rozhovory.
Times uvádí, že Assadova „moc byla oslabena, protože syrská armáda přišla o pozice nejen ve prospěch Islámského státu, který se pokouší zřídit v Sýrii a Iráku kalifát, ale také ve prospěch koaličních ozbrojeneckých skupin, které se staví proti Islámskému státu“ – aniž by uznaly, že tytéž skupiny, jak uvádí jejich vlastní novináři, jsou napojeny také na Al Kajdu.
„Pan Putin mohl zabránit vypuknutí násilí v r. 2012 tím, že by přesvědčil svého spojence, aby neútočil na poklidné protivládní protestující,“ dodává úvodník. Ale není jasné, jak mohl Putin tohoto dosáhnout, protože USA nezabránily svému spojenci Saúdské Arábii vyslat jednotky na potlačení protestů téhož roku v Bahrajnu, nebo provádět noční bombardování v Jemenu, které doposud zabilo více než 2,300 civilistů.
Times viní Putina z toho, že „se nepokusil vypracovat plán s Američany, aby se zajistilo, že jejich letadla nepřijdou do kontaktu“, ale pak uvádí, že Spojené státy „správně odmítly ruské varování po zahájení útoků, aby se vyhýbaly syrskému vzdušnému prostoru a zastavily své útoky na Islámský stát“.
Končí prohlášením, že „Obama bude muset spolupracovat s partnery Ameriky na jednotné odpovědi na ruské kroky a bude muset najít cestu, jak válku skončit“, což znamená udělení souhlasu saudským slibům, že podpora ozbrojenců „bude zintenzivněna“.
To má povzbudit tentýž nesmyslný konfrontační postoj, který již zatáhl Sýrii do katastrofy. Co Obama udělá, pokud bude Rusko pokračovat v bombardování ozbrojenců podporovaných USA a Saudy? Vystupňuje vojenskou pomoc, nebo vyšle letadla vyhnat ruské letouny? Co když na sebe americká a ruská letadla začnou střílet? Nepřistoupí ke střetu, nebo dovolí, aby byl vmanipulován do širšího konfliktu?
To nikdo neví. Ale protože u moci ve Washingtonu jsou váleční štváči, může se boj dále šířit.
