Zbyněk Fiala
1. 9. 2015 zdroj
Za nejrychlejším růstem v Evropě se skrývá nejpomalejší čerpání evropských fondů v minulosti. Utrácíme je na poslední chvíli a topíme se v miliardách, ale jak dlouho vystačíme s českým štěstím za cizí peníze? Českou tradicí býval poklad v hlavě. Jenže ani nejtvořivější inženýři si moc neškrtnou, pokud nejsou obklopeni ekosystémem, který podporuje a poptává vznik inovací.
Peníze by byly, teď kdo to udělá. Příliv evropských peněz pořádně postrčil českou ekonomiku, takže potvrdila vyšší než čtyřprocentní růst a místo nezaměstnanosti začíná být problémem dostupnost kvalifikovaných zaměstnanců. Zaměstnavatelé volají po větším rozvoji technického školství. Rozhodování mladých lidí by mohla usnadnit povinná maturita z matematiky.
V pohádce by následovalo – jak řekli, tak udělali. Ukazuje se však, že s pohádkami je konec. Ministryně školství Kateřina Valachová se netají šokem nad propastí mezi výsledky současné školy a dávnou technickou tradicí. Tradice odchází do důchodu. Nabubřelá prohlášení o vysoké vzdělanosti našeho obyvatelstva, která tvoří povinnou součást státnických projevů, jsou už jen šermem papírovou šavlí. Naše svobodné školství si interpretovalo svobodu učit jako svobodu neučit.
Logika zjištění Valachové je zničující: Matematika je potřeba, ale aby se mohla vrátit na střední školy na potřebné úrovni, musíme tam mít studenty, kteří se s ní dokážou sžít. Napřed tedy přijímačky, pak kvalitnější výuka podle osnov, a teprve potom zkoušky, pokud to nemá být trapné fiasko.
Ale neházejme to jen na učitele. K čemu nám ti matematici budou? Zkusme se na to podívat trochu jinak než tripartita, kde zaměstnavatelé chtějí snížit náklady na přípravu běžných pracovníků do provozů se střední přidanou hodnotou. První liga se hraje jinde, a pokud se chceme kvalifikovat, potřebujeme inovační ekosystém na hranicích základního výzkumu a průmyslu.
Jsou géniové, kteří k tomu ani školy nepotřebují, ale standardem, který tlačí národní ekonomiku vzhůru, jsou firmy spin-off mladých doktorandů a jejich profesorů. (Raději bych pro tyto firmičky použil český výraz „odštěpek“, ale to by se pletlo s ovčím sýrem.)
První přijímací zkoušky na střední školy s maturitou z matematiky mohou být na jaře 2017. Pokud to neutone už ve sněmovním řečnění, první povinné maturity z matematiky lze čekat na jaře 2021. Z těchto maturantů se stanou absolventi technických oborů roku 2025. Ti nejlepší pak mohou pomyslet někdy roku 2030 na doktorát (Ph.D.). A když už se z jednoho stane „postdoc“, pracuje ještě chvíli s profesorem na výzkumu na úrovni Nobelovy nebo jiné lepší ceny, a pak z toho společně vytvoří firmu. Motor domácí konkurenceschopné inovační ekonomiky začíná poprvé nadějně škytat.
Avšak než z tohoto podhoubí vyrostou noví Křižíci, Škodové, Kolbenové či Daňkové, zabere to dalších deset let. Potřebujeme tedy 25 let, aby znovu začalo platit to, s čím jsme vstupovali před 25 lety do éry svobody. Židi chodili po poušti 30 let, my to zvládneme za 50. Švejk se mýlil, když tvrdil, že teď je lidstvo dvakrát chytřejší.
Je tu však ještě další podmínka. Ani inovační kadlub spin-off nevzniká ze vzduchu, ale potřebuje příznivé prostředí inovačního ekosystému. Lze jej definovat tím, co tu chybí. Podporuje nabídku i poptávku. Nabídku tvoří vzdělávací a výzkumný systém, rizikový kapitál, inkubátory, státní podpůrné agentury, řetězec, kterým se myšlenka, peníze a marketing posouvají fázemi od abstraktní ideje k něčemu využitelnému. Poptávku tvoří inovativní výrobci na světové špici. Mimochodem, k té patří i ti, kdo dokážou něco složitého a drahého novátorsky zjednodušit a zpřístupnit.
I kdyby tedy školství začalo dodávat nové inženýry na výrazně vyšší úrovni, samo o sobě to moc nepomůže. Inovací je totiž u nás málo nikoliv jen proto, že průměrná úroveň školství klesla. Špičky stále někde jsou, avšak nové nápady nikdo nepoptává. A nepoptává nikoliv jen proto, že průměrná úroveň průmyslu šla také dolů, ale protože nikdo nepotřebuje nabízet vlastní novinky. Průmysl není náš. O tom, co se nabízí, rozhodují jinde. Zahraniční vlastníci rozdělují podle svých představ také tu nejlépe hodnocenou práci, tedy výzkum a finalizaci.
Kdybychom měli český průmysl, novinky by vznikaly z domácí iniciativy. Ve veřejných registrech se samozřejmě nějaký ten český vlastník najde, ale nepřevažují mezi nimi inovativní inženýři. Častější jsou čeští finanční žongléři, byť virtuózní, takže zvládnou všechny nitky, včetně tvorby zákonů či kurzu koruny. Jenže je rozdíl mezi tím, jak do podniku něco dostat, a mezi tím, jak z něj něco vytáhnout.
Naším neštěstím je to, že česká privatizace nepřevedla rozhodovací pravomoci z komunistických sekretariátů do rukou inženýrů, vývojářů a projektantů. Prakticky nedostali prostor k tomu, aby navázali na podnikové programy, ale teď už bez pout vojenských programů, státního plánu, stranického diktátu a koloniální podřízenosti Moskvě. V jejich rukou měla spočívat dividenda svobody.
Jenže svoboda přejela na špatnou výhybku. Mocenský monopol zdědili bankéři, kteří jej předtím ve státní bance pomáhali zavádět. Do role podnikatelů se přesunuli lidé z pláňáku a ministerstev. Know-how změny nenabídli inženýři, ale veksláci, od nichž se inženýři museli učit krást, aby přežili v prostředí dvouciferných úrokových sazeb.
Původně obslužné funkce, které mají jen promazávat hotová soukolí českého průmyslu, se staly funkcemi hlavními. Proto také samotný český průmysl slouží jen jako obsluha, podřízený subdodavatel zahraničních centrál, kde vznikají vize, rozhodnutí a projekty. Potřebují inženýry-sluhy, kteří budou jen vyrábět výsledky výzkumu a vývoje ze zahraniční centrály.
Ale má vůbec smysl uvažovat o českém a národním při dnešní míře globalizace? Asi ne. Jenže stejnou odpověď si vyslouží také opačná otázka, zda má smysl uvažovat o pokračování či dokonce zvyšování dnešní míry globalizace.
Dnešní míra globalizace není nakloněna zdravé ekonomice. Odsává vládám reálné pravomoci. Vytváří neúnosné sociální nerovnosti. Klíčová rozhodnutí vznikají v nevolené a veřejnosti skryté hrstce nejbohatších osob. Příliš přelétavý kapitál snadno spouští vleklé regionální krize. Příliš přelétaví lidé roznášejí stále nebezpečnější epidemie. Potraviny vznikající nekontrolovaně kdesi daleko jsou plné jedů. Globální zemědělství zbavuje venkovské obyvatelstvo obživy, vyhání je z půdy a mění ji v poušť. V přelidněných městech, kam se pak uchylují, se nedá žít, i když na ně zrovna nepadají bomby. Proto taky valí davy uprchlíků směrem na Západ, a nesou si v ranci konec naší civilizace.
Schůdnou budoucnost si lze těžko představit bez většího podílu ekonomiky na krátkou vzdálenost. Bez malých pracovitých peněz, které se samy točí. Tato budoucnost má zatím jen podobu vzdálených vizí. Ale ani ti lepší inženýři nebudou hned. Tak si naposledy krátce užijme českého štěstí za cizí peníze.
