Ivan Poledník
11. 9. 2015 Protiproud
Ivan Poledník popisuje způsob, jakým se Austrálie vypořádala s ilegální imigrací a klade otázku, proč tento jednoduchý, účinný a vyzkoušený “program” EU nepoužila – a proč byl náhle i mediálně zcela “zapomenut”
Státní hranice není jen čárou na mapě. Představuje hospodářskou, sociální, kulturní a strategickou hodnotu. Vymezuje prostor, ve kterém suverénní národní stát může aplikovat svoje právní zásady, uplatňovat pravidla, vlastnická práva, prostor pro vlastní pojetí politického zřízení, rozvoj kultury a na prvním místě a především – chránit bezpečí a svobodu svých občanů.
Národní poklad – státní hranice
O tento národní poklad jsme se v posledních letech dobrovolně připravili vstupem do Evropské unie a přijetím smluv a dokumentů (zvláště Lisabonské smlouvy a vstupem do schengenského prostoru), které z našich hranic učinily pouhou formalitu. V současné migrantské krizi žneme první úrodu této “nevěrnosti” naší státní hranici. A brzy přijdou další “sklizně”.
Pokud by obranu “společné hranice” myslel Brusel vážně, australský model by mohl být inspirativní
Jsou však země, které takto bláhově a nezodpovědně nejednaly a nejednají – a proto se zničující migrantské vlně uměly účinně bránit. Známým příkladem je Austrálie. Je ostatně pozoruhohodné, jak tento vyzkoušený a účinný model, brzy zmizel z médií – a dnes o něm již nepromluví ani jediný politik. Místo toho vytvářejí utopie, které nemohou fungovat. Proč asi?
Suverénní Austrálie
Připomeňme si: Australská vláda stanovila ochranu hranic za prioritu a dokonce zřídila pro tuto problematiku samostatné ministerstvo. Konzervativní vládní koalice spustila koncem roku 2013 „Operaci suverénní hranice“ – komplex opatření proti nekontrolovanému přívalu ilegálních imigrantů po moři. Úspěchy této operace jsou ohromující – uplynul již více než rok od okamžiku, kdy poslední loď s imigranty dosáhla australských břehů.
Podobnou situaci, v jaké se dnes nachází Evropa, totiž Austrálie zažila již před pěti lety. Do země se tehdy, jako nyní k nám, valily davy imigrantů z muslimských zemí Blízkého a Středního východu. Lidí s jasnou motivací dosáhnout ekonomicky nejvyspělejší země široko daleko a urazit pro to tisíce kilometrů přes řadu jiných států. Mezi imigranty byla řada afghánských dezertérů, zločinců z Iráku, Pákistánu, Indie, Srí Lanky i odjinud.
Detenční centra v Austrálii byla zaplněna, narůstal počet vážných incidentů, nespokojenost veřejnosti hrozila výbuchem. Nová vláda reagovala velmi energicky již několik dní po svém uvedení do úřadu. Vyčlenila potřebné prostředky, dosadila do klíčových pozic schopné organizátory – a výsledky se dostavily téměř okamžitě.
Operace suverénní hranice
Samotná operace vyžadovala skutečné (nikoli jen předstírané) odhodlání a také technologicky pokročilé řešení. Na operaci byly vyčleněny čluny i větší bojová plavidla, letadla, helikoptéry, řada varovných systémů a průzkumných technologií. Součástí operace byla také informační kampaň namířená do tranzitních zemí – především Indonésie: Jejím smyslem bylo zvýšit povědomí o tom, že pašování lidí je nelegální, trestné a Austrálie je nebude nadále tolerovat. Pomohla i podpora složek indonéské policie zaměřující se na odhalování pašeráků a vytváření motivace místních komunit k odmítavému postoji vůči pašerákům.
Zásahy australských ozbrojených složek vypadají v praxi tak, že bez výjimky zabrání lodím s imigranty v další plavbě, nedovolí jim dosáhnout australské hranice. Lodě jsou vlečeny zpět do míst, odkud vypluly, nebo do odlehlých detenčních center na Vánočním ostrově, Nové Guineji, ostrovech Nauru a Manus. Pasažérům jsou během plavby poskytnuty základní potraviny a záchranné vesty.
Díky tomu mohl být zrušen nedostatečně zabezpečený, obtížně koordinovatelný a velice nákladný systém detenčních center v australském vnitrozemí. A pochopitelně zmizel problém s volně se pohybujícími imigranty nezachycenými do detenčních center. Dnes je to už zcela jednoduché: Pokud se migranti nerozhodnou pro návrat, čekají v odlehlých lokalitách na posouzení svého statusu. Opatření se ukázalo jako absolutně efektivní – zcela demotivující pro ekonomické migranty připlouvající s vidinou snadného kořistění na australském hospodářství a australské společnosti.
To vše stálo daňového poplatníka zpočátku nemalé peníze. Avšak i se započítáním nákladů se již nyní vládní koalice může chlubit výpočty úspor (více než 500 miliónů dolarů ročně) plynoucích z eliminace podstatné části problému nelegální imigrace – nemluvě o zisku do budoucna. Úspěch je to natolik nezpochybnitelný, že i současná liberální opozice, které ještě donedávna ze všech sil brojila proti těmto opatřením, nedávno otočila o 180 stupňů a připustila, že je takovýto postup možnou alternativou i pro její příští volební program.
Kategorický postup
Základní myšlenka rasantního australského postupu je logická: jestliže se několika lodím podaří doplout, záhy to zkusí mnohonásobek dalších. Operace je primárně zaměřena na likvidaci pašeráckého byznysu, nikoli proti migrantům samotným – i když většině bere motivaci k pokusu o ilegální překročení hranic. Právě tvrdost a důslednost se ukázala jako jediná cesta k úspěchu – pašeráci jsou nuceni na svou výnosnou živnost rezignovat, ekonomickým migrantům se rozplývá vidina pokojné plavby za štědrým sociálním zabezpečením.
Je pochopitelné, že jakýkoli kategorický postup ihned zaplní média a stane se soustem pro lidskoprávní aktivisty všeho druhu. Realita je však taková, že počet potopených lodí a s tím souvisejících obětí na životech od spuštění operace radikálně poklesl. Ještě za minulé vlády se jednalo o tisíce utonulých, nyní již k těmto tragédiím prakticky nedochází. Premiér Tony Abbott proto již v první polovině letošního roku hlasitě vzkazoval Evropě, když se vzpamatovávala ze záběrů utopených Eritrejců a Nigerijců ve Středozemním moři: „Jediný způsob, jak zastavit úmírání na moři, je zastavit lodě!“
Živelná ilegální ekonomická migrace je fatální hrozbou pro naši civilizaci a veškeré její výdobytky. I když odhlédneme od několika skutečností, které staví současnou vlnu migrace ještě do jiného světla (destabilizace Iráku, Sýrie a Libye, součást dlouhodobého plánu na zničení křesťanské civilizace, neschopní politici, mediální manipulace, lidskoprávní kampaně, zmatení humanisté apod.) je situace Evropy z praktického hlediska velmi komplikovaná.
Společná evropská politika likviduje suverenitu jednotlivých zemí, a tím i jejich schopnost se invazím bránit. I ve chvíli, kdy se jedné ze zemí podaří dílčí vítězství uhájit, nemá zdaleka vyhráno. Imigranti se – jak známo – nespokojí pouze s částečným blahobytem v tranzitních zemích. Jejich jediným cílem jsou země s aktuálně nejvyšší životní úrovní (Německo, Skandinávie apod.).
Ve chvíli, kdy dojde k nasycení kapacit těchto zemí, začnou se imigranti přes otevřené hranice přelévat do ostatních zemí. A nebude cesty zpět. Jestliže přes naše území projede „spanilá jízda“ imigrantů do Německa, je jen otázkou času, kdy k nám řada problémů poteče zpět.
Německo to ví. Vláda kancléřky Merkelové představuje vrchol cynismu. Na jednu stranu se tváří jako vzor všeho humanismu, zve migranty do země, dává je pro televizní kamery vítat zpěvem pokrokových písní – ale současně trvá na kvótách, které poté migranty povinně “přerozdělí” i do zemí dosud tranzitních, jako je Česká republika. A “společný azylový systém” EU poté přikáže, aby každá země poskytovala migrantům stejné finanční a sociální výhody jako Německo – a bude vymalováno.
V první řadě jde tedy o to, zastavit milióny migrantů připravených na další a další vlny. Jenže evropský superstát není schopen a patrně ani ochoten shodnout se na pravidlech smysluplného, jednotného a důsledného postupu proti těmto devastujícím nájezdům. Pouze dále zbavuje jednotlivé národní státy – nyní již jen protektoráty – možnosti vlastní obrany.
Pokud by obranu “společné hranice” myslel Brusel vážně, australský model by mohl být inspirativní. Na vodě i na souši. Jenže právě to sociální experimentátoři nechtějí. A tak jen žvaní, svolávají nekonečná jednání, vyhrožují zemím, které se chtějí samy bránit či odmítají podvod s “kvótami” – a získávají čas.
Doufají, že již brzy bude na jakoukoli “operaci suverénní hranice” v Evropě pozdě.
Všechno je jinak: Mediální propaganda se neštítí ničeho. Aranžovaná mrtvolka dítěte. Německý prezident: Jazyk, barva kůže, víra – vše musí být změněno. Poslední dny národů?
Václav Klaus to vzal do rukou: Výzva občanů České republiky proti plánům Německa a Bruselu. Migranti k nám nesmějí! Váhavá vláda musí konečně konat. Nedejme se. Jde o všechno
Turecký plán: Přes Řecko dovezeme do EU milióny muslimů. Výcviková střediska migrantů: “Říkejte, že jste ze Sýrie”. Kurz jak správně ztroskotat. Řeckou tragédii si zahrajeme i u nás
Roboti a hackeři útočí na Klausovu výzvu: Hlas veřejnosti nesmí být slyšen. Utonulý chlapeček dojímá svět. Tisíce brutálně zavražděných dětí jsou nic. Evropa zahyne – a my s ní
