9. 9. 2015 Vaše věc
Když se arcibiskup Tomášek blahé paměti začátkem devadesátých let po první vlně restitucí církevního majetku*/ vyjádřil v tom smyslu, že je to poslední majetkový požadavek katolické církve, který tato vznáší, všichni rozumní lidé museli jeho stanovisko ocenit. A ctít tuto velkou osobnost českého národa.
Katolická církev však dokázala spolu s významnou částí české politické pravice a za podpory vedení většiny nekatolických církví (s čestnou výjimkou například baptistů) zorganizovat obrovskou akci, která ve svých důsledcích znamená restituci**/ majetků v objemech desítek miliard korun a ještě každoroční reparační platbu státu za údajné škody způsobené církvím (rozuměj především katolické církvi) komunistickým režimem.
Kdyby bylo stejným způsobem postupováno například vůči živnostníkům a jejich rodinám, kteří byli komunistickým režimem vyvlastněni a poškozeni v míře možná srovnatelné s církvemi, znamenalo by to také srovnatelné restituční nároky. K něčemu takovému však vůle české politické pravice nebyla…
Přestože restituční zákon je vůči církvím naprosto benevolentní a nebývale velkorysý, přistoupila zejména katolická církev a její řády k podání již více než 190 žalob na určení vlastnictví majetku.
Tato nenasytnost a chamtivost české katolické církve je v naprostém rozporu s úsilím Svatého otce Františka, který hlásá, že je potřeba, aby majetek církve sloužil skutečně potřebným.
Je nesporné, že česká veřejnost a česká společnost by peníze, které jsou v současné době poskytovány církvím, dokázala využít velmi smysluplně a zejména jinak. Například na posílení výdajů rozpočtu školství či ve zdravotnictví …
*/ nešlo o ‘první vlnu restituce’, ale o v pořadí první akt darování státního majetku, který církvi nikdy nepatřil!
**/ opět šlo o dar a ne o restituci, odpovídá tomu i znění zákona, ve kterém o resitutci nená ani slovo
