Migrace je metodou planetizace člověčenstva aneb Od přírodní přirozenosti po politickou zbraň

Člověk není prvním tvorem, který začal migrovat. U některých, převážně rychle se rozmnožujících druhů živočišné říše, je vyhánění potomstva z rodného teritoria zásadním principem přežívání druhu. U dlouho žijících savců je kupříkladu vyhánění samců ze stáda zase podmínkou ochrany před degenerací působenou množením mezi nejbližšími příbuznými. Dá se tedy říct, že migrace je přírodní přirozeností člověka. V průběhu času se ovšem tento sociální jev rozvinul v takové množství konkrétních až jedinečných událostí, že jej lze chápat za pilíř vytváření všelidské civilizace.

K motivům lidské migrace

Poznamenávám na úvod, že další text spoléhá na pravdivost hypotézy o jediné kolébce všeho současného lidstva, která údajně byla v Africe, i když jsem si vědom některých reálií, které naznačují, že to tak jednoduché přece jenom nebylo.

Základním motivem původní lidské migrace bylo tedy hledání nových zdrojů. Prastaré lidské tlupy o ně buďto bojovaly, nebo se nějak dohodly na spolužití. Vždycky však existovaly takové skupiny, které se chtěly vyhnout konfliktům a přesunovaly se na dosud neobsazené, i když pro jejich dosavadní zvyklosti nevýhodné prostory, jimž se musely přizpůsobit.

V toku času obsadilo lidstvo všechna alespoň trochu k životu schopná prostředí od rodných savan, přes deštné pralesy až po ledové pláně či vysoké hory. Nešlo vždy o pohyb jednosměrný. V Africké kolébce docházelo až k vymírání druhů homo, takže určitě probíhaly i zpětné migrace. Nakonec ale přece jenom došlo k úplnému obsazení celé planety druhem homo sapines sapiens. Což si mimo jiné vynutilo i novou kvalitu migrace, pokud se takovým jevům ještě dalo říkat migrace.

Od té doby známe všechny možné formy výbojů od okupace sousedních obyvatel, přes invazi čili vojenské obsazení území, po stěhování celých národů. Na tomto místě si dovoluji odporovat dnešnímu tvrzení, že současná migrace především ze Sýrie do Evropy, je stěhováním národů. Není. Při něm odcházela ze své domoviny v prvé řadě elita a k ní se připojovali nejen její oddaní poddaní, ale i jiné komunity, přes něž se, kupříkladu starogermánský kmen, ze severu pohyboval na jih.

Uvedené přesuny obyvatel se dají ještě pořád považovat za projev lidské přirozenosti, i když odvozené bezprostředně od naší přírodnosti.

Migrace jako politikum

Ke kvalitativně naprosto novým druhům migrace docházelo po zrušení nevolnictví. Existoval sice vždy přesun obyvatel z venkova do měst, ale tehdy začal být hromadným, místně až převažujícím jevem, především pak v regionech vzniku velkých průmyslových podniků. Šlo o tak zvanou vnitřní migraci, která fakticky probíhá až dosud a dokonce na celé Zeměkouli. U ní však samozřejmě nezůstalo. Útěk hladovějících Irů a později i dalších Evropanů do Severní Ameriky je asi vrcholem onoho typu migrací, patřícího do širokého komplexu dějů, jež lze ještě označit za čistou migrací za zdroji. Ovšem již v ní se skrývaly prvky nového typu migrace, která tvoří do dneška obrovskou mozaiku politických migrací.

Za prvotní typy politických migrací lze asi považovat přesuny zaviněné náboženskou netolerantností, kupříkladu od nám blízkých Moravských bratří až po úděsné přesuny muslimů a hinduistů při nadiktovaném parcelování Přední Indie na Indii a Pákistán. V menším rozsahu se pak vyskytovaly útěky v mocenském boji poražených elit a s nimi svázaných ovládaných. V posledním století jsou asi nejznámější, a tím pořád živé, kupříkladu emigrace lámaistické šlechty z Tibetu do Indie, či Čankajškovských nacionalistů na Formosu. Teprve v momentě, kdy jsem to napsal, si uvědomuji, že oba jevy se týkají ČLR a napadá mne, zda jde o náhodu.

Politické migrace se za poslední dvě staletí rozrostly v obrovskou plejádu jevů, které podle mého soudu signalizují problém přelidňování planety. Relativního přelidňování, což značí, že tempo technologicko-společnostního pokroku nedosahuje rychlosti růstu lidské populace. Tato planeta jistojistě může být domovem mnohem většího počtu lidských bytostí, než kolik jich na ní v současnosti je. Ovšem k tomu je nezbytně zapotřebí naprosto nového systému organizace a správy všelidské civilizace. Jak stále tvrdím, je nutné, aby lidstvo konečně už začalo tvořit své skutečné dějiny a nenechávalo se vláčet živelností náhodných rozhodnutí některých, ač tak zvaně elitních příslušníků lidského rodu. Zdrcující realitou pro každého moudřejšího člověka v mých očích by mělo být, že místo racionální správy lidské civilizace při rozrůstajícím se počtu jejích členů, existuje pořád pouhý živelný, nijak společnou lidskou vůlí nekorigovaný, chaotický a proto převážně násilný vývoj. Jeho jedním z nejhorších jevů pak je, že migrace se z přirozeného nástroje konsolidace planetárního člověčenství stává zrůdnou zbraní v mocenském boji.

K několika hlubinným souvislostem s migrací

Význam tolerance.

Za nejčastější negativa připomínaná v souvislosti s migrací jsou slyšet obavy ze ztráty svrchovanosti, místních tradic, dokonce státní samostatnosti, násilného přizpůsobování, implantace nesourodého právního řádu a tak dál a tak podobně.

Nějak se mi zdá, že za tím vším cítím hlavně jediné negativum, strach z jakéhokoliv násilí. Což mne již dávno inspirovalo k hledání kořenů veškerého násilí. Do dneška nevím, zda se nemýlím, ale za veškerým, nebo alespoň většinovým zdrojem násilí, vidím netolerantnost.

Již v dobách studené války, která byla převažujícím prostředím mého života, jsem se upřímně divil, co vadí kapitalistům, že někteří lidé chtějí žít v socialismu až komunismu a co naopak vadí komunistům, že jsou zase jiní lidé, kteří takový styl života zásadně odmítají. Zvláště tehdy, kdy existoval dost od sebe izolovaný „dvojí svět“, se mi zdálo docela logické až přirozené, že se prostě uskuteční pouhá „migrace“ lidí tak, aby každý žil ve světě, v němž žít chce. Uvedená naivní „logika“ byla sice nerealizovatelná, ale za mnohem reálnější jsem považoval alespoň toleranci, která vůči „komunismu“ existovala po celé dlouhé věky a doslova v celém světě a spočívala v tolerování mnišských komunit. Považoval jsem za již tehdy dosažitelné a dneska ještě dosažitelnější, aby uvnitř současné, dominantně „kapitalistické“, společnosti existovaly celé komunity žijící v různých formách „komunismu“, od družstevních, po dosud ani nepředstavitelných. Jestliže mocenská struktura ČLR již dlouhou dobu hovoří o soužití dvou systémů, myslím, že je dneska docela užitečné nad tím vším popřemýšlet. V této souvislosti považuji za vrchol absurdity, když bytostní liberálové ve své politické praxi jsou ochotni nasazovat i vlastní životy v boji za globální unifikaci svého systému ekonomické supersvobody, politické demokracie a dokonce i představ o jakési, asi vědomě přesně nedefinované, Západní kultuře, reprezentované raději nedefinovaným systémem výsostných hodnot.

Multikulturnost

Zásadně odmítám tvrzení, že model multikulturnosti se neosvědčil. Vidím totiž, že nejvyspělejší země světa, stejně jako nejsilnější a nejvlivnější, jsou více, či méně multikulturní, ale hlavně stále multikulturnější. Je přirozené, že dosud platí, že čím větší země a čím menší její zalidnění, tím je multikulturnější, ale to je jev podle mne dočasný. Tvrdím, že planetární lidstvo musí být multikulturní, nebo prostě nebude vůbec. Jakákoliv snaha o jeho sjednocování, jakékoliv sociální inženýrství šířící unifikaci, bude nutně nejen násilím a vesměs voluntarismem, ale především nebezpečím ze ztráty „druhové pestrosti“, která bude zpomalovat, až v posledku může zastavit evoluci člověčenstva.

Jako poněkud provokativní pikantnost na tomto místě se přiznávám, že osobně by mně vůbec nevadilo, kdyby v mém okolí chodily ženy někdy v parandžách až burkách, pokud by se k tomu rozhodly svobodně. Vím dokonce pozitivně, že nejedna „domorodá Evropanka“ by si v některých situacích docela ráda oblékla burku. Především pak vždy, kdy se nachází v prostředí, v němž jí vadí, že ji muž, či muži „svlékají očima“. Že se s nošením burek zvyšuje riziko terorismu? To je řešitelný problém. Tak ať policie chodí ve dvojicích, vždy muž a žena a existuje právní norma, že nošení burky je důvodem k legitimování dané osoby. Ve své podstatě jde opět jen a jenom především o tolerantnost.

Ztráta tradic a identity
Hořekování nad ztrátou tradic vnímám vůbec jako nejlicoměrnější. Nemohu si pomoci, ale každý, kdo hovoří o ztrátě tradic zaviněných migrací, by si měl raději, nebo alespoň především, všímat toho, že dneska už všechny předškolní děti mají prakticky jedinou hračku, co nejchytřejší a v budoucnosti ještě chytřejší mobil. Ten již dneska je nejnebezpečnějším prostředkem unifikace, čili ztráty identity a tradic, nehovořím-li už o tom, že je ideálním nástrojem k vymývání mozků.

Přiznejme si konečně, že tradice si uchovává již dlouhý čas jenom určité skupinky lidí z našeho okolí a buďme jejím příslušníkům za to třeba i vděčni. Jsem přesvědčen, že za nejlepší způsob racionálního uchování vlastních kulturních hodnot bude, tak jako dosud, jejich propojení do struktury společenství ostatních kultur a tak začlenění do nově se tvořící všelidské multikultury.

U identity je to stejné. Již dneska jsou mezi námi jedinci, kteří o sobě tvrdí, že jsou světoobčané. Nejhoršími jejich exempláři jsou pak ti, kteří se jako světoobčané, rovněž chovají. Myslím, že je dneska pro ně signifikantní, že jde o nejvyšší manažery, politiky, úředníky světových institucí, ale především finančníky a velkovlastníky. Pokud nejsou kupříkladu především Hanáky, či alespoň Moravany, následně teprve Evropany a pak až světoobčany, pak v mých očích patří do nově se tvořící mafie všelidských predátorů, na něž si všichni ostatní musí dávat velice dobrý pozor.

Ztráta státní svrchovanosti
Jak jsem již psal jindy a jinde, národní státy, o nichž se v této souvislosti nejčastěji hovoří, jsou jevem docela nedávným. Lidstvo existovalo před nimi a bude existovat i po jejich zániku. Předpokladem asi bude, že se změní politický systém, na národních státech založený. Ony jsou totiž produktem „třídy“, vrstvy, či dokonce mafie panské části každého konkrétního národního státu. Podle mého soudu se tento produkt jejich činnosti není schopen změnit, dokud se nezmění především oni samotní. Je podle mého ale nemožné, že by se změnili z vlastní vůle či jejich poznání stupně společenského vývoje. Budou muset být k tomu donuceni. Veškerá politika se nikdy nezbaví odéru špinavosti, dokud v ní půjde o privilegium nemnohých, opravňujících je rozhodovat o všech. Pokud politika bude „soutěží“ o moc v jakémkoliv jejím stupni, nelze podle mne hovořit o jiné, než omezené svrchovanosti. Teprve tehdy, až třída pánů se z vrchnosti změní na pouhé správce věcí veřejných, přiblíží se doba, kdy se stane svrchovaným především občan, jeho přechodný stát i ještě přechodnější integrace států. S vidinou idealistického cíle o svrchovaném planetárním lidství.

Nekompatibilnost právních řádů

V souvislosti s migrací se o tomto problému hovoří teprve ve vztahu k početné migraci muslimů do většinově křesťanské Evropy. Tomuto problému bych, mimo jiné, rád věnoval další a poslední text z této série. Tady bych pouze předznamenal, že i v Evropě celá staletí existovala dvojí moc a ještě dodneška doznívá dvojí právo. Zmíním pouze v poslední době jeho nejvíc viditelný fakt, řešení pedofilie kněžích.

Státní a kanonické, konkrétně právo katolické církve, ještě dneska někdy kolidují. Nechceme si to přiznat, ale v naší zemi to nejsilněji pociťujeme v posledních dvou desetiletích v kauzách církevního majetku, od tak zvaných restitucí, po samotné hospodaření církevních obcí.

Z toho mi vyplývá, že Evropa již zná cesty k sjednocování církevního, v případě islámu náboženského a světského práva. Jen bude zapotřebí kvalifikované odborné debaty, ještě více široké diskuse a v neposlední řadě osvěty založené na tom kouzelném slůvku „TOLERANCE“.

Závěrem

Jsem přesvědčen, že migrace je od svých počátků základním nástrojem vzniku všesvětové lidské civilizace. Její současná forma bude muset být založena na hlavní zásadě všelidskosti, jíž je tolerantnost. Té lze mimo jiné dosáhnout tehdy, a jen tehdy, když bude eliminována dneska ještě pořád v lidské civilizaci nejvlivnější skupinka celosvětových predátorů. V první etapě pak musí být jejich panští sluhové přinuceni stát se správci zeměkoule a ne jejími spolupredátory.