Jiří Hájek15.9.2015 ProtiProud
PETR HÁJEK upozorňuje na den, kdy mnozí významní čeští intelektuálové výrazně předběhli svoji dobu a stali se předvojem těch dnešních, kteří to s protektorátem Čechy a Morava a jeho evropsky nevyspělým lidem myslí stejně tak dobře.
Před dvěma dny pronesl šéf “evropské vlády” Jean-Claude Juncker projev, v němž dobrácky a nezakrytě nadiktoval “novým zemím” EU – mezi nimi i České republice – že přijmou povinné kvóty pro “přerozdělení” migrantů. Stejně dobrácky a dojemně hovořil o našem “společném evropském domě”, v němž není místo na nějaké národní zájmy jednotlivých států, ale loajalitu. Reakce většiny našich intelektuálů – především těch, kteří předtím podepsali “petici akademiků”, jež Junckerova slova předjímala – bylo lze předvídat. Postavili se tak jednoznačně proti postoji většiny veřejnosti, která neskutečný diktát elit EU odmítá.
Juncker, nebo Goebbels?
Téměř na den přesně před pětasedmdesáti lety – 11. září 1940 – pronesl stejně významný projev k českým intelektuálům tehdejší druhý muž rodící se “integrované Evropy”, Joseph Goebbels. A také nemluvil k nějaké “druhé lize”. Do Berlína, jenž byl tehdy stejně jako dnes srdcem Říše, za ním přijel výkvět českých umělců a intelektuálů – předchůdců našich dnešních “intelektuálních elit”. Svět nad tím sice nezůstal v ohromení jako později po “pádu Dvojčat”, ale přesto to bylo naše 11. září se vším všudy. Je proto fascinující připomenout si slova nacistického ministra propagandy právě dnes.
Zkusme si pro začátek tipnout, zda následující slova řekl Juncker, nebo Goebbels:
“Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku.”
Architekti vězení národů jsou stále stále stejní
Kdo si totiž myslí, že současný proces likvidace národních států nazývaný evropskou integrací je myšlenkou posledních desetiletí, mýlí se. Školní ohlédnutí se za historií Evropské unie obvykle začíná někde u Evropského společenství uhlí a oceli vzniklého v roce 1952, pokračuje přes Římské smlouvy, EHS, EFTA, Schengen, Maastricht a Lisabon k dnešku. Jenže kořeny EU jdou mnohem hlouběji. Spočívají v myšlence Panevropské unie, ale především na “integračních idejích” prominentních nacistických ideologů. Právě ti stáli u zrodu uskupení, na němž byla současná EU vystavěna.
Zakladatelem hnutí Panevropy byl již před druhou světovou válkou Richard Coudenhove-Kalergi. Toužil po tom, aby se sjednocená Evropa stala zárodkem globální světové federace. Byl si vědom toho, že tato vize není uskutečnitelná, dokud v Evropě budou existovat historické národní státy. A především si uvědomoval, že sjednocená Evropa vyžaduje evropský lid, pro nějž budou historické evropské národy a jejich státy přežitkem. Proto je prý má nahradit identita jiná – „eurasijsko-negroidní“, vzniklá umělým promícháním ras, otevírajícím Evropu genetickému i ideologickému vlivu neevropských kultur a tradic. Děsivý Kalergiho odkaz se před našima očima právě naplňuje.
Velmi podobně – jen rasově poněkud odlišně – přistupovali k této světodějné proměně nacističtí pohlaváři a ideologové. Není proto divu, že mezi architekty “bruselské EU” – takové, jakou ji známe dnes – patřil po prohrané válce například dlouholetý prominentní člen NSDAP Walter Hallstein nebo válečný zločinec, funkcionář IG Farben, Fritz Ter Meer.
Proto, jak řečeno, mezi významné milníky v historii evropské integrace – z hlediska tehdejšího i současného českého protektorátu – patří právě “magické” 11. září. Projev Josepha Goebbelse k českým intelektuálům a kulturním pracovníkům v němž vizionářsky předběhl dobu. Obecně – i speciálně pro nás.
Není jistě náhodou, že pasáže z eurounijních propagandistických příruček znějí jako převzaté z Goebbelsova projevu. Stejně jako není náhodou, že to nikdo nepřipomíná. Zvláště pak ti, jejichž prací by to mělo být: historici, akademici, intelektuálové. Činí pravý opak. Charakteristická je v tomto ohledu úvaha otištěná v červnu v Lidových novinách nadepsaná “Česko jako 17. spolková země. S Německem jsme si blíž, než si myslíme“.
Hitlerův ministr propagandy měl, zdá se pravdu. Jeho slova, od nichž dnes uplynulo pětasedmdesát let, si naši intelektuálové vzali k srdci. Tak důkladně, že i po několika generacích tvoří “genetickou” výbavu jejich odnárodnělých protektorátních duší:
V žádném případě si nesmíte myslet, že my, pokud zavádíme v Evropě jistý proces pořádku, to děláme proto, abychom jednotlivým národům zkrátili život. Podle mého názoru se musí pojem svobody nějakého národa uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku.
Dobrovolně, s porozuměním
Sami o sobě jsme nikdy neměli v úmyslu zavádět tento proces pořádku a přeorganizování Evropy násilím. Stejně tak jako my jako lidé myslící velkoněmecky nemáme zájem narušovat ekonomické, kulturní nebo sociální jednotlivosti takového nějakého bavorského nebo saského kraje – stejně tak není v našem zájmu narušovat ekonomické, kulturní nebo sociální jednotlivosti řekněme českého národa. Jen se k tomu musí mezi oběma těmito národy vytvořit jasná základna porozumění. Musíme se setkávat buď jako přátelé, nebo jako nepřátelé. A myslím, natolik nás znáte z minulosti, že Němci dovedou být hrozní nepřátelé, avšak také velmi dobří přátelé. Můžeme podat příteli ruku a skutečně loajálně s ním spolupracovat; můžeme však bojovat jako nepřítel až do zničení.
Národy, které se do tohoto procesu pořádku zapojily nebo ještě zapojí, stojí nyní před otázkou, zda v tomto procesu zapojování budou spolupracovat rády a z plného srdce, tak říkajíc z loajality, nebo zda se mu vnitřně budou vzpírat. Na skutečnostech samotných to nezmění nic. […]
Když na tom Anglie nic nezmůže, nehne s tím tady ani český národ. Pokud jste se poučili z dějin nejmladší doby, pak budete vědět, že na dnešním mocenskopolitickém stavu se již nic nemůže změnit a také se nic nezmění.
Využívat výhod Říše
Proto, pánové – a nyní mluvím naprosto reálně politicky, bez jakéhokoliv dovolávání se citů: Jestliže s tímto stavem budete souhlasit, či nebudete, je lhostejné; jestliže ho pozdravíte od srdce, nebo ne, je nepodstatné; na samotném stavu nezměníte nic. Jsem nyní toho názoru: když na nějakém stavu nic nemohu změnit a musím stejně brát v úvahu nevýhody tohoto stavu, které tu jistě jsou, pak by bylo pošetilé, kdybych si nezajistil také jeho výhody. Jestliže jste se tak jako tak stali součástí Říše, pak nevidím důvod, proč by se český národ stavěl do vnitřní opozice proti Říši a proč by neměl raději pro sebe využívat výhod Říše.
Museli jste jistě učinit řadu politických prohlášení. Vím, že to pro vás nemuselo být příjemné, nikdo tomu nemůže lépe rozumět než já. Vím, že jste se museli zříci jistých věcí, které jste v minulosti měli rádi a oceňovali, a vím, že se takovému tak novému stavu nemůžeme přizpůsobit ze dne na den, tak říkajíc přes noc. Jsou tu jisté třecí plochy, na něž se na místě samém díváme ostřeji a s větší tvrdostí, než je tomu z perspektivy Říše. […]
Pánové, vy jste nahlédli do Říše a velmi jsem usiloval o to, abyste vykonali tuto cestu, než bych se s vámi setkal. Viděli jste Říši ve válce a budete si moci udělat přibližnou představu o tom, co to bude znamenat v míru. Pak naše velká, národně nejsilnější Říše kromě Itálie prakticky převezme vedení Evropy. Na tom se již vůbec nic nezmění a nezpochybní. To tedy pro vás znamená: jste již nyní členem velké Říše, která se právě chystá dát Evropě nový pořádek. Chce strhnout omezení, která ještě oddělují evropské národy, a srovnat jim cestu navzájem. Skončí se stavem, jenž natrvalo samozřejmě nemůže lidstvo uspokojovat. Konáme tu reformní dílo, o kterém jsem přesvědčen, že jednou bude zapsáno do knihy evropské historie docela velkými písmeny. Dovedete si představit, co pak bude Říše znamenat po válce?
Víte, že se co nejvíce snažíme dosáhnout kromě politického vzestupu Říše také vzestupu na kulturní a ekonomické úrovni. Víte, že chceme, aby se těchto opatření a jejich výsledků účastnil celý národ. Uvedu příklad: Zatímco až dosud jsme německým filmem zajišťovali našich 86 miliónů Němců, máme do budoucna oblast odbytu nesouměřitelně rozsáhlejší. Záleží jen na vás, zda se toho účastníte, nebo zda se postavíte do tiché pasivity vůči Říši.
Lid inspirovaný “inteligencí”
Můžete nám věřit, že v tom druhém případě máme dostatek prostředků a možností, abychom například český film potlačili. Avšak to vůbec nechceme. Naopak, chtěli bychom, abyste se účastnili v naší velké odbytové oblasti. Stejně tak málo chceme potlačovat váš kulturní život. Naopak, chtěli bychom, aby se vám umožnila bohatší výměna. To se přirozeně může dít pouze na základě loajality. Musíte se proto vnitřně přiznat k dnešnímu stavu a nesmíte si ponechávat otevřená zadní vrátka a přitom si myslet: „Kdyby to snad šlo špatně, můžeme jimi uniknout.” […]
O tom se musíte vy i český národ rozhodnout. Neříkejte: český národ chce to, nebo chce ono. Myslím, že si mohu činit nárok na jisté zkušenosti v oblasti vedení lidu. Lid myslí tak, jak ho učí jeho vrstva inteligence myslet; má vždycky takové představy, jaké má jeho duchovní vedení. Nemělo by vaše duchovní vedení nyní naprosto vážně vystoupit před český národ a ujasnit mu, že se nyní musí rozhodnout? Nemělo by mu říci, že si tento český národ možná přece jen vybral ten nejlepší úděl? […]
Jinými slovy: stojíte před volbou ujasnit svému národu skutečný stav věcí, představit mu před oči z vyššího hlediska, než se dálo dosud, historické úkoly, před kterými stojí Evropa. Myslím, že jestliže si ještě jednou vyvoláte v paměti vývoj právě v uplynulých válečných letech, dojdete přece k závěru: “Možná že jsme my Češi zvolili ten nejlepší úděl. Tak, jak tomu bylo dříve, to dál nešlo. […]
Jsem pevně přesvědčen, že vy, jestliže položíte základy této loajality, nás samozřejmě uspokojíte, avšak na druhé straně že prokážete svému českému národu velkou historickou službu. Nesmíme usuzovat podle toho, co lidé říkají dnes.
Průměrný člověk totiž nevidí příliš daleko. Je právě úkolem inteligence pozvednout se nad úzký horizont a získat přehled v širším měřítku, představit si ve své fantazii stav, k němuž dojde jednou a proti kterému nesvědčí skutečnost, že tu ještě není. Je vždy úkolem inteligence nějakého národa být průkopníkem přicházejícího stavu, a ne slepým zbožňovatelem současnosti. Vyzývám vás proto, abyste k českému národu mluvili v tomto smyslu. […]
Zda jsme si sympatičtí, nebo ne, to není ani tak moc věcí debaty. Je to nepodstatné. Podstatné je pouze, že dáme oněm mnoha miliónům v Evropě společnou životní základnu a také společný životní ideál.
