Petr Schnur
15. 9. 2015
Polemika k článku Martina Hekrdly “Rudý v hnědém asfaltu” zde
Petr Schnur se ohrazuje proti povrchnímu a lehkovážnému nařčení z fašismu. Poukazuje na masovou imigraci ze Sýrie, ale i z Kosova a Bosny, zemí, které byly “osvobozeny” Saveroatlantickým paktem. “Absurdní je tvrzení, že chceme vyvolávat iracionální masový strach. Tato věta cejchuje ty, kteří na problém upozorňují, nikoliv viníky, kteří ho způsobují.”, ohrazuje se Petr Schnur. Má být Česko poskokem Washingtonu, který plní jeho povely a potom následně uklízí trosky po humanitárních bombách? Nebo by se měla Praha postavit na stranu mezinárodního práva proti bující mezinárodní džungli a vést v tomto duchu diplomatické aktivity? Muslimská imigrace se neintegrovala do evropských hodnot, ale naopak se snaží změnit Evropu k obrazu svému. Jestliže tedy nová levice došla již tak daleko, že se pohoršuje nad politickým programem proti zdivočelému kapitalizmu, institucím, které mu slouží a které za něj vedou neokoloniální války, potom sama sebe učinila zbytečnou. Jestliže politický terén opuštěný novou levicí obsazuje ND v Česku nebo třeba Front National ve Francii, není to problém jejich a Vladimíry Vítové, ale „středové“ levice a těch, kteří ji ještě berou vážně.
Úvodní slovo patří těm, kterým jsem slíbil odpověď na reakci Martina Hekrdly v prvním zářijovém týdnu. Pobýval jsem ve Francii a následná situace v práci mi prostě nedovolila sednout k soukromému počítači dříve. Zároveň prosím o trpělivost při čtení, neboť text je poněkud delší. Důvodem jeho obsáhlosti není reakce Martina Hekrdly, ve které těžko najít záchytné body k věcné diskuzi, ale závažnost a komplexita problému, který se výzva ČMF (na Nové republice otištěno 10.8.2015) snaží oslovit. Pokud tedy apeluji na čtenáře ‘vydržet při čtení až do konce’, nejde o Hekrdlu a Schnura, ale o ochotu k reflexi zásadních problémů těchto dnů a měsíců.
Obecně k údivu Martina Hekrdly
Rovina, na které se – bohužel! – Hekrdla pohybuje, není mým žurnalistickým domovem. Jak smysluplně reagovat na „kontra“ postrádající věcné argumenty, které vyjímá slova i myšlenky z kontextu, je samo v sobě rozporuplné a které vzpomíná na mé dřívější komentáře a analýzy, aniž by v souvislosti s kritikou ČMF reflektovalo jejich obsah? Pokud je kolega Hekrdla skutečně četl, musel by přece znát, že se od samého počátku 90. let rozcházím s pozicí tzv. nové (euro)levice, kromě jiného v chápání a vztahu k národnímu státu i EU. Etatistickou, antidemokratickou, politicky i ekonomicky unitární, totalizující bruselskou Unii jsem neodmítal a neodmítám, protože bych byl proti evropské spolupráci na co nejvyšší možné úrovni, ale naopak ze dvou jednoduchých, empiricky podložených důvodů. EU je neoliberální instituce nutící národní státy abdikovat jak na demokratická pravidla rozhodování a kontroly, tak na jejich sociální charakter. Kdo vyžaduje víc této „EUropy“, ten zabíjí možnosti skutečné evropské integrace tam, kde je to realistické, smysluplné, sociálně prospěšné a politicky efektivní. Tak jako bruselský dirigizmus Evropu v její kulturní, politické a ekonomické rozmanitosti ničí, zrovna tak nekontrolovatelný masový příliv migrantů vyplodí situaci, která nikomu nepomůže, ba naopak: která se nakonec obrátí proti imigrantům samotným. Jen ten, kdo na obsah mých bývalých komentářů a analýz „zapomněl“, kdo tato evidentní fakta, již tolikrát ověřená historií, ignoruje, jen ten může ve spojení s prohlášením ČMF rétoricky žonglovat s hnědou barvou. Přiznám se, že od Martina Hekrdly jsem takové indiferentní, zlobně-sarkastické verbální mlácení prázdné slámy nečekal. Pokusím se tedy odpovědět na text, kterému by slušelo méně rozčilení, zato více empirie a žurnalistické pokory. Za jiných okolností mohla být totiž Hekrdlova oponentura obecným přínosem pro věc. Vrátím se k těm bodům jeho textu, které je podle mého názoru nutné uvést na pravou míru nebo které se prohlášení ČMF alespoň lehce dotýkají.
Armáda, policie a kontrola situace
Především: povolání armády a policie na hranice státu, tedy posílení její ostrahy ve výjimečné situaci, nenavrhujeme jako řešení, jak to interpretuje Hekrdla, ale jako rychlé a přechodné opatření za účelem zachování kontroly nad brizantní situací, která může nabrat nebývalou dynamiku. Německo dnešních dnů je toho smutným příkladem. Řešení tedy nepředkládáme, ale naopak vyzýváme k jeho společnému hledání. Přečte-li si někdo Hekrdlův poplašný úvodní výkřik, musí nabýt dojem, že ČMF vyzývá k postřílení všech migrantů.
Pojem ‚nelegální imigrant‘ není problematický, jak M. Hekrdla sugeruje. ‚Imigrant‘ totiž neznamená nic jiného než člověka vstupujícího (imigrujícího) do jiné země (na rozdíl od ‚emigranta‘, který svoji zemi opouští). Tento vstup může být kontrolovaný, pod dohledem a se souhlasem cílové země (legální), nebo bez vědomí a předchozím souhlasem dotyčných úřadů. V případě ‚imigrace‘ se tedy jedná o obecný pojem. Náš kritik má zřejmě na mysli ‚uprchlíky‘ (refugees) ve smyslu poskytnutí politického asylu. Tato skupina může být zastřešena výrazem ‚imigrant‘, není s ním ovšem identická, je jeho specifickou skupinou a právní kategorií. O tom, zda do ní patří, rozhodují šetřící procedury hostujících zemí, přičemž jde o individuální záležitost. Současná situace se vymyká dosavadním scénářům ať již politické nebo hospodářské migrace. Nejde totiž jen o Syřany nebo Iráčany, ale o masovou migraci z dalších zemí, kromě jiného z Kosova a Bosny, tedy zemí „osvobozených“ Severoatlantickým paktem a pod dohledem USA a EU. A tento zmatek by ČR měla prostě ponechat sama sobě? Mravokárci zde požadují po státu něco, co by v soukromí nikdy nedovolili.
Zbytek odstavce o „teplých vojácích a policistech na hranicích“ z Hekrdlových vzpomínek na vojnu je obsahově umístěný někde mezi Švejkem a Černými barony, není nic jiného než vsuvka k pobavení čtenáře, ke které není věcně co říct.
Abdikace na národní diplomacii?
V podstatě stejně lze ohodnotit věty po ‚sevřených řadách AČR‘ – s jedním rozdílem: Hekrdla se v nich na rozdíl od předchozího alespoň lehoučce dotknul našeho textu. Bohužel mi ale není jasné, co touto rétorickou exhibicí kritický kolega chce říct. Je – podle něj na rozdíl od Schnura – coby ten pravý, pardon, reálný levičák pro to, aby Česko bylo poskokem Washingtonu, který plní jeho povely a potom následně uklízí trosky po humanitárních bombách? Nebo by se měla Praha postavit na stranu mezinárodního práva proti bující mezinárodní džungli a vést v tomto duchu diplomatické aktivity? Partnery by dozajista našla. Opravdu se mi nechce věřit, jakým „politickým realistou“ se najednou Martin Hekrdla stal. Nebo jím vždycky byl a já to prostě přehlédnul? Je ale docela možné, že jsem v jeho větách skrytému levicovému poselství o progresivní roli ČR na mezinárodním fóru v záplavě sarkazmů prostě neporozuměl. Jinými slovy: je skutečnost, že aktuální politická reprezentace sice ve srovnání třeba s Topolánkovou vládou neblahé paměti alespoň nese známky vlastního rozumu, že ale na rozdíl od bývalé Kavanovy během útoku na Jugoslávii nenašla odvahu na ofenzivní kroky (poznámka na okraj: váha Prahy od prvních dnů existence ČSR byla taková, jakou si vybojovala; to, že neustále klademe sami sobě limity, není vina světa, ale naše, našeho mizivého sebevědomí) důvodem pro českého občana, který cítí jinak, aby její pochlapení nepožadoval? Co jsme to tedy proboha v tom listopadu 89 chtěli? A co chce dnes Martin Hekrdla? Považuje výzvu k aktivní zahraniční politice ČR v duchu preambule její ústavy za pseudorevoluci?
Zbytek přednášky o ‚domobraně‘ a ‚dunění bubnů‘ věcně komentovat prostě nelze.
„Pravda tam venku“ a mediální mainstream
Na úvod odstavce věnovanému Levé a Schnurovi se kolega Hekrdla zmiňuje o mém životaběhu. Pokud vyslovenou pochvalu nemíní ironicky, což si nejsem tak úplně jistý, potom mu za ni děkuji – a sice zcela vážně a upřímně. I pro mne byly jeho texty pramenem inspirace a povzbuzení. V jeho uznání bych zároveň chtěl tučně podtrhnout jednu větu, která se mi jeví jako obecně klíčová: opora textů v pramenech, empirický charakter samotné žurnalistické práce. Problém, kterého by si kolega Hekrdla měl být vědomý, je ten, že oni publicisté, o kterých se pejorativně zmiňuje, pracují na rozdíl od mainstreamu masových médií právě podle těch pravidel, které M. Hekrdla v souvislosti se mnou chválí. Pokud se někdo odvolá na konkrétní, ověřitelné prameny (jak je interpretuje je jiná záležitost), zdá se mi hodnověrnější než ti, kteří papouškují stanoviska vlád, nepokusí se ani o jednu jedinou kritickou analýzu a jejich prameny jsou buď mluvčí Pentagonu nebo anonymní twitteři. Investigativní žurnalisté typu Seymoura Hershe skutečně hledali pravdu „tam venku“, a těch nalezených pravd bylo od doby Watergatu požehnaně. Kolega Hekrdla by za ně měl být vděčný; to, že jejich odhalení na fungování mocenské mašinérie dnes nemá pražádný vliv, by byla jiná debata. Vývoj ve světě dal ovšem za pravdu jim a nikoliv trubadúrům „humanitárních bombardování“, ať již vládním nebo mediálním. Jistě není náhodou, že například stále více Němců nepovažuje zglajchšaltovaná masmédia za zdroj hodnověrných informací, ale za nástroj politické propagandy, a sahá k alternativám.
Levá-Vítová a Schnur
Následně se Martin Hekrdla diví, jak mohl Schnur skončit po boku Vladimíry Levé-Vítové, která se angažuje v Národní demokracii. Částečně jsem se k tomu údivu vyjádřil úvodem, ale popořadě.
Nejprve zásadní zjištění: nekádroval jsem, nekádruji a nehodlám kádrovat ty, se kterými spolupracuji obecně nebo na jednotlivých projektech. Rozhodující je spolu souznění v hodnocení situace a společná snaha o hledání východiska.
Vladimíru znám již léta, velmi si jí vážím a spojuje mne s ní nejen politické angažmá, ale i osobní přátelství. Vím, kde stojím, a jak proběhl můj život. Rozhodně ne bez chyb a omylů, ale vždy v té nejupřímnější snaze o rovnou páteř. Nikdy jsem tedy necítil potřebu zpovídat se ze svých postojů nebo nedej Bože dbát na to, abych s nimi zůstal v politicky korektní společnosti. Nikomu své názory nevnucuji, pouze předkládám k úvaze a vyzývám k přemýšlení. Rozhodovat by měly argumenty, nikoliv jména. Vždy mi šlo o to prorazit myšlenkové stereotypy a vymanit se ze sevření politických šuplíků, které neslouží pokroku, ale konzervaci panující moci. Toto byla i hlavní intence prohlášení ČMF (v závěru nestojí recept, ale výzva k celonárodní diskuzi a společnému hledání řešení problému) a pokud mohu posoudit, splnila svým způsobem účel. Tolik obecně a nyní k věci samotné.
Kádrující poukaz na členství Vladimíry Vítové v ND mi připomíná politickou likvidaci tzv. osmašedesátníků a priori po listopadu 89 novými rádoby demokraty. Metoda je vždy stejná: namísto kritické reflexe stačí poukaz na nějaké členství (současné nebo bývalé) v něčem, přátelství / známost s někým, co nebo kdo vybočuje nějakým způsobem z dobového mainstreamu. Výhoda spočívá v tom, že k tomu nejsou zapotřebí argumenty, ale stačí dotyčnou nebo dotyčného ocejchovat patřičnou barvou.
P.S. Příklad mého chápání žurnalistické práce a hledání politického konsensu v jednotlivých otázkách. Několikrát jsem ve svých článcích ocenil zdrženlivý postoj bývalého ministra zahraničních věcí Schwarzenberga v syrské krizi, zejména nepřerušený provoz českého velvyslanectví v Damašku. Učinil jsem tak, ačkoliv zrovna nepatřím k jeho politické klientele a jinak nešetřil kritikou.
Národní demokracie
A jsme u Národní demokracie. Většina programových bodů, o kterých Hekrdla hovoří, by vzhledem k ekonomickému a politickému vývoji v Evropě a ve světě měla být v programu autentické demokratické levice, pokud by sama sebe brala vážně. V souhrnu V. Vítové, který Hekrdla cituje, může vlastně levici provokovat snad pouze bod týkající se ‚práv homosexuálů‘. Je možné debatovat o jeho formulaci, nicméně smysluplná debata o něm může být vedená pouze tehdy, pokud diskutující dokáží rozlišit občansko-právní, politickou a etickou argumentační rovinu. Příklad: je zásadní rozdíl v tom, zda jim nějaká osoba nebo strana upírá základní občanská práva nebo jestli vystupuje například proti možnosti jejich sňatku po vzoru heterosexuálních párů. První by bylo skutečně fašizující, jak píše Hekrdla, druhé zcela legitimní postoj z hlediska hodnotově-konzervativních hodnot, pokud je někdo nechce dát na politický index. Toto je potřeba brát v úvahu při cejchování konkrétních osob a politických subjektů hnědou barvou. Jestliže tedy nová levice došla již tak daleko, že se pohoršuje nad politickým programem proti zdivočelému kapitalizmu, institucím, které mu slouží a které za něj vedou neokoloniální války, potom sama sebe učinila zbytečnou. Kdo je tedy v tomto politickém a slovním babylonu levice a kdo pravice? A koho bude volit narůstající masa pauperizovaných občanů? „Levici“, která požaduje právo na svatbu pro homosexuály / lesbičky, ale jinak otevírá dveře „trojce“, vede války a podporuje skutečné fašisty na Ukrajině, nebo „pravicové populisty“, kteří o homosexuálních manželstvích nechtějí nic vědět, zato mají v programu školství zdarma a odmítají jak rozkaz Bruselu k finálnímu rozprodání země, tak i nekonečné vojenské intervence? Jestliže politický terén opuštěný novou levicí obsazuje ND v Česku nebo třeba Front National ve Francii, není to problém jejich a Vladimíry Vítové, ale „středové“ levice a těch, kteří ji ještě berou vážně.
Šílená kombinace hodnot?
Na rozdíl od Martina Hekrdly mi kombinace (citát:) ‚národoveckých, konzervativních a sociální not‘ naprosto nepřipadá šílenou a již vůbec ne vzájemně si odporující, jak to náš kritik píše. Ba naopak: držím basu s T. G. Masarykem a jsem přesvědčen o tom, že křesťanské a socialistické hodnoty se vzájemně doplňují, ba dokonce podmiňují. A nejsem sám. Jestli v tom Hekrdla vidí fašizmus (citát: ‚který je typickým znakem naprosto všech historických i současných fašismů‘), potom musí hodit rukavici nejen Vítové-Levé a Schnurovi, ale i latinskoamerickým socialistům, velké části tamních katolíků nebo třeba italským komunistům 60.-70. let.
Organizovaná nebo spontánní migrace?
Pokud by se Martin Hekrdla poněkud kritičtěji zabýval pozadím migrační vlny, potom by musel přiznat, že existují přinejmenším vážné indicie, že je organizována. Může jít „pouze“ o tučný business, ale ve hře mohou být i politické cíle – od postrčení Evropy určitým směrem až po její destabilizaci. Rozvádět jednotlivé příklady zde není možné, ale už jen samotný fakt, že za převoz migranti platí až 7000,- eur, že existuje převáděcí mafie, která nemůže fungovat bez vědomí kupříkladu tureckých orgánů, by měl donutit k zamyšlení. Velká část migrantů má vybranou cílovou zemi a již to ukazuje, že se nejedná o klasický uprchlický fenomén. Ti skuteční chudáci bez pomoci vězí nadále v libanonských a jordánských uprchlických táborech.
100 x 1 versus 1 x 100
Na další výtce je patrné, jak se kolega Hekrdla ze všech sil snaží uplést na nás nějaký bič, byť na úkor logiky. Pokud je migrace cíleně nasměrovaná a v pozadí koordinovaná (jsem o tom stále více přesvědčen), potom to přece neznamená, že se její celkové důsledky dají bezezbytku kalkulovat. Jinak řečeno: kryjí se důsledky kyjevského puče se všemi předpoklady a plány jeho organizátorů? Organizovat je jedna věc, vyloučit vedlejší šokové vlny věc druhá. Možné je pouze jedno, a to nakonec rozhoduje o výsledku: být připraven na co možná nejvíce scénářů – ze strany eventuálních organizátorů i potenciálních adresátů.
Ve hře je tedy mnoho faktorů a ne u všech se v tomto okamžiku dají diagnostikovat jejich účinky a dopady. Jde o pravděpodobnost, nikoliv jistotu, ale i přes to – nebo právě proto – je nutné zavčas zvážit možnosti a minimalizovat rizika. Dozajista ale platí staré sociologické pravidlo, že 100 x 1 je něco jiného než 1×100. Ať se to komu líbí nebo ne: první varianta v sobě nese možnost integrace, druhá nebezpečí destabilizace. Je tedy naprosto absurdní tvrzení, že chceme vyvolávat iracionální masový strach. Tato věta cejchuje ty, kteří na problém upozorňují, nikoliv viníky, kteří ho způsobují. A je mi opravdovou záhadou, kde Hekrdla vidí v prohlášení ČMF tendenci (citát:) ‚upustit od konfrontace s …… vlastníky kapitálu, velkými korporacemi a finanční plutokracií‘. Co jiného je prohlášení ČMF než výzva k takové konfrontaci! Co jiného znamená apel na rozchod s institucemi „finanční plutokracie“! Vzhledem ke kauzálnímu spojení s fašizmem, které Hekrdla bez zábran konstruuje, se nejedná jen o naprostý nesmysl, logiku postavenou na hlavu, ale přímo o urážku.
Evropské hodnoty a masová imigrace:
Kdo problematičnost masové imigrace bagatelizuje a zamlčuje s ní spojená rizika, jedná nezodpovědně a nahrává skutečnému fašismu. Francouzská, anglická nebo německá realita ukazuje, že se muslimská imigrace neintegrovala do evropských hodnot, ale že se naopak snaží změnit Evropu k obrazu svému. Jestliže si uvědomíme její procentuální nárůst, nejedná se o banalitu. V roce 1990 žilo v Německu 2 506 000 muslimů, 2010 se zvýšil jejich počet na 4 119 000 a prognóza pro rok 2020 počítá se 4 878 000. Ve Francii dokonce s 5 818 000. Tyto údaje byly uveřejněny ještě před současnou migrační vlnou, ve které německá vláda počítá s přijetím až jednoho milionu imigrantů (!), ve většině muslimského náboženství. Toto je nejprve konstatování faktu, nikoliv jeho hodnocení, nicméně následně je zcela legitimní otázka, do jaké míry se tím změní politický a sociální hodnotový systém Evropy. Jaký vliv to bude mít na programy politických stran, které tento fenomén budou buď instrumentalizovat nebo naopak nadbíhat mase voličů z konzervativně-islámského prostředí?
Důvody tohoto stavu jsou komplexní, kromě kulturních a sociálních komponentů jsou vnitro- i zahraničněpolitického rázu. Jejich vyčtení a analýza by byly na jednu samostatnou studii, tedy jen velmi zkráceně. Jakékoliv zjednodušení by navíc mohlo být interpretované jinak, než jak bylo myšleno, proto jen dva příklady.
Muslimské komunity stále silněji vytvářejí nejen mentálně-kulturní, ale i politicko-právní autonomní prostředí. Stoupá v něm obecný vliv konzervativního salafismu, podporovaného a financovaného golfskými monarchiemi, a zároveň se prohlubuje separace od evropského právního státu a jeho soudnictví. Přečiny, ba dokonce těžké zločiny, se stále více vymykají dosahu státních orgánů a stávají se záležitostí „rozsudků“ imámů a islámských vyjednavačů. A tato paralelní justice nabývá na síle. Bývalý vedoucí oddělení pro kapitální zločiny, vrchní státní zástupce v Berlíně Ralph Knispel, je přesvědčen, že ty případy, které vejdou ve známost, jsou pouze vrchol obřího ledovce. Jistě si každý dokáže představit roli právního státu ve čtvrtích, ve kterých podíl migrantů s muslimským pozadím představuje třeba 98%. A atraktivitu novo-levicového volebního programu, který žádá „právo na svatbu pro homosexuály“. Ale černý humor stranou: jakou roli hrají v tomto prostřední tradiční evropské osvícenecké hodnoty, jakou republikánské instituce? Konzervativní posun v muslimském prostředí Evropy za posledních patnáct let je evidentní. Západ si ho zavinil sám svojí politikou dvojího metru a neokoloniálními ambicemi. Na jedné straně strategické spojenectví s ultrakonzervativními golfskými feudály a ničení nepohodlných sekulárních arabských států jako Irák, Libye nebo Sýrie, na straně druhé masivní negativní instrumentalizace islámu jako takového po „9.11“, kdy se o něm mohly hlásat a psát ty největší nesmysly. Tehdy jsem proti tomu brojil a varoval, že to skončí špatně: těžko mne tedy považovat za islámofoba. Pokud Hekrdla moje texty skutečně četl, měl by to vědět. Zůstává otázka, co s tím. ČMF nepovažuje za šťastné řešení zlehčovat možné politické a sociální dopady nové masové imigrace ve chvíli, kdy si neví rady s tou starou.
Sociální problémy / kriminalita
Kirsten Heisigová působila až do své ne zcela objasněné smrti v roce 2010 jako soudkyně pro kriminalitu mládeže v Berlíně-Tiergarten, největším soudu v SRN. Její kniha Das Ende der Geduld (Konec trpělivosti) je otřesné a burcující svědectví o poměrech v migrantské čtvrti Neukölln. Jestliže v roce 2009 vykazovaly berlínské policejní statistiky u 71% tzv. intenzivních pachatelů migrantské pozadí, ve výše jmenované čtvrti přesáhly devadesátiprocentní hranici. Toto jsou fakta, která by zasluhovala kompetentní, empirické analýzy a na jejich základě hledání východisek, nikoliv stranické náhubky, politickou esoteriku multikulturního romantizmu a natírání hnědou barvou těch, kteří se odváží na problém poukázat. Snad není zapotřebí Martinu Hekrdlovi objasňovat, kdo bude politicky těžit ze situace, ve které ideologie demokratů nemá pranic společného s realitou, se kterou se každý den potýkají lidé na místě.
Libye, islamisté a Schnurova teorie
I zde bohužel platí výtka, že kolega Hekrdla buď nečte mé texty pozorně, nebo z nich extrahuje pouze určité části.
S „arabským jarem“ je to podobně jako s „barevnými revolucemi“. Nejde o to, že by v postižených zemích nebylo co kritizovat nebo proti něčemu povstat. Nikdo netvrdil a netvrdí, že třeba na Majdanu nebyli také demonstranti s oprávněnými požadavky. Problém spočívá v tom, že Západ využil po rozpadu východního bloku mocenské vakuum a takřka neomezený vojensko-politický prostor, kterého se mu dostalo, k finálnímu ovládnutí světového jeviště. A k tomu byly všechny prostředky dobré: spojenectví s „přátelskými“ diktátory, kteří do dneška platí za „faktor stability“ (Saudská Arábie, Katar) nebo naopak byli v případě potřeby hozeni přes palubu (Tunisko, Egypt), s evropskými fašisty (Chorvatsko, Ukrajina) nebo teroristickou narkomafií (Kosovo), mediální manipulací a propagandistickou mašinérií, která by režimy, které chtěl svrhnout, nechala blednout závistí.
Každá jarní nebo barevná revoluce byla a je provázená stejnou západní rétorikou, stejnými politickými, hospodářskými, v případě potřeby (a možnostmi) vojenskými kroky. Vyvolat nebo manipulovat protivládní demonstrace a sugerovat lidskoprávní kontinuitu s východní Evropou roku 89 byla geniální metoda systematického rozšiřování vlivu – nejprve v postsovětském prostoru a na Balkáně, následně v arabském světě. Kdo objektivně srovnal zpravodajský materiál včetně obrazového z „jarního“ Tuniska a Egyptu, ten musel konstatovat zásadní rozdíl k tzv. libyjskému povstání. V Tunisku a Egyptě vyšly do ulic skutečně neozbrojené masy, zatímco v Libyi začalo „jaro“ vražděním zahraničních pracovníků černé pleti, přepadem kasáren vousatými ozbrojenci a zapalováním vládních úřadů v Tripolisu “demonstranty” připomínající fotbalové chuligány. K Libyi jsem se podrobně vyjádřil nejen v Právu, ale i v Britských listech, kde jsem s odkazem na prameny zdůvodnil vlastní pozici: libyjské „jaro“ nebylo spontánní povstání lidu, ale politický puč připravený, koordinovaný a fakticky provedený především Paříží, Londýnem, Dohou a Rijádem. K tomu viz zde: http://www.blisty.cz/art/57495.html, http://www.blisty.cz/art/57645.html
Na základě všeho dostupného materiálu jsem přesvědčen, že bez pádu striktně sekulárních Ben Aliho i Mubaraka a politického uchopení moci Muslimským bratrstvem nebylo možné „získat“ tyto země pro podporu vojenské intervence v Libyi. Jako sousední arabské země hrály z logistického i politického hlediska klíčovou roli, podobně jako třeba Turecko v případě Sýrie. Strategický trojúhelník Západ, golfské monarchie a Muslimské bratrstvo během „arabského jara“ byl poměrně brzy zcela evidentní, stejně jako všestranná podpora ozbrojených „konzervativních sunitů“ (mediální označení džihádistů v první fázi syrského konfliktu) proti Assadovi. Zda byl Západ (tedy především Francie, Anglie a USA) skutečně překvapen událostmi v Tunisku a Egyptě, nebo zda je pomohl dát do pohybu a následně směrovat, toť otázka. V každém případě věděl, že zglajchšaltování Arabské ligy pod saudsko-katarské komando je nevyhnutelným předpokladem pro vojenské akce v Libyi a Sýrii. Ať již je tedy IS vedlejším produktem této politiky nebo kalkulovaným rizikem ve vědomí, že efektivní sekulární ozbrojená síla proti Assadovi prostě neexistuje – libyjský debakl musel být dostatečným varováním. Buldočí posedlost vyčichlou koloniální slávou Hollanda a Camerona včetně amerických jestřábů je prostě děsivá a nyní sklízíme její ovoce zla.
Na závěr
Memento, biblická parafráze: kdo bere obvinění bližního z fašizmu do úst nadarmo, ať již z osobního nebo politického důvodu, ten hřeší nejen na svém bližním, ale zároveň fašismus zlehčuje. Právě Martin Hekrdla by měl vědět: každá inflace znehodnocuje, v tomto případě hrůzu skutečného fašizmu.
