napsal okolojdoucí
23.9.2015 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Nedokážu už přečíst celý text od pana Karla Dolejšího, ani národně masochistické šlehy doktora Čulíka. Můj problém. Nicméně, i tak na Britské listy občas zavítám a najdu i zajímavé texty. Naposledy jsem tam četl text docentky Švihlíkové k ceně práce a přitom narazil na neuvěřitelný text pana Kartouze o nás, Středoevropanech.
Podnětem k jeho sepsání byl pro autora patrně článek v New York Times (NYT), na který v textu sám odkazuje.
NYT ve stručnosti nejprve popsal, jak by měla vypadat „spravedlivá distribuce migrantů v Evropě“, a pak se pustil do Středoevropanů, kteří takovou „spravedlivou distribuci“ nepřijali. Argumenty jsou jasné, a navíc „dodané“ samotnými zástupci Středoevropanů s těmi správnými názory, samozřejmě.
Jsme kulturně a politicky odlišní od Západu, nezbavili jsme se označení „Východní blok“ či „postkomunistické země“. Nejsme ochotni přijmout ani zlomek uprchlíků oproti Německu a dalším zemím. Přitom se opíráme o krajně pravicová hnutí, nacionalismus, rasové a náboženské předsudky, jakož i o to, že nemůžeme i z ekonomických důvodů tolik pomáhat, jako naši bohatší sousedé. Evropské hodnoty jsme doposud zcela nepřijali, nejsme zvyklí na příslušníky jiných kultur, nemáme post-koloniální pocit viny (v kontextu jde vlastně o naši malou omluvu), jsme velmi homogenní společností a nejsme příliš ochotní to změnit.
Dokonce je problém v tom, že jsme uvykli roli obětí, kterým se má pomáhat, a teď se bojíme, že o tuto roli přijdeme (názor profesora z Brna). Ohledně Polska zase zaznělo, že tam mají silnice postavené z peněz daňových poplatníků Německa, Francie a Itálie, tak by byla ostuda jim odmítnout pomoc se svým dílem uprchlíků.
Opakuji, takto byl text uveřejněn v NYT, tedy v jednom ze zásadních světových médií pro takzvané „nastolování agendy“. Moc dobře jsme z toho nevyšli, že?
Pan Kartouz už to jen rozmazal. Naše nenávistné reakce vůči uprchlíkům se staly globálním tématem. Jsme bezvýznamní a naše bezvýznamnost se ještě prohloubí, protože se už nikomu nebude chtít podporovat rozvoj u nás chybějící demokracie. Máme za to, že o nás rozhodují jiní, o cizinu se nezajímáme. Prostě smýšlení „kripla“. K tomu všemu nám jako „kriplům“ hrozí izolace a odříznutí od prostředků z evropských, státních a neziskových fondů a od organizací podporovaných soukromými (sic!) donory – cituji: „v některých oblastech … takřka jediného nástroje možného rozvoje občanství, jemuž se jinak česká společnost tak brání.“
Proč takto rozsáhle a podrobně pojednávám Kartouzův text? Jde totiž o názornou demonstraci myšlenkových klišé, které se míjí s realitou, popř. ji pokřivují ad absurdum. Zkusím na příkladech ukázat některá z nich a dopátrat se vlastní příčiny takového podráždění vůči Středoevropanům.
NYT i pana Kartouze rozhýbalo naše středoevropské odmítnutí „spravedlivé distribuce migrantů“. Ta ovšem vyšla cca z poměrů dle počtu obyvatel, ale i dalších faktorů, a – světe div se, na Českou republiku vyšel dle Evropské komise na jaře 2015 podíl 2,63 % z tehdy uvažovaných 20.000 uprchlíků. Ovšem podíl na dalších případných uprchlících by měl být již 2,98 %. Přitom dle počtu obyvatel členských zemí by takový koeficient pro ČR měl být 2,07 %, nemluvě o naší, bohužel, podstatně nižší příjmové i rozpočtové úrovni, než jaká je ve většině ostatních zemí EU.
Na vysvětlenou, kvóty pro rozdělení dalších uprchlíků nezahrnují (na rozdíl od kvót platných pro první skupinu uprchlíků) Spojené království, Irsko a Dánsko, tyto mají možnost, nikoli povinnost, ke kvótám přistoupit. Jen v takovém případě by se kvóty přepočítaly. Působí tedy poněkud úsměvně, jak moc se pan Kartouz zhlédl v dánských učitelích a studentech. I člověk, který se nesetkal v nočním centru Prahy s „efektem“ demokratického a multikulturního smýšlení dánských středoškoláků, se asi pozastaví nad skutečností, že Dánska se kvóty prostě netýkají, nikdo je s nimi neobtěžuje a Dány přijatá omezení na hranicích s Německem se jaksi rozumí sama sebou.
Kvóty jsou ovšem jen technický detail, hlavní problém je úplně jinde. Je záhadou, avšak zcela typickou pro současný „názorově správný svět“, že jen málokdo z politiků (kupodivu, s výjimkou právě některých Středoevropanů) si uvědomuje, že taková „distribuce migrantů“ předpokládá jejich „selekci“ a „transport“, samozřejmě, tedy alespoň předpokládám, na základě zcela dobrovolného souhlasu dotčených migrantů. I když může dát trochu námahy a času (popř. peněz?) přesvědčit 1,76 % uprchlíků, aby se vydali zrovna do Estonska a vyměnili tak např. Mnichov za Tallinn. Divím se, že paní Merkelové to s tou selekcí a transporty zatím nějak nedochází. U Martina Schulze či Jeana-Claude Junckera se už nedivím ničemu.
Dalším problémem se „spravedlivou distribucí“ je to, že se jaksi zcela míjí s azylovým a také trestním právem většiny členských zemí. Institut azylu, a to ani v současné evropské podobě, nepředpokládá a vůbec nepočítá s de facto cestovkami, které po desítkách tisíc (nyní už zcela realistická čísla) „svážejí“ potenciální „azylanty“ do míst, která jsou na internetu inzerována podobně, jako turistické resorty, např. včetně seznamu požitků a výhod, které ta která destinace nabízí.
Tento problém by bylo možné rozebírat a dokumentovat dlouho a dlouho, ale možná bude jednodušší využít k jeho popisu údiv a (až následné) rozhořčení části Evropanů nad reakcí uprchlíků, když něco nejde podle „delegáty“ avizovaného „plánu“. Oni totiž ve své většině nepůsobí jako vystrašení lidé v nouzi, hledající téměř za každou cenu únik před válkou, ale jako nespokojení klienti. V jejich očích je často vidět něco úplně jiného, než pokora, se kterou člověk v nouzi žádá o pomoc, případně tuto pomoc s vděkem přijímá. Oni mají nárok, vždyť si většinou i (po)řádně zaplatili!
Přitom zdůrazňuji, že právo azylu je minimálně zde, v České republice zachováno v plném rozsahu. Naše právní úprava je velmi podobná těm západoevropským. Důvody poskytnutí azylu a tzv. doplňkové ochrany jsou v rámci EU prakticky totožné. Počty aktuálně udělených azylů i celkové počty imigrantů jsou u nás zcela srovnatelné s evropskými poměry. Ano, je u nás méně imigrantů, než třeba v Německu, Francii či Švédsku, ale to je i v rámci Evropy extrém, nikoli standard, který je nutno následovat. Na stránkách Eurostatu jsou přesná čísla.
Tak v čem vlastně spočívá to naše „kriplovství“? Nevypadáme ve světle faktů v rámci Evropy nějak výjimečně. Naopak, názory naší současné politické reprezentace znějí celkem realisticky, a na rozdíl např. od některých německých a francouzských politiků, nekonfrontačně a konstruktivně, působí promyšleně, jsou podložené argumenty. Člověk má po dlouhé době tendenci chválit, ale je tu New York Times a pan Kartouz, aby mu vysvětlili, že se má raději stydět, a dokonce prakticky vzdát naděje, že se jednou stane tím správným skutečným demokratem.
Patrnou příčinu takové nevole až nevolnosti nad naším středoevropským konáním vlastně odhaluje sám Bohumil Kartouz. To je zcela zásadní sdělení jeho textu. Konstatuje bez obalu, že jsme jako člen NATO fakticky závislí na bezpečností kapacitě USA, proti žádným konfliktům jsme aktivně nevystoupili, takže – pro jistotu doslovně cituji: „nezbývá, než aby na sebe (ČR) částečně vzala důsledky (jednání) těch, na jejichž ochranu spoléhá, protože sama o sobě je zcela bezprizorní.“
Toto je „protektorátní“ vyznání v čisté podobě! Vše je jasné. Staráme se jen sami o sebe, okolí nás nezajímá. Zároveň se nejsme schopni sami o sebe postarat. Bez podpory skutečných demokratů nedokážeme rozvinout své občanství, ani postavit silnici. Zároveň máme podpořit skutečné demokraty v jejich péči o imigranty. Dialektika je to přímo neprůstřelná. Je třeba bez reptání, ale demokraticky, následovat našeho dobrodince a ochránce.
A ta příčina rozhořčení? My neposloucháme! Odmítáme dál slepě táhnout káru směrem, kterým nám ukážou. Dokonce sami navrhujeme, kam by se mělo se společnou károu hnout, a ještě se k tomu mezi sousedy paktujeme. To jsou přece v případě takových „kriplů“ velmi nebezpečné ambice.
PS1:
V mezidobí mezi sepsáním textu a jeho uveřejněním doba pokročila a od „kárání“ Mitteleuropy se již pomalu přistupuje k jejímu „umravnění“. Nejprve připomenu další americké „zadání“ z exkluzivního názorotvorného zdroje:
a jeho výhružnou hlavní tezi, že je třeba připravit postkomunistické země na přijímání uprchlíků s tím, že – volně řečeno – k obrácení těchto zemí na správnou liberální cestu (rozuměj k poslušnosti) bude třeba více než příjezd desetitisíců lidí potřebných ochrany a podpory.
Možné konkrétnější řešení už dopředu avizuje i další dění v Bruselu obvykle dobře „anticipující“ zdroj:
http://www.politico.eu/article/the-eu-nuclear-option-on-migration/
Ve stručnosti, jde z pohledu těch správných demokratů a humanistů v zásadě o dvě možnosti. Obě předpokládají přidělování uprchlíků také do Středoevropských zemí, a to podle kvót. Buď budou zavedeny dobrovolné kvóty (už ten termín zavání Orwellem, že), případně i s finančními kompenzacemi pro chudší země. Nebo bude nutné sáhnout ke krajnímu řešení (v originále malebně nazváno jako „nuclear option“), kterým by bylo přehlasování odpůrců kvót tzv. kvalifikovanou většinou. Úskalí takového silového řešení jsou si vědomi i jeho navrhovatelé. Je lépe jím hrozit, než jej použít. Transport uprchlíků do členského státu proti vůli jeho občanů i vlády, to by bylo v tuto chvíli asi opravdu příliš.
S překvapením musím přiznat a veřejně pochválit speciálně českou pozici, která včas vytáhla argumenty, které do výše uvedené roviny moralizování nezapadají.
Také upozorňuji na Tomáše Prouzu, státního tajemníka pro evropské záležitosti, a jeho věcný a jednoznačně artikulovaný postoj ke kvótám. Náš dosavadní postup nevypadá na nějakou improvizaci ze dne na den. Snad to není jen můj osobní bezbřehý optimismus. Až budete číst tyto řádky, asi už budeme všichni vědět víc.
PS2:
A ještě jedna „odposlechnutá“ věta od ryze amatérské aktivistky z přesvědčení. Angažovala se za Palestince v Gaze, za Donbas, teď zamířila do Maďarska pomáhat s uprchlickou vlnou. Maďarské instituce (jemně řečeno) moc nechválila, pro uprchlíky i jejich frustraci z problémů na hranicích měla velké pochopení, ale řekla mimo jiné, cit. „Oni k nám přijíždí s žádostí o pomoc v nouzi, ale už teď nás mnoho z nich nenávidí.“
