Ogňan Tuleškov
26.10.2015 České národní listy
Při nejrůznějších návštěvách v současnosti i v dřívějších dobách nebylo často nejdůležitější to, o čem se oficiálně mluvilo a psalo. Za oponou probíhala zpravidla jednání, která měla daleko větší význam, než ta viditelná. Tak tomu bylo zřejmě i průběhu návštěvy B. Posselta v Praze.
Přesto je však důležité si uvědomit některé skutečnosti, které jsou zachyceny německými médii o mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) a jeho návštěvě našeho hlavního města a dál jimi sdělovány. Které to jsou? Podle našeho názoru si musíme nejdříve všimnout, které naše vnitřní síly, o nichž píše pan Šonka ve svém článku, jsou více či méně spojeny se SL a jeho cíli, jež sleduje. Mezi příznivce „sudetoněmecké věci“ můžeme, i podle uvedených tiskových zpráv, řadit především velkou většinu německé menšiny v ČR. To je pochopitelné. Její část již počátkem 90. let minulého století se prohlásila za součást sudetoněmeckého kmene. Tedy SL a oni jedno jsou. Sudeti se tak vnitřně dělí na „zůstavší ve vlasti“ a na „vyhnané. Německá menšina a její organizace zaujímají v naší republice privilegované postavení.
Dlouhodobě mezi germanofilní a sudetomilné síly patří i TOP 09. I to není nic nového. Dosavadní předseda této strany, K. Schwarzenberg, jak se v nepříliš dávné době vyjádřil, se necítí být Čechem ale bémákem. A tak kníže má k sudetům blíže. Podle něj pak i někteří funkcionáři TOPky jako Jaromír Štětina, místopředseda strany, Marek Ženíšek, Helena Langšádlová a zřejmě i Terezie Radoměřská.
I když v článku o cestě B. Posselta do Prahy se mluví výslovně jen o biskupu V. Malém, je třeba uvést, že někteří představitelé katolické církve, např. kardinál D. Duka, jsou členy Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), formálně právně samostatného spolku v republice registrovaného, v jehož čele stojí, „páter vyklouz“, Daniel Herman. Fakticky jde o složku mnichovské Ackermann-Gemeinde (AG), s ní má SAG společné tzv. říšské (celoněmecké) sjezdy a společné orgány. A právě AG je jednou ze základních složek SL. Katolické církvi je „sudetoněmecká věc“ blízká a má její podporu. Velmi aktivní v tomto směru je plzeňský biskup F. Radkovský, přestože již ze svého úřadu odchází. Uvedené skutečnosti jsou zvlášť důležité i proto, že zřejmě, aniž by to obyčejným občanům bylo řečeno, došlo k dohodě mezi „trůnem a oltářem“ o vzájemné podpoře a spoluvládě. Její začátek je třeba hledat v době, kdy došlo k dohodě o tzv. církevních restitucích. I současná vládní koalice, B. Sobotka je, jak známo, velkým křesťanem, v trendu nastoupeném nečasovskou vládou, viditelně pokračuje. Těmto vládám bylo a je zřejmě jedno, že většina občanů republiky především ke katolické církvi, i tzv. církevním restitucím, má více či méně záporný vztah. Zásada „Hlas lidu, hlas Boží“ již ani pro křesťany neplatí, a to dokonce ani pro křesťansky orientované sociální demokraty. Pro ně je bližší hlas kardinála Duky.
O tom, že mnozí chartisté mají dávný vřelý vztah k SL a k jeho cílům, je obecně známo. Sám V. Havel byl a je pro ně v tom směru příkladem
Je zajímavé, že v článku J. Šonky o cestě B. Posselta do Prahy není nic řečeno o dalších germanofilních a sudetomilných silách v ČR. Nevíme, zda došlo ke kontaktu s KDU-ČSL, Zelenými, německou skupinou v ČSSD, v hnutí ANO. Pravděpodobné je, že k jednání s některými představiteli uvedených subjektů došlo. Co bylo předmětem jejich pozornosti, však nevíme. Co je šeptem, to je čertem, říkali již naši předkové. A co se utajuje, zpravidla bývá ještě horší. Co všechno bychom měli očekávat? To naznačují, pokud ovšem Sudetendeutsche Zeitung (SZ) nás pravdivě informuje, alespoň v tomto případě, následující slova: Během dvou dnů se Bernd Posselt zúčastnil v Praze čtyř důležitých akcí, na nichž byly projednány sudetoněmecké otázky. Bylo dosaženo i většího vzájemného porozumění. Co konkrétně bylo projednáno a s kým, v čem bylo dosaženo většího porozumění, to se z textu článku nedozvíme. A proto naše obavy jsou zcela na místě. Náčelník sudetů přece nejednou řekl, že jednání, která probíhají s českými politiky na vyšší i nejvyšší úrovni jsou důvěrná. Můžeme dodat, že jsou utajená. To je ostatně již delší dobu obvyklý způsob jednání sudetů. Asi jednání, která probíhají mezi SL a některými našimi politiky nesnese světlo světa a musí být především předčasnou veřejností utajovaná.
Posselt v Praze opět jako vždy mluvil o kolektivním vyhnání, o jeho bezprávnosti, a vyvlastnění sudetských Němců po druhé světové válce. Kolikrát jsme nejen my, uváděli na pravou míru taková tvrzení. Historickou pravdou je, že k vyhnání Němců z Československa nedošlo. Byli přesídleni, odsunuti, transferování, to jsou termíny Postupimské konference, jíž pan Posselt a jeho věrní zřejmě neberou ani v úvahu. A pokud jde o tvrzení SL, že tzv. vyhánění Němců z Československa bylo kolektivní, jde opět o pokus o přepisování dějin. Jaká je skutečnost? Při posledních volbách v Československu získali henleinovci asi 90% německých hlasů, tedy jen o něco méně než 200 tisíc Němců je nevolilo. Po odsunu Němců z ČSR německá menšina v republice čítala asi 250 tisíc duší. Nesmíme však zapomenout, že němečtí antifašisté, kteří zůstali republice věrní i v těžkých dobách, v počtu přibližně 90 tisíc, dobrovolně do Německa přesídlili, a to za zcela zvláštních, pro ně výhodných podmínek. Neplatili pro ně předpisy pro odsun německého obyvatelstva. Odjížděli zvláštními transporty. Existovala i výzva, která je podnítila k přesídlení. Měli se v Německu zúčastnit při výstavbě nových správních orgánů. Němečtí antifašisté odjížděli zejména do sovětské a americké okupační zóny.
To všechno pan Posselt ví, ale nehodí se mu to do krámu. A tak historická fakta přehlíží a dějiny přepisuje. Bohužel nic nevíme o tom, že by někdo z přítomných na sešlostech v Praze, kde Posselt řečňoval, na překrucování dějin upozornil nebo dokonce protestoval. Platí obecně uznávaná zásada, že kdo mlčí, souhlasí. Při složení posluchačů bájení náčelníka SL nás to ani nemůže překvapit.
Vlastenecká česká veřejnost by si už konečně měla uvědomit, že ze strany sudetů a určitých německých kruhů nám, republice i našemu lidu, hrozí nebezpečí, jež postupem doby stále roste. V první etapě bychom všichni měli alespoň věnovat zvýšenou pozornost skutečným požadavkům landsmanšaftu, které se snaží v ČR prosazovat, a důrazně na ně nikoliv jednotlivě, ale společně odpovídat. Musíme si však uvědomit, že jakýkoliv složený vlastenecký subjekt byl vždy napadán a rozkládán. Totéž potkalo, jak se domníváme, i Vlastenecké fórum, které spí jako Šípková Růženka a jen ojediněle se vždy za delší čas vzbudí k jednotlivým štěkům. Podle mého názoru již delší dobu svou funkci neplní. Je otázkou, zda jej můžeme vzkřísit do potřebné aktivity. Je dále otázkou, zda skutečně všechny subjekty v něm si takovéto probuzení přejí. Pokud zmrtvýchvstání Vlasteneckého fóra se nebude konat, stane se naléhavým požadavkem vytvoření nového složeného vlasteneckého subjektu, a to v době co nejkratší. Nejde o to vytvářet hned centralizované struktury, spíše o výměnu informací, o průběžnou spolupráci jednotlivých subjektů, a případně i o zaujímání společných stanovisek v důležitých otázkách. V této fázi se nacházíme. Jak dlouho budeme ještě kolem otázek, které jsou na pořadu dne, jenom tancovat a do nekonečně povídat, aniž bychom začali seriózně konat?
