Michal Semín
16. 9. 2015 ProtiProud
Michal Semín si všímá málo diskutovaného aspektu prohlubujícího se „uprchlického“ chaosu a doufá, že se Rusům podaří stejný majstrštyk, jako v roce 2013
Všímejme si, jak málo se korporátní média věnují otázce, co uvedlo letošní – v moderních dějinách bezprecedentní – imigrační vlnu do pohybu. Zpravidla se spokojí s tvrzením, že její příčinou jsou války či sucho. I kdyby tomu tak opravdu bylo, boje v Sýrii se vedou již čtvrtým rokem a nedostatek vody či úrody v subsaharské Africe také není zrovna něčím novým. Proč se tedy ony davy, pohybující se jak láva po sopečném výbuchu, vydaly na pochod do Evropy právě nyní?
Plynová válka
Některým aspektům přistěhovalecké invaze jsme se již v předchozích článcích podrobněji věnovali. Alespoň jeden z nich – umělé zplození „evropského lidu“ na hrobech historických národů Evropy – pronikl, především zásluhou Václava Klause (Ekonom, MF Dnes, Týden) a Jiřího Weigla (Právo, Echo 24), i do mediálního mainstreamu.
Je tu však jeden aspekt, jehož si zatím příliš nevšímá ani alternativní scéna: Záměrně vyvolaný exodus jako záminka k odstranění problému, zvaného al-Asad. Důvod? Plynová válka o Evropu.
Jde o Rusko
Jsou to právě dva roky, co se ruské diplomacii podařilo odvrátit „humanitární bombardování“ Sýrie a nahrazení al-Asadovy vlády vládou proamerickou. Její plánovaná instalace přitom nebyla samoúčelná. Měla se stát pojistkou bezpečného transportu zkapalněného plynu do Evropy, vytěženého spojeneckým wahhábistickým režimem v Kataru. Samozřejmě pod patronací Saudské Arábie. Plánovaná trasa plynovodu vede přes Turecko, jež by tak mělo trvalý příjem z transportních poplatků. Tento projekt měl zabít tři mouchy jednou ranou –
1) upevnit hospodářský a tedy i geopolitický význam zemí Zálivu na úkor Íránu
2) posílit petrodolar, představující jednu z posledních pojistek americké hegemonie ve světě
3) významně oslabit ruský Gazprom, na němž je přinejmenším část Evropy energeticky závislá.
Dragounská jízda pod praporem islámu
Asadova Sýrie však těmto plánům stojí v cestě. Proto vyvolali výše zmínění spojenci na území Sýrie občanskou válku, přičemž protiasadovskou opozici podporují penězi, výcvikem i zbraněmi. Bez této asistence by – jak dnes již z mnoha dobře ověřených zdrojů víme – nevznikl ani Islámský stát. Loňské bombastické ohlášení leteckých útoků na pozice ISIL se ukázalo – nikoli překvapivě – jen jako pouhý propagandistický trik. Nálety se sice konaly, namísto bomb však na území pod kontrolou džihádistů dopadaly proviant a náhradní střelivo. Alespoň tedy víme, že dokud je al-Asad u moci, bude si nositel Nobelovy ceny míru Barack Hussein Obama nadále tyto dragouny v zelených barvách islámu vydržovat.
Operace Uprchlík
I přes veškeré úsilí militantních islamistů, na nichž kromě spektakulárních poprav je asi nejnápadnější to, že na adresu USA či Izraele nepronášejí žádné fatwy, se však Asad nadále drží u moci. A i kdyby se nakonec al-Bagdádího (pokud vůbec někdo takový existuje) silám podařilo Damašek dobýt, nemohli by si být Američané loajalitou svých lokálních satrapů tak úplně jisti. Proto se do hry vrátil starý scénář – přímá vojenská intervence Západu. K zahájení útoků již chybělo jen jedno – zásahu nakloněné veřejné mínění. „Operace Ghouta“ se zinscenovaným užitím chemických zbraní, z něhož byl podvodně obviněn Asad, se již zopakovat nedala, přišli proto američtí stratégové s náhradním řešením – „Operací Uprchlík“.
Stačilo dát Turkům – jež ve vztahu k řešení „syrské otázky“ sledují stejný zájem, jako Američané – v pravý čas pokyn, že mohou otevřít brány utečeneckých táborů a logisticky umožnit strastiplnou cestu jejich „klientů“ na sever.
Blíží se humanitární bombardování?
Přinejmenším do chvíle, než začne Evropa pod náporem přistěhovalců z Blízkého východu a severní Afriky kolabovat. Pak již její původní obyvatelé, strachující se o svoji životní úroveň, proti přímého vojenského zásahu v Sýrii, zdůvodněnému potřebou nastolení pořádku, neřeknou ani popel. Jen málokoho bude v tu chvíli trápit, že zásah proti Islámského státu bude veden tak, aby jeho skutečnou obětí nebyli islamističtí žoldáci, ale Rusku blízký Asad.
Geopolitická porážka USA, nebo světová válka
Jenže tak jako v roce 2013, ani dnes nesedí Rusové s rukama v klíně. V posledních dnech čteme stále častěji o tom, jak do Sýrie proudí ruská vojenská technika. Ruský prezident si jistě nepřeje vstoupit do války s Amerikou – jakkoli další vystupňování napětí ve vztazích mezi oběma státy vyloučit nelze – svými kroky však dává jasně najevo, že bez aktivní role Ruska nebude možné situaci v Sýrii stabilizovat. Jenže Sýrie, jejíž „stabilita“ se nebude odvíjet od vazalského postavení vůči USA, znamená pro Washington – po předchozím debaklu v Iráku, Afghánistánu či zpackaném puči na Ukrajině – jen jeho další geopolitickou porážku.
Otázkou nejen dne, ale nejspíš celého desetiletí, možná staletí je, zda se s touto porážkou Američané smíří. Pokud ne, pak se hybridní válka, vedená o nastolení „nového globálního řádu“, může již brzy proměnit ve válku horkou. Ve srovnání s ní bude uměle vyvolaný migrační chaos, z něhož by měl onen „nový řád“ povstat, vypadat jako nepodstatná prkotina.
