Stanislav A. Hošek
6. 10. 2015
V titulku uvedené lidové úsloví je jedním ze dvou, která budou nosnou kostrou tohoto textu a která hutně vyjadřují moudro veřejného, v mých očích naprosto většinového, pohledu na rozhodující jevy i současného dění. Tím druhým rčením je pořekadlo mé babičky, která říkávala, že ani pes se honem nevykálí. Jako žena z lidu byla zvyklá mnohem jadrnějšího a tedy především údernějšího vyjadřování, takže je jistě zřejmé, jakého slovesa užívala.
Podle údajů OSN je prý v pohybu asi 65 milionů osob na celé Zeměkouli. Na planetě, kde prý žije v této chvíli necelých 7,48 miliard lidí, je tedy v přesunu necelé procento, takže hovořit o stěhování národů je i z hlediska početnosti poněkud přehnané. Podle různých agentur prý ale o emigraci uvažuje až 700 milionů lidí, což už je každý desátý obyvatel planety. V takové situaci už je proto o čem přemýšlet, ale především na co se připravovat, protože migrace nikdy není rovnoměrně rozdělena po celém glóbu, ale se koncentruje na určité regiony a zrovna tak na konkrétní společnostní jevy.
K čemu si volíme politiky a vydržujeme obrovské štáby jejich byrokratů?
Příslušníci politické třídy, či vrstvy, jak kdo chce prosím, jsou lidé, kteří mají jedinou povinnost vůči společnosti, která si je, v našem teritoriu většinou demokraticky, vybrala do svého vůdčího štábu. Ať už se tito „členové“ panské třídy chovají, či alespoň cítí, ještě jako vrchnost, či už jako správcové věcí veřejných, ať už přisluhují třeba jen úzké skupince nějakých nejmenovaných elit, či o sobě prohlašují, že dokonce slouží obrovské většině dolní části sociální stratifikace, je jejich jedinou odpovědností spravovat věci veřejné tak, aby nedocházelo ke konfliktům, krizím, kolapsům či dokonce k válkám.
Řídit, vést, spravovat a vůbec rozhodovat o čemkoliv znamená, mimo jiné, ne-li především, předvídat. V demokraciích prý jsou vůdčí politické týmy fakticky zaměstnanci občanů, je-li tomu tak, pak požívají na zaměstnance nebývalého privilegia, spočívajícího v tom, že si jejich příslušníci sami stanovují výši svého, dlužno podotknout že ne malého, příjmu. Jejich poradci a další odborníci, stejně jako administrátoři celého řízení jsou rovněž navýsost dobře placeni. Měl by si proto každý z nich na svém postu uvědomit, že si je společenství nevydržuje k tomu, aby jen „hasili vzniklé požáry“, ale aby je uměli předpokládat a především na ně celou společnost dostatečně až úplně připravovat. Jen v této souvislosti zdůrazňují, že si je občané už vůbec neplatí k tomu, aby jim diktovali, s nimi manipulovali a dokonce jim lhali, či zamlčovali stěžejní skutečnosti.
Každé společenství, minimálně státy a jejich nadstátní formy, by do svých zákonů měly proto zapracovat pravidla velmi přísného a pravidelného sledování připravenosti na předvídatelné mimořádné události a ještě tvrdší metody šetření, jak byly eventuálně mimořádnosti zvládnuty, když k nim došlo. Z toho mně konkrétně vyplývá, že třeba již několik měsíců měl mít Evropský parlament vyšetřovací výbor, který by analyzoval, nakolik byla Evropská komise připravena na současnou vlnu migrace a druhý, který by zkoumal, zda opravdu došlo k tak mimořádným, čti nepředvídatelným jevům, že ji nešlo předpokládat. Ten druhý by se pak s vysokou pravděpodobností dopracoval k tomu, že by zjistil, kdo, kde a možná i proč organizoval, či alespoň migraci spustil, pokud tomu tak opravdu bylo. Čímž by se jednak zabraňovalo spekulacím, ale především pomáhalo odbourávat některým druhům strachu.
Naivita politiků vůči migrační přirozenosti
Již při prvním čtení Všeobecné deklarace lidských práv, tedy více jak před půl stoletím, mne zaujala kratičká pasáž Článku 13, odstavec (2), která říká, cituji: „ Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země“. Konec citace. Přiznám se, že dodnes nedovedu posoudit, zda šlo o výplod naivity tehdejších politiků, nebo naopak dokonce pýchy vítězů poslední světové války. Vůbec nevzali v úvahu, že k takovému rozhodnutí se může, pod tlakem tíživých okolností, rozhodnout obrovské množství lidí ve velmi krátkém čase, ne-li doslova najednou. Nikdo si asi nepřipouštěl, že migrantů může být v některých situacích či teritoriích víc než moc, čili příliš mnoho.
Jsou často politizující právníci, kteří u základních deklarací, či Ústav států zdůrazňují, že u nich nelze osamostatňovat až absolutizovat jednotlivá ustanovení, že je třeba vnímat daný dokument jako celek. To je omyl, nebo spíše právnická obezlička. Právní dokument není náboženský text, či dokonce umělecké dílo, ke kterému hledáme teprve výklad. Každé jeho pravidlo platí absolutně. Jakékoliv jiné ho nemůže vyvracet. Jestliže je proto napsáno „každý má právo“, tak prostě a skutečně každý a basta. Uvedená deklarace sice hovoří o právu států vydávat pravidla pro azyl, ale v takových případech v naší kultuře platí již dva tisíce let zásada římského práva, že nikdy zákon nižší právní síly, čili jakýsi prováděcí předpis deklarace, nemůže jejím ustanovením odporovat. Musí být nastaven tak, aby v reálu neanuloval původně deklarované právo o svobodném odchodu do jiné země.
Podle mého soudu v tomto punktu zmíněná deklarace poněkud předběhla dobu, čili jako většina sociálního inženýrství, začala fungovat jako motor urychlování dějin. Takto uměle vyvolaným spěchem se podílí na dnes nebývalé masovosti migrace. O tom jsem hluboce přesvědčen.
Vždycky jsem byl také přesvědčen, že velkým, ne-li vůbec největším nebezpečím pro jakoukoliv lidskou komunitu je, když se na jejím rozhodování podílí naivní člověk, či skupina. Důsledky jejich konání bývají pro celek vesměs horší, než nadvláda diktátora, nebo v některých případech i tyrana. Zmíněné ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv, i když je pouze deklarací, je pro mne učebnicovým příkladem potvrzení onoho mého dlouhodobého názoru.
Z toho mi ale vyplývá závěr, že nejpozději od té doby politici každé komunity měli být vždy připraveni na velké přesuny osob, ba doslova exody vždy, zvláště však tehdy, když sami iniciovali události, které zásadně změní osudy velkých komunit, především tedy změny režimů, násilné ustavování nových států a samozřejmě války.
Zneužití migrace jako politické zbraně
V minulém textu jsem jen jednou větou konstatoval, že za nejhorší jev politiky Západu v druhé půli minulého století považuji zneužití migrace jako politické zbraně. Zatímco využívání přirozenosti lidí i společenství je pozitivním jevem, každé jejich zneužití je naopak podle mne nejtěžším možným politickým zločinem.
Západ v době Studené války zneužil migrace v souboji tehdejších světů. Pod rouškou tak zvaného boje za lidská práva totiž vědomě využil přirozené touhy lidí po lepším životě k postupnému rozkladu nepřátelského systému. Měl vybudován dobře „vyfutrovaný“ sociální stát, aniž si připustil, že si ho může dovolit také proto, že tyje z nadvlády nad velkou částí světa i po zrušení kolonialismu. Jeho obyvatelé si tak žili „neoprávněně“ dobře, aby tvořili podvodnou výkladní skříň režimu. Jejich vůdci tím stvořili lákadlo, které vyšperkovali ještě tím, že obrovské sociální jistoty migranti z Východu získávali okamžitě, tedy aniž se o ně tím nejmenším způsobem zasloužili.
Není v současnosti důležité, jestli byl pro většinu populace na obou stranách Studené války konečný výsledek opravdu přínosný. Důležité je, že byl vytvořen příklad, ne-li doslova precedens, pro obyvatele jiných režimů, podstatně méně líbivých, než Západní. Západ si svým minulým chováním v dobách bipolárního světa upletl bič, který ho dneska velmi drasticky šlehá.
Při vědomí nivního základu migrační politiky a za dlouhodobé existence lákavé migračně-azylové politiky, nemají správci Západu v mých očích žádnou omluvu pro svou nepřipravenost na početný a dokonce jen z určitých společenství směrovaný přesun lidí do svých zemí. Řečeno s tvrdou bezohledností, vůdci EU se ukázali jako nekompetentní v této věci, která je pro bezpečnost soustátí daleko důležitější než zbrojení a nesouměřitelně významnější, než tisíce různých směrnic, bez kterých by se sžívání ve sjednocující se Evropě v přirozeném tempu, čti neuspěchaným vývojem, dobralo tak jako tak.
Nekalé, mnoho desítek let trvající chování Západu vůči Východu se mu tedy vrátilo v míře, s jakou nepočítal. Bohužel na to dneska doplácí i Východ, který se, podle mého soudu, opět uspěchaně, vlísal do společenství, kam ještě nepatří.
V mých očích se evropská politická třída projevila jako hrubě nekompetentní a to v tom lepším případě. Je docela možné, že při své inteligenci alespoň některé jevy museli její příslušníci předpokládat a pak je jejich chování dokonce větším, či menším politickým zločinem.
O hlubinných kořenech současné masové migrace do Evropy
Neobyčejně často jsem slyšel argumenty, že země Východní Evropy mají povinnost přijímat uprchlíky. Mají, samozřejmě, ale výhradně z humanitárních důvodů a tedy jenom ty nejpotřebnější. Ne uprchlíky poražené v mocenském boji, ani pouze toužící po vyšším životním standardu. Za naprosto stupidní považuji tvrzení, že Východ má povinnost přijímat uprchlíky už jenom proto, že kdysi Západ v neomezeném počtu přijímal jeho uprchlíky. Povinnost v žádném případě ne. Ba ani morální z pocitu vděčnosti. Tehdy byla za prvé situace kvalitativně naprosto jiná. Západ v těch desetiletích byl ve válce s Východem, i když pouze studené. Východ dneska není ve válce s nikým, alespoň jsme ji nikomu nevyhlásili a nikoho nedeklarujeme za svého válečného soka. Za druhé Západ tehdy migrací chtěl rozvracet stabilitu Východu, zatím co dnešní migrace je naopak už výsledkem chaotického vyvracení jiných kultur. Tehdejší migrace měla škodit soupeři, dnešní migrace ale naopak škodí nám.
Prakticky všichni, kdo se vyjadřují k současné migraci do Evropy, jsou jedním dechem přesvědčeni o tom, že jejím zdrojem je válka a že proto stačí zastavit válčení a proud uprchlíků nejen ustane, ale její příslušníci se budou vracet. V mých očích jde buďto o další naivitu, nebo řízenou manipulaci, jež má zakrýt mnohem hlubší důvody k masivní migraci. Válka je pouze na první pohled viditelným zdrojem migrace, těmi skutečnými jsou minimálně dva skrytější jevy.
Ten první vidím v tvrzení filosofa Šmajse, alespoň doufám, že jsem pochopil správně jeho hypotézu v níž říká, že dnešní situace je nová v nebezpečí válek, terorismus, masovém stěhování a migraci lidí, ale za tímto viditelným vnějškem skrytě narůstá globální konflikt dnešní predátorské kultury k Zeměkouli. Já si dovoluji tvrdit, že právě za takovým chováním lidstva vůči své planetě je možná skryto oněch 700 milionů přemýšlejících o migraci, protože možná už nyní mají třeba problémy s vodou, buďto že mají málo té sladké, nebo naopak příliš moc té mořské. Víc k tomu nechci nic dodávat, jen na tomto místě velmi silně zdůrazňuji, že ne celá lidská populace je tvořena predátory Zeměkoule. A je jenom na globální občanské společnosti, aby ty nejškodlivější predátory dokázala identifikovat, jejich záměry alespoň na počátku omezovat až úplně zastavit.
Druhý hlubinný kořen migrace se pokusím ozřejmit na konkrétním příkladě. Vládci USA nakonec museli, ve snaze regulovat migraci, postavit plot na hranici s Mexikem. Škoda, že se nedožiji toho, až se jednou bude bourat s takovou slávou, s jakou se kdysi bourala Berlínská zeď, nebo stříhal plot na Šumavě. Byl bych ale velice rád, kdyby jeho bourání pak bylo symbolem mnohem důležitější změny, než jaké se lidstvo dočkalo po bourání v Berlíně, jež nakonec, jak se zdá, více méně přineslo pozitivum jen Němcům.
Plot mezi USA a Mexikem není plotem „politickým“, jakým byla zeď v Berlíně. Prezentuje symbol vůbec nejhlubších kořenů převažujících migrací v dnešním světě. Představuje totiž ono známé, celodějinné a všudypřítomné, stěhování se za lepším, nebo dokonce jen za záchranou holé existence. V Sýrii se válčí čtyři roky a tamější muslimové utíkali do sousedních zemí v naději, že se budou moci brzy vrátit, jako kdysi utíkali kupříkladu Palestinci, protože jim jejich vůdcové slibovali nejen brzký, ale především vítězný návrat. Dneska už možná na takový Syřané ztratili naději a tak se teprve rozhodli jít za lepším. Nehodlám spekulovat, proč zrovna teď, a proč chtějí jen do Evropy v tak velkém počtu. Nevím, zda jim jen došla trpělivost, že už nevěří v možnost brzkého návratu domů, či ho nějak naopak chtějí urychlit, nebo prostě už nechtějí být nečinní, či dokonce podlehli nějaké manipulaci z vnějšku. Beru prostě jako fakt, že se v obrovském množství zvedli a sám sebe se ptám, proč neodchází do bohatých muslimských zemí, ale až poněkud dál do Evropy. Dál až daleko nejen vzdáleností, ale kulturní rozdílností.
Vychází mi jediná odpověď. V jejich blízkém okolí je dosažitelným lepším světem Evropa a tím se stala nejlákavějším cílem, protože vysoko převyšuje i jejich původní životní standard, nejen ten v Turecku. Tak jako pro Mexičany jsou Spojené státy, jak by řekl profesor Keller, nesouměřitelně bohatší, tak pro Syřany a další současné emigranty do Evropy, jsou země Západu v jejich očích superbohatými.
Existují geopolitikové, kteří s bezohlednou krutostí popisují současné rozdělení světa na přirozeně bohaté centrum a chudé periferie. Je to sice zjednodušený pojetí, odvozené spíše od reality šílenou rychlostí se rozrůstajících megaměst světa, ale jejich hypotéza mne přivádí k přesnějšímu popisu zmíněného kořenu současné, výhradně ekonomické migrace.
Dovoluji si tvrdit, že bohaté země mohou zabránit masovým migracím ne jenom tím, že přestanou válčit, ale jen a jenom tím, že se postarají, aby rozdíl mezi jejich životním standardem a standardem alespoň nejbližších periferií, nebyl tak obrovský, aby migraci inspiroval. V případě plotu mezi USA a Mexikem se proto sám sebe ptám, zda by nebylo ze strany USA lidštější, než přijímat milion emigrantů z Mexika za rok, kdyby finančníci USA investovali do ekonomického rozvoje Mexika natolik, aby jeho obyvatelé ze zoufalství nejenže nemuseli přelézat plot, ale dokonce nepovažovali ani za potřebné svou zem opouštět. Na tomto místě poněkud provokativně pouze připomínám Marxe s jeho tezí o ekonomice jako nejvyšším hybateli dějů.
OSN vyhlásila podle mne velkohubý plán na vymýcení chudoby ve světě. Až ho bohaté země, především ty sužované migrací, vezmou opravdu vážně, snad se cosi začne měnit. Bohatí se podle mého soudu v prvé řadě musí postarat o to, aby jejich život nebyl nesouměřitelně lepší s životem lidí v jejich okolí. A především se nesmí chovat tak, aby ony periferie měly i jenom podezření, že to je dokonce na jejich úkor.
Migrace z islámských zemí
Současná migrace by pro Evropu jistě nebyla až tak děsivým problémem, pokud by nešlo o masivní migraci z islámských zemí. Jsem přesvědčen, že většině Evropanů až tak moc nevadí nesmyslné, protože s nikým nekonzultované, pozvání milionu uprchlíků do Německa od jeho vůdkyně, ani poněkud stupidní, protože nerealizovatelný, souboj o kvóty. Křesťanské Evropě vadí především islám a dokonce i tak neznabožským zemím, jako je naše republika, či právě jim tak hodně.
Hledat odpověď na strach Evropanů z chování muslimů v Koránu je slaboduché. Jednak proto, že Korán je jenom základ, vedle něhož existuje celá řada textů rozpracovávajících náboženskou nauku. Hlavně ale proto, že všechny, alespoň mně známé „svaté knihy“ jsou koncipovány tak, aby si z nich každý vybral patřičný citát k odůvodnění jakéhokoliv svého konání. Dokonce i Nový Zákon, který někteří křesťané, v protikladu ke Starému, považují za jediný zdroj své víry, má tuto vlastnost. Řečeno natvrdo, v každé svaté knize se dají najít alespoň krátké citáty o „dobrodiní násilí“. Což je stěžejní důvod strachu Evropy před jakoukoliv migrací z islámských zemí, ovšem především před tou masivní současnou.
Pokud jsem schopen shrnout argumenty odpůrců migrace muslimů do Evropy, vyšly mi prozatím tyto hlavní důvody. Islámu se vytýká především jeho neskrývaná touha po světovládě. V mých očích nic nového, protože ji znám z každého monoteistického náboženství. Islám se od nich liší pouze tím, že toho chce dosáhnout teď hned a ještě na této zemi pokud možno pro současné věřící. Je holt ještě mladý a pořád neschopný koexistence s ostatním světem. Aby se k ní dopracovával, musí proti sobě cítit sílu, která bude pro něj vždy nezdolatelná, takže jeho vůdcové začnou raději hledat ve svatých textech jiné podoby světovlády, tak jako se to povedlo třeba křesťanům hypotézou o posledním soudu, či judaistům o konečném příchodu spasitele.
Islámu se dneska vytýká jeho cynický pragmatismus, spočívající v tom, že se dovolává spravedlnosti, rovnosti, tolerance a dalších pozitivních mravních hodnot, ale při tom neopouští svou představu o světovládě. V době, kdy dostatečně zesílí, zapomene na všechno, čeho se dovolával, a je až neadekvátně násilný. Také to není v lidské civilizaci, a dokonce v Evropské nic nového, vždyť to její politiky učil už Machiavelli.
Obě zmíněné obavy mají podle mne spíše ty nejhlubší kořeny ve strachu, že se muslimové u nás budou chovat tak, jak se mnozí Evropané chovali po celá staletí v jejich zemích, když je okupovali.
Za skutečný problém považuji dvě zásadní věci. Tak zvanou asimilaci a boj s terorismem. U asimilace bychom měli jasně deklarovat, v čem je životní styl muslimů pro nás naprosto nepřijatelný a proto od něj neupustíme. Předpokládám, že půjde především o postavení žen a nadřazení náboženského práva nad světské. Ani při nejširší toleranci si zatím nedovedu dost dobře vymodelovat, že budou v Evropě jakési enklávy muslimského práva. A pokud snad ano, pak nadřazenost světského nad náboženským považuji už za nezměnitelné.
Terorismus, jako prostředek spíše sociálního, než mocenského boje, je problém věčný a musíme asi držet pouze jednu zásadu. Nepovažovat ten muslimský za výjimečný, ba dokonce jediný a proto se ke všem projevům terorismu chovat stejně. Dovolím si na tomto místě přece ale zmínit jednu mou myšlenku. Od samého počátku frekvence pojmu terorismus jsem zásadně rozlišoval mezi terorismem a terorem. Terorismus je podle obecné úmluvy především útok na nevinné, až nezúčastněné, jehož smyslem je šířit strach pro dosažení jiných cílů. Teror v mém pojetí je naopak cílený útok na konkrétní osobu, představující co nejvyšší post protivníka. Zatím co terorismus naprosto bezvýhradně odsuzuji, teror považuji za krajně oprávněný v boji s tyranií a samotným terorismem. Proto vítám nápad našeho současného prezidenta. Pokud se opravdu povede najít technologie likvidace nenapravitelných teroristů bez těch krutých kolaterálních ztrát, považoval bych to za velký krok kupředu v boji s terorismem. Ovšem osobně v tom vidím problém spíše daleké budoucnosti, ale v žádném případě ne současnosti.
Dnešní boj s terorismem má totiž zásadně naprosto jinou kvalitu. Bush jej deklaroval jako válku a teroristé se jako válečníci od té doby možná proto tak chovají. Nejen svým cílem vybudovat chalífát, ale celou svou bojovou činností. Proto se tento terorismus jako velký problém dneška jako válka musí vyřešit. Teroristické skupiny všeho druhu musí být poraženy a donuceny nakonec kapitulovat a následně přistoupit k jednání o míru. Pokud to tak vnímá Rusko, pak mu všechny čest. Naopak, pokud se tak nechová USA, která fakticky takovou válku vyhlásila, je to z její strany podvod na světové veřejnosti.
Co tedy nyní dělat
Jelikož se naši politici na dlouhodobě reálně hrozící problém nepřipravili, je dle mého soudu bezodkladně nutné řešit problém průběžně nejméně na čtyřech společných frontách.
Tou první je neprodleně ukončit válku s teroristy, kterou jsme vyhlásili a fakticky iniciovali a začít vyjednávat. Opustit nesmyslnou stupiditu, že s teroristy se nevyjednává, protože jsme to byli my, kdo teroristy povýšil na válečného soupeře. Dneska s nimi dokonce musíme vyjednávat, protože do té doby jsou utečenci z území, na nichž teroristé vládnou, nebo se jenom bojovně projevují, v našich zemích fakticky „válečnými zajatci“.
Za druhé, reálně se vypořádávat se současnou migrací a při tom vytvářet jasné podmínky pro migrace budoucí, jimž nikdy nezabráníme. Prakticky to znamená za pochodu kodifikovat, nebo alespoň definovat celou novou azylovou politiku nejméně pro EU, ale raději pro celou Evropu, v níž, alespoň podle mne, jakési kvóty, budou nevýznamnou položkou, pokud tam nakonec vůbec budou. Je totiž naší svrchovanou povinností budoucím zájemcům o život u nás jasně a jednoznačně dát na srozuměnou, co je u nás čeká.
Za třetí se musíme pokusit vytvořit spolehlivě fungující platformu pro spravedlivé jednání se stávajícími emigranty. Bohužel se taková celoevropská platforma bude vytvářet opět za pochodu a v prostředí více či méně svrchovaných národních států, takže přinese ještě hodně vnitřních střetů a prozatímní výsledek bude podle toho také vypadat. Ovšem právě při ní se bude možné dopracovat oné koncepce pro budoucnost, jež je naprosto nezbytná i pro další existenci EU, protože musí tvořit stěžejní část její bezpečnostní doktríny.
Tvrdím, že pokud Evropa není pokrytecká, tak si musí ujasnit, v jakém je vztahu vůči zemím uprchlíků. V prvé řadě zda je, či není s nimi ve válce. Potom ti, kteří uprchli z území teroristy ovládaných, by neměli mít prozatím právo volného pohybu po EU. Ovšem v každém případě by měla být v EU zavedena centrální evidence všech uprchlíků, která by měla být průběžně aktualizovaná a především doplňovaná u zemí aktivního terorismu. Při současných elektronických technologiích včetně komunikačních v tom nevidím vůbec žádný problém. Taková evidence je naprosto nezbytná proto, aby se vůči migrantům postupovalo co nejspravedlivěji. Je ale výsostně potřebná kupříkladu pro korekci různých tvrzení, jakože k nám přišlo 80 procent zdravých mladých mužů, kteří nejsou zvyklí pracovat a podobné populismy. Pracovat dále s uvedenou databází by znamenalo na nějaký čas neustále mít zajištěné sledování každého pohybu migranta, jako potenciálního rizika pro hostitelskou zemi, zvláště u těch, v nichž jsme ještě neukončili protiteroristické akce.
Jsem toho výslovného názoru, že část práceschopných uprchlíků, by neměla mít po nezanedbatelně dlouhou dobu nárok získávat sociální výhody, starousedlíků. Občanství by mohli získat nejen až se naučí řeč, či odzpívat hymnu, ale především tehdy, ba jen tehdy, až si naspoří na sociální standard hostitelů několikaletou pracovní či podnikatelskou aktivitou. Jsem dále toho názoru, že manželství uzavřené mezi emigrantem a domorodcem by vůbec nemělo mít vliv na přiznání občanství. Dokonce i děti, narozené z těchto svazků, by neměli být automaticky občany hostitelské země, dokud ho nezískají oba rodiče, nebo nedosáhne plnoletosti.
Za zásadní pravidlo jejich postavení ve společnosti by mělo platit, že jejich sociální zajištění nebude vyšší, než je u starousedlíků obvyklé. Za naprosto nepřijatelné pak považuji, aby jejich standard, pokud budou žít z dávek, snižoval standard starousedlíků. Každý, kdo je schopný práce, odmítne několik zaměstnání, by měl být neúprosně vyhoštěn nejen ze země, ale z celé EU. Určitě se evropské společenství shodne na přesnějších a širších pravidlech, která budou regulovat život těch, kteří už jsou u nás, ale především těch, kteří mají zájem k nám přijít.
Za čtvrté. Při budování databáze o uprchlících by měly úřady získávat všechny možné informace, včetně těch o motivech emigrace, trasách pohybu, ale i o dalších průvodních jevech. Ty by měly být skládány do mozaiky, jež by měla vytvořit podklady pro následné vyhodnocení celého procesu. Především jako poučení pro budoucnost, ale také pro možné vyvození důsledků z minulosti, která celý jev změnila doslova v krizi. Nechci předjímat, ale nasbíraná data by mohla sloužit mimo jiné i k šetření, nakolik je současná migrace řízená, nebo dokonce někým financovaná. Pokud se pro to najdou důkazy, pak by bylo záhodno ustavit až mezinárodní soud a před něj, třeba i za jeho nepřítomnosti, postavit každého podezřelého. A to i za cenu definitivního rozchodu s nejbližšími spojenci, či osobami sebevětších minulých zásluh. Ale to už jsem se asi sám zařadil mezi naivní, takže je dobře, že už nejsem politik.
