Lubomír Man
20. 9. 2015
„Nepotřebuji jezdit nikam do Sýrie, abych věděl, jak vyhlíží tamní situace“, reagoval náš ministr národní obrany Stropnický dotčeně na otázku europoslance Ransdorfa, zda předmětnou zemi někdy navštívil, a v duchu si sám pro sebe zřejmě dopověděl: „K tomu, abych si udělal o věci úsudek, mi, bohudík, stačí moje víra i láska k administrativě USA.“
Tahle druhá Stropnického věta, protože jen myšlená, ale nevyřčená, sice nepadla, ale jakýmsi nevysvětlitelným zázrakem se stalo, že i tak naplnila vysílací místnost žižkovské věže s takovou úderností, že jsem ji zřetelně slyšel – a jsem si jist, že jsem v republice nebyl sám.
Nevím, jak jiným, ale mě to k další deziluzi i znechucení z duchovní kvality lidí, kteří nás vedou, a kteří za nás mluví, bohatě stačilo. Vstal jsem z křesla a pořad jsem vypnul.
Jenže pochopitelně: Ta trpkost zůstává. A vrší se.. A člověka maně napadá ono klasické: Jak dlouho ještě….?
